Koláček

Bratře Pacifiku, co bys odpověděl na otázku některého z dnešních mladých: „A co je to vůbec ten kapucín?“

Myslím, že je třeba říci, že kapucín by především měl být dobrým křesťanem, neboť už náš svatý Otec František nám postavil před oči jako nejvyšší normu evangelium. Řehole všech františkánských řádů totiž začíná slovy: „Řehole a život menších bratří je toto: zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.“

Dá se říci, že život každého kapucína stojí na čtyřech pilířích. Tím prvním je intenzivní modlitba a důvěrný vztah k Bohu, v němž důležitější než rozumové spekulace je klanět se, obdivovat, žasnout, chválit, a tak se stále více rozpalovat láskou k Bohu a ke všem tvorům, v nichž  dobrotivý Stvořitel zanechal svůj obraz. Lidské srdce je jakoby chrámem, ve kterém lze s Bohem promlouvat všude tam, kde právě jsme, prostorem, z něhož žádný jiný člověk než my nemůže Boha vyhnat.

Druhým pilířem je chudoba - osobní i společná - radostně prožívaná jako přiblížení se Kristu, který „ačkoli je bohatý, stal se pro nás chudým“.

Třetím pilířem je bratrství. Jeden druhému si máme být příkladem ctnosti a předmětem lásky. Všichni bez rozdílu se nazýváme bratry a navzájem jsme si rovni. Ani představený nechápe sám sebe jako toho, který je „nad“, ale jako toho, který slouží. Rozdíl věku nám má sloužit ke vzájemnému obohacování. Mladší si mají vážit staršího pro jeho zkušenosti a životní příklad. Avšak také starší si mají vážit mladších, protože jsou darem od Boha a nadějí pro zítřek.

Posledním pilířem naší spirituality je apoštolát. Velkoryse se snažíme konat ty služby, které nikdo konat nechce a které jsou obecně považovány za nesnadné. A všechnu svoji činnost se snažíme nechat přetvořit láskou k modlitbě a ke kajícímu životu, která člověka osvobozuje od sobectví a touhy po vlastnění mnoha zbytečných věcí a dává mu schopnost darovat se druhým, nacházet v lidech na okraji společnosti Krista chudého a pohrdaného, soucítit s nimi a pomáhat jim znovu nalézt své místo ve společnosti, důvěru v sama sebe a v Boží pomoc a v neposlední řadě, když se podaří pozdvihnout jejich myšlenky z horizontu každodenních starostí a úzkostí, snažíme se dát jim zakusit Boha, který se stará, který pomáhá, který je miluje zcela bezpodmínečně, takové, jací právě jsou. Jedině zážitek lásky, která si neklade předem podmínky, může totiž člověka přimět, že i on si zamiluje Boha a přijme víru bez výhrad, v té podobě, jak ji církev předkládá, v pevné důvěře, že je to tak správné.

 

 

Bratře Pacifiku, jak tys objevil ideál sv. Františka? Co nejvíc zavážilo a kdo nebo co tě nejvíce ovlivnilo, že jsi zvolil právě řád sv. Františka?

Myslím, že by nebylo tak úplně přesné říci, že já jsme objevil kapucíny. Spíše musím říci, že Bůh si mne od mládí vedl. A to cestami, jejichž smysl jsem po mnoho let nechápal. Až jednoho dne došlo mezi mnou a Bohem k náhlému, nečekanému, takřka obsurdnímu setkání v mém nitru, které lze stěží popsat slovy. Bůh mi řekl.: „Sv. František, to je tvá cesta. Stojíš o ni?“ A já jsem zcela bezděčně řekl „ano“, ačkoli jsem o františkánství nevěděl zhola nic. Bylo to ještě za totality a trvalo několik měsíců, než se mi otevřela cesta k dalšímu kroku. Nahodile vyslovená zmínka o jistém kapucínovi z úst stařičkého venkovského faráře zasáhla mé srdce tak silně, že jsem věděl s jistotou: „Za tím člověkem musíš jít!“ Druhý den jsem tajně opustil skupinu svých přátel a vyhledal jej. Bylo rozhodnuto. Po osmi letech bojů a hledání jsem náhle byl v noviciátě a o rok později na teologické fakultě v Olomouci, kterou jsem úspěšně zakončil před dvěma léty. Boží povolání je čímsi stěží pochopitelným. Mnohým událostem člověk porozumí až s odstupem mnoha let. Jiným asi až na věčnosti. Povolání je čímsi nevyslovitelným mezi mnou a Bohem, odpovědí na jeho nabídku, kterou člověk pocítí ve svém srdci, na volání a tíhnutí, k němuž je třeba říci: „Ano, Pane, tvá vůle ať je mou!“

 

 

A kde kapucíni u nás působí?

U nás kapucíni působí kromě Třebíče na dalších sedmi místech. Jsou to dva kláštery v Praze: U sv. Josefa na náměstí republiky y u Panny Marie Andělské na Hradčanech. Dále je to pak v Brně, v Olomouci, v Sušici, ve Fulneku a v noviciátním klášteře v újezdě u Uničova.

 

 

Na co se kapucíni zaměřují ve svém apoštolátě?

Není snadní odpovědět na tuto otázku, protože je nás zatím tak málo, že své poslání v obnovené společnosti teprve hledáme. A kromě toho se dá říci, že františkánské povolání se dá těžko spoutat do nějaké konkrétní práce. Není asi nic, co by kapucín nemohl dělat. Ale obecně řečeno, zaměřujeme se na ty služby, které jsou náročnější na čas a které se jen těžko dají stíhat při běžné farní práci. Jako třeba zpovědní služba, duchovní vedení, exercicie, pastorace v nemocnicích a ve věznicích, práce s různými problémovými  skupinami dětí a mládeže a s mládeží společensky znevýhodněnou, například z rodin rozbitých či neexistujících. hledáme způsoby, jak pomoci  bezdomovcům a lidem, kteří se nedovedou zařadit do společnosti.

 

 

A  závěrem: Kde čerpají kapucíni svou příslovečnou radost, takže termín „smutný kapucín“ je protiřečení?

To, co přisuzujete kapucínům, by mělo vlastně platit o všech františkánech, protože podnět k tomu dal již sám sv. František. v VII. hlavě řehole varuje bratry před hněvem a zármutkem, protože člověk, který se jimi nechá naplnit, stává se neschopným milovat. Není schopen mít rád své bližní, ba ani sám sebe, a nakonec ani Boha. Jeden ze životopisců sv. Františka dosvědčuje, že když si světec jednou všiml, že jeden z bratří se tváří smutně a mrzutě, ostře ho pokáral slovy: „Nesluší se, aby se Boží služebník ukazoval lidem smutný a zarmoucený. Má být vždy radostné mysli ... Plakat a vzdychat máš před Bohem, svých poklesků lituj ve své cele ... Když jsi ale mezi bratřími, buď radostný jako jsou ostatní. Pokušení ke smutku pochází totiž od nepřítele lidské spásy“ (2Cel XCI). Čistá, vnitřní radost je, myslím, velmi  účinným svědectvím o kráse evangelia, a proto my, kteří následujeme sv. Františka, klademe na tento prvek velký důraz. Protože kdo by chtěl následovat něco, co je ponuré a smutné! Tam, kde lidé nalézají radost, která jim v jejich životě chybí, nalézají ideál hodný následování.

Převzato z Vatikánského rozhlasu