Gryń, Stanislav OFMConv.

Bratři, podáváme vám zprávu, jakého projevu Boží přízně se dostalo církevním obcím v Makedonii: navštívilo je sice těžké soužení, ale byli přitom plní radosti, a přesto, že jsou tak velice chudí, velkodušně se projevilo jejich dobré srdce...

Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Přitom vám dávám radu, neboť vám to bude k užitku. Začali jste to už dříve, minulý rok, nejen dělat, ale i dělat ochotně. Teď tedy doveďte to dílo ke konci, aby té ochotné vůli také odpovídal vykonaný skutek - ovšem podle vašich možností (2Kor 8,1-3.9-11).

 

 

Sv. František touží po následování Krista  chudého a pokorného, chce naplnit ve svém životě evangelium - slova Pána „jsou duch a život“ (Jan 6,63), proto chudoba je jeho zvláštní cestou.

Řeholníci, kteří vzhledem ke Kristu nenuceně přijali chudobu, ať usilují o její uskutečnění. Skrze chudobu mají podíl na chudobě Krista, který ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby (PC 13).

Právě takovou chudobu si zamiloval sv. František. Nikde nám nezanechal nějakou definici chudoby. Nebyl člověk definicí. Ale jako každý charismatický člověk raději se vyjadřoval skrze konkrétní postoje a praxi. Na otázku „Co je chudoba“ odpovídal: „Je to chudoba našeho Pána Ježíše Krista.“ Je to život, chudý život Syna Boha Nejvyššího, takový, jaký odkryl skrze chudého bratra a jaký poznal z evangelia. Avšak v takovém způsobu života chudoba se zjevuje sjednocena s ponížením Ježíše Krista,  který se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu (Žid 2,17). František tedy vždy sjednocuje  chudobu a pokoru. Všichni bratři ať se snaží následovat našeho Pána Ježíše Krista v jeho pokoře a chudobě (Nepotvrzená řehole 9).

Dnes biblická teologie vtělení pro toto tajemství chudoby a pokory Boha-Člověka používá slova kenosis. A není možné správně pochopit ideje františkánské chudoby, aniž bychom se přiblížili - se stejnou horlivostí jako sv. František - k pramenům, ze kterých čerpal.

V liturgických textech Starého zákona František naslouchal hlasu  chudých Jahvé, tj. poctivých, pohrdaných, všech těch, kteří svou naději vkládají do přislíbení a spásy, která přichází od Boha. S  nadšením a radostně zpíval František žalmy, které chudobu opěvují, jako: Na věky nebude zklamána důvěra ubohých, nebo: Pohleďte na to, chudí, a radujte se! (2Cel 70).

 

 

Pán se pro nás stal chudým na tomto světě (Potvrzená řehole 6)

František intuitivně vnikl hluboko a pronikavě v teologický smysl dobrovolné chudoby v Novém zákoně. Chudoba, kterou odkryl, není nějaký asketický systém, jak tomu bylo v tradičním mnišském životě. Nebyl to ani program reformy církve, jak ji v té době jiní chtěli zreformovat. Není to ani, jako u sv. Dominika, nutný prostředek svědectví v boji s heretiky, aby učil autentickému křesťanskému životu. Chudoba sv. Františka je plodem lásky. Spíše než prostředkem dokonalé lásky je následkem lásky, která se dává. Je tajemstvím přítomnosti Krista v chudém, který  je v každém, kdo se stává jemu podobným.

Rytířský duch vede Františka k idealizaci chudoby jako průvodkyni životem. Ale paní svatá chudoba není něco abstraktního, je to konkrétní život, život Krista a všech potřebných. Má ji tolik rád, protože v ní vidí snoubenku Nejvyššího Syna Božího, i když je opuštěná a pohrdaná, a od chvíle, kdy ji přijal Kristus - Král, zůstává vždycky královnou.

Až pozdější písemnictví mluví o zásnubách Františka s chudobou, ale tento básnický přístup nepřispěl k autentické františkánské spiritualitě.

Františkova věrnost nejvyšší chudobě v praxi je přilnutím k Slovu Otce. O tomto Slovu Otce, tak vznešeném, tak svatém a slavném, zvěstoval nejvyšší Otec svým svatým andělem Gabrielem, že sestoupí z nebe k svaté a slavné Panně Marii, a z jejího života přijalo tělo našeho lidství a naší křehkosti. On byl bohatý nade vše, a přece chtěl pro sebe a svou Matku, nejsvětější Pannu, vyvolit chudobu (List všem věrným křesťanům).

Tím způsobem  mysterium paupertatis (tajemství chudoby) má své kořeny v intuitivní hluboké teologii sv. Františka a chudoba má královskou důstojnost. kterou také dává všem, kdo v ní žijí. V tom je vznešenost svrchované chudoby, že vás, moje nejmilejší bratry, učinila dědici a vládci nebeského království; o věci vás ochudila, zato ctnostmi obohatila. To ať je váš úděl, který uvádí do země živých. K ní, nejmilejší bratři, přilněte celou dusí a pro jméno našeho Pána Ježíše Krista na věky nechtějte mít nic jiného na tomto světě (Potvrzená řehole 6).  Prokázal jsem vám poctu tím - řekl sv. František kardinálu Hugolinovi -  že jsem uctil většího Pána, protože Bůh má zalíbení v chudobě, nejvíc však v dobrovolné chudobě žebráka. Já mám královskou hodnost a neobyčejné šlechtictví, když následuji toho Pána, který - ačkoli byl bohatý, stal se pro nás na tomto světě chudým (2Cel 73).

František vidí život Ježíše Krista skrze jeho chudobu, která znamená pokoření a ponížení, a která se zvlášť projevuje v Betlémě a na Kalvárii. Betlém k němu hovořil o nouzi chudé Panny a o způsobu jeho příchodu na náš lidský svět. Kalvárie ukazuje na chudobu, která doprovází Ježíše až na kříž, tajemství zničení.  Chudobu - ponížení, neustálé tajemství Božího lidu, sdělil v eucharistii, kde  denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář (Napomenutí l).

Proto také se staral a nařídil bratřím, aby Tělo Kristovo (Kristus) bylo důstojným způsobem uloženo v kostelích.

Chudobu připomene i v Odkazu sv. Kláře: Já, docela malý bratr František, chci následovat život a chudobu našeho nejvyššího Pána Ježíše Krista a jeho nejsvětější Matky a setrvat v ní až do konce. A prosím vás, mé Paní, a dávám vám radu, abyste vždy byly živy podle tohoto nejsvětějšího života a v chudobě. A bedlivě dávejte pozor, abyste se něčí radou nebo učením od nich nikdy a žádným způsobem neodchýlily.

 

 

Bratři ať si nic nepřivlastňují

Víra říká Františkovi, že Bůh je úplné dobro, všechno dobro, veškeré dobro, pravdivé a nejvyšší dobro, nejvíce požadované dobro. Proto doporučuje bratřím: Všechno dobré připisujme Bohu, nejvyššímu a nejvznešenějšímu Pánu a uznávejme, že to náleží jen jemu; za všechno děkujme jemu, od něhož všechno dobré pochází. A on, nejvyšší a nejvznešenější, jediný pravý Bůh, ať tím vládne; jemu buď vzdávána čest a on, kterému všechno dobré patří jako jeho vlastnictví, který jediný je dobrý, ať přijímá všechnu chválu a dobrořečení, všechen dík a slávu (Nepotvrzená řehole 17).

Pro vlastnictví  vnějšího dobra měl František jednoduchou teologii. Bůh je Král, Pán všeho, který dává věci pozemské. Člověk před Bohem není vlastníkem, proto musí odevzdat všechno, co má, Bohu: dobrovolně během svého života, anebo násilně, když umírá. Bůh stvořil všechno tak pěkné, abychom skrze ně vzdávali jemu chválu.

Z toho vyplývá, že pro Františka hřích má smysl nezákonného přivlastnění (appropriazione abusiva). Člověk, který hřeší, si přivlastňuje dobro („majetek“), které mu nepatří, a tak přerušuje přátelství s Bohem a bližními. Blahoslavený služebník, který všechno, co má dobrého, vrací Pánu Bohu, protože když si něco ponechá pro sebe, „ukrývá peníze svého Pána“ a „bude mu odňato i to, co si myslí, že má“ (Napomenutí 18).

V této perspektivě, ve shodě se sv. Pavlem, pro Františka podstatou tragické chvíle prvního hříchu na zemi je neposlušnost, jinak řečeno přivlastnění daru svobody člověkem. Pán řekl Adamovi: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla nesmíš jíst.“ Z každého rajského stromu tedy mohl Adam jíst a nezhřešil, dokud se neprovinil proti poslušnosti. Neboť ten jí ze stromu poznání dobrého a zlého, kdo si přivlastňuje svou vůli a vychloubá se vším tím dobrem, které Pán v něm mluví a působí a tak se mu našeptáváním ďábla a přestoupením zákazu dostává ovoce poznání zla; za to neujde trestu (Napomenutí 2).

Pro Františka vyjádření řehole „bez vlastnictví“ (senza proprio) znamená úplné zřeknutí se všeho: dobra materiálního, a také sama sebe. Ty, kteří přicházeli do řádu, světec učil, aby, když se loučí se světem, přinesli Bohu v oběť nejprve svůj majetek, a pak v řádu sami sebe. Vstup do řádu povoloval jen těm, kteří se svého majetku úplně zřekli a kteří si pro sebe neponechali vůbec nic. Jednak kvůli radám evangelia, jednak aby jim ponechané peníze nezavdávaly příležitost obrátit se k bohu jen polovičatě (2Cel 80).

Také dobro nadpřirozené není naším vlastnictvím, i když je to Boží dar:  Blahoslavený služebník, jenž dobro, které mu Pán prokázal, ukládá jako poklad v nebi a netouží pochlubit se jím lidem v naději na odměnu, protože sám Nejvyšší zjeví jeho skutky, komu bude chtít. Blahoslavený služebník, který ukrývá tajemství Pána Boha ve svém srdci (Napomenutí 28).

Všechny ctnosti sv. František považuje za chudobu v duchu a všechny vady, zlozvyky, neřesti mají v sobě prvky přivlastnění

Jinou formou přivlastnění je chlubit se dobrými skutky jiných: Ovce Pána ho následovaly v utrpení a pronásledování, v hladu a žízni, v nemoci a pokušení a ve všem ostatním a dostaly za to  všechno od Pána věčný život. Proto je velkou hanbou pro nás, Boží služebníky, že svatí vykonali velké činy a my chceme získat čest a slávu jen tím, že o nich vypravujeme a kážeme (Napomenutí 6).

Bratři se nemají chlubit ani výsledky své práce, protože je to také přivlastnění: Proto prosím v lásce, kterou je Bůh sám, všechny své bratry, kteří kážou, modlí se nebo pracují, kleriky i laiky, aby se snažili být ve všem pokorní, aby se nevychloubali  ani nebyli samolibí, ani v duchu pyšní na dobrá slova nebo skutky a vůbec na nic, co Bůh dobrého tu a tam v nich a skrze ně udělá, promluví nebo způsobí, podle slov Páně: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové“ (Napomenutí 17).

Představení jsou povoláni k tomu, aby sloužili k dobru bratřím. Proto je proti chudobě a společnému životu bratrství, když by si někdo tento úřad chtěl přivlastnit:  Žádný ministr nebo kazatel ať si nedělá nárok na úřad ministra bratří nebo na kazatelský úřad jako na své vlastnictví, nýbrž bude-li mu to přikázáno, ať ihned složí bez odporu svůj úřad (Nepotvrzená řehole 17). Kdo jsou postaveni nad jiné, ať se chlubí tímto  úřadem jen tak, jako kdyby byli určeni k službě mýt bratřím nohy (Napomenutí 4).

Velkým nebezpečím pro bratrský život je amor ptivatus (partikularistická láska). Je formou egoismu a přivlastněním druhého, který přece patří celému společenství, a působí, že bratr zůstane na okraji  bratrského společenství.

Po tom všem, co jsme řekli, lépe chápeme smysl slov ze šesté kapitoly řehole: Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví. Odpoutáni od domu, od obydlí a od všech jiných věcí materiálních (chudoba vnější) předpokládá chudobu ducha, která je nezastupitelnou podmínkou opravdové řeholní chudoby. František poučený Kristem a vším, co viděl kolem sebe (touha po bohatství a moci) ví, že když jeho bratři nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství nebudou mít nic pod sluncem, kromě pokladu nejvyšší chudoby, budou opravdu menšími. A nejde tady o kanonický význam, ale o  vyvlastnění (espropriazione) podle evangelia.

Stanislav Gryń OFMConv.