Bini, Giacomo OFM

     Ve dnech 5. až 25. května tohoto roku slavili Menší bratři přísné observance lidově zvaní františkáni svou generální kapitulu - a to opět podle původní Františkovy tradice u Panny Marie Andělské zvané Porciunkula nedaleko italského města Assisi, po delší době, kdy se tyto kapituly konaly k vyjádření světové jednoty řádu v různých částech světa, naposled 1991 v San Diegu v Kalifornii. Kapituly se účastnilo 145 delegátů z celého světa, z toho 109 provinčních ministrů. Při úvodní eucharistické slavnosti řekl dosavadní generální ministr Hermann Schalück:

     "Vedeni Duchem svatým, pod mateřským pohledem Královny andělů, budeme společně zkoumat Písmo svaté, prameny našich řádových Spisů, naše srdce, naše tváře i naše dokumenty, abychom zjistili, co Pán od nás Menších bratří žádá na prahu nového tisíciletí... Dnes jsme povoláni k tomu, být věrní dynamickým, konstruktivním a prorockým způsobem, abychom v této době žili historický význam Porciunkuly: totiž být misijním bratrským společenstvím."

     V tomto duchu pak pokračoval bratr Hermann i ve své zprávě generálního ministra, v níž na závěr řekl: "Přeji si méně rutinního života, méně oslavování minulosti, zato více odvahy, abychom zasévali semeno evangelia do země nám neznámé, více odvahy k inkulturaci, více rozmanitosti v nezbytné jednotě... Nejdůležitější úlohou budoucnosti je toto: Musíme evangelizovat sami sebe, svůj život, naše místní společenství, obnovovat se zevnitř, dávat přednost kvalitě života před množstvím aktivit, projektů, domů a dokonce před počtem bratří. Jestliže se nám toto nepodaří, neměli bychom žádnou budoucnost, a všechny velké i malé plány by stály na písku."

     Následovaly zprávy z 15 regionálních konferencí řádu, které nastiňovaly nejen výsledky, ale především problémy a výhledy; schematicky by se daly shrnout jako: pokles a potřeba restrukturalizace ve starém euroamerickém světě na jedné straně, a nové naděje i nové problémy (zejména v sociální oblasti) v třetím světě Afriky, Asie a Jižní Ameriky. Zpráva naší Západoslovanské konference konstatovala dostatek povolání s jedinou výjimkou českomoravské provincie, a naléhavou potřebu výchovy a vychovatelů pro nové úkoly.

     Při volbě nového generálního ministra očekávané s napětím byl 119. nástupcem sv. Františka ve vedení řádu po více desetiletích zvolen opět italský kandidát - bratr Giacomo (= Jakub) Bini z ankonské provincie, narozený 23.8.1938, který vstoupil do řádu jako osmnáctiletý, kněžské svěcení přijal 1964, studoval v Paříži a Štrasburku, kde 1971 dosáhl doktorát náboženských věd. V roce 1983 odešel jako misionář do Afriky, od 1991 byl provinčním ministrem viceprovincie sv. Františka v Africe a na Madagaskaru se sídlem v Nairobi. Mluví italsky, francouzsky, anglicky a kiswaheli. Po volbě ohlásily zvony baziliky Panny Marie Andělské tuto zprávu do celého Spoletského údolí, zatímco účastníci kapituly šli průvodem do Porciunkuly za zpěvu Te Deum; tam byli přijati bratry z místního konventu za hojné účasti poutníků a františkánských sester. Do rukou kardinála Pironia, prefekta kongregace pro řeholníky a sekulární společnosti, složil pak nový generál slib poslušnosti panu papeži a římské církvi podle řehole. Nato přítomní bratři slíbili poslušnost svému novému generálnímu představenému.

     Po volbě generálního ministra byl zvolen generálním vikářem řádu bratr Estevao Ottenbreit, který se narodil 1942 v Německu, jako dvacetiletý student však přesídlil do Brazílie, o rok později vstoupil do františkánského řádu, kněžské svěcení přijal 1969, kromě jiného byl dvakrát ministrem provincie Neposkvrněného Početí, naposled byl vedoucím vydavatelství Vozes a asistentem kontemplativních sester koncepcionistek v Brazílii. Mluví portugalsky a německy.

     K vedení řádu patří dále osm generálních definitorů z jednotlivých regionálních a jazykových oblastí. Za jihoslovanskou a západoslovanskou konferenci bývá volen střídavě chorvatský a polský definitor, nyní byl zvolen bratr Kapistran Martzall, 57letý doktor teologie a profesor ve Wroclavi ze slezské provincie sv. Hedviky, který byl po roce 1990 pro českou i slovenskou provincii několik roků generálním delegátem pomáhajícím při obnově jejich normálního řeholního života, a rovněž generálním vizitátorem a předsedou provinční kapituly v roce 1991 a 1994, takže je pro nás "dobrým známým".

     Za tři týdny svého zasedání kapitula vyslechla také řadu pozdravných projevů, mezi nimi poselství Sv. Otce, generálních ministrů bratří minoritů a kapucínů, assiského biskupa i starosty; projednala i prožila mnoho důležitých i zajímavých událostí, jako 8. května 58. narozeniny dosavadního generála bratra Hermanna, ale také 12. května nejsilnější zemětřesení v Umbrii za posledních 13 let, které naštěstí nezpůsobilo škody. Uveďme jen ještě, že průměrný věk účastníků kapituly byl 55 let, nejstarší a nejmladší byli "ze sousedství": bratr Kalman Tornyos, 77letý ministr mariánské provincie v Maďarsku, a bratr laik Šebastián Tomčík, 32letý delegát západoslovanské konference ze slovenské provincie, který již několik roků pracuje v Itálii.

     Pro charakteristiku nového generálního ministra připojujeme dva jeho projevy - na začátku kapituly a po jejím skončení.

                       Fraternitas 22/1997                        Z němčiny přeložil: Radim Jáchym OFM

                         Bůh:  zkušenost exodu a společenství

                     Giacomo Bini OFM

     Projev provinčního ministra Afriky v úvodu generální      kapituly 6.5., kde podává své zkušenosti s Bohem.

     Tajemství osamělosti - Tuto čtrnáctiletou zkušenost v Africe jsem prožil jako exodus osvobození, odevzdanosti do Božích rukou, zkoušky povolání a hlubokého společenství s bratřími. Když přijdete s bratřími z jiných národů do cizí země, musíte se především vypořádat s poměrně prudkým kulturním šokem, který má za následek tajemství osamělosti. Osamělosti, která, přijmete-li ji jako setkání s Bohem a odevzdanosti Bohu, stává se "obydlenou" osamělostí, jež umožní nalézt cestu zpět k pravdě o sobě samém. Tato osamělost však může svádět i k útěku před sebou samým, k útěku do aktivity; snad i tehdy, konáte-li přitom dobro. Nevíte však, zda při tomto "konání dobra" stojí v středu Bůh, ostatní anebo my sami. Tedy osamělost, která může vést k individualismu a sebestřednosti, a v tomto směru se v Africe nabízí ještě více místa než v našich domácích provinciích.

     Pán nás předchází - První etapa mého exodu směřovala z Itálie do Rwandy. A po šesti létech tvrdé práce přivykání a převýchovy, když jsem si začal zvykat na místní kulturu a jazyk, prosila mne provinční kapitula, abych začal nové výchovní společenství v Tanzánii: nová kultura, noví bratři, noví vychovanci, a v několika měsících dva nové jazyky, které bylo třeba se naučit... Pán však nás provází, ba on nás předchází. Nové jazyky se podivuhodným způsobem dostaly do mé hlavy (třebas s mnohými gramatickými chybami!) a v Tanzánii začala pro mne znovu bohatá misionářská zkušenost: byla to podivuhodná evangelní a františkánská zkušenost. Po třech létech mne další provinční kapitula v Nairobi určila za provinčního ministra viceprovincie ve výstavbě, s 90 spolubratry z 23 různých národů, rozdělenými po sedmi afrických krajinách a na Madagaskaru.

     Znamení smíření - Exodus pak dostal v mém každodenním životě konkrétní podobu navštěvováním a přijímáním bratří; exodus, který byl prožíván se zřetelem na společenství, tím spíše, když kapitula ministrovi doporučila, aby každého roku navštívil všechna společenství bratří. Pán mě volal budovat společenství a bratřím roztroušeným na všechny strany dávat pocit příslušnosti k jediné rodině. Události však probíhaly opačným směrem: došlo k strašným válkám, nejdříve v Ugandě, pak ve Rwandě a Burundi. Bratři byli rozptýleni a poznamenáni nezahladitelnými ranami. Bylo tedy třeba začít ještě jednou od začátku: hledala se jiná řešení, jiné krajně provizorní struktury, a přitom jsme svou budoucnost zcela svěřili Pánu, současně však pokračovali všude ve vydávání svědectví o společenství a smíření.

     Ve službě života - I jiné činitele ztěžují společenství: kulturní, prostorové a jazykové vzdálenosti, které jsou na překážku pravé a hluboké komunikaci; problémy, které často provázejí cesty bratří a jejich překládání (víza, dopravní a spojovací prostředky). Přes všechny tyto potíže máme však všichni dojem, že viceprovincie roste a dostává vlastní tvář; cítíme, že patříme k téže rodině. Vývoj sám určuje její cestu. Je to viceprovincie v pohybu, především kvůli bratřím, kteří přicházejí z jiných kontinentů k časově omezené službě a potom opět odcházejí; je to však živá viceprovincie. Máme jen docela málo struktur, které jsou opravdu důležité, ty však stojí ve službě života a společenství. A přece je to živá viceprovincie, která hledá svou evangelní cestu.

     Výzva - Pohlížím-li dnes na celý svůj život a život spolubratří, je třeba přiznat a říci, že misie ad gentes (k národům) představuje výzvu pro naši víru a zkoušku pro naše povolání. Neboť velmi často nejsme na prospěch, ale spíše na překážku, především hledáme-li evangelní věrohodnost. Jsme také velmi dobře přesvědčeni o tom, že každý podaný výkon je výlučně dílem Ducha svatého. My se jen tak trochu dáváme k dispozici! "Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí!"

                                  Fraternitas 23/1997

      Pozdrav všem bratřím řádu

     Milí bratři,

     stále jsem hluboce pohnut tím, co Pán na mně v těchto dnech učinil, když důvěra generální kapituly mě prosila, abych byl "ministrem a služebníkem" celého našeho bratrského společenství. Opravdu, Pán nás neustále překvapuje. Není to však vůbec tak snadné, nechat se překvapit!

     Chtěl bych toto volání chápat jako odpověď Pánovy lásky. Je to opravdu Boží láska, která mě k této službě povolala. Potom moje odpověď lásce nemůže být jiná než radostná ochota k této službě. S tímto vnitřním postojem úplné otevřenosti pouštím se proto na cestu s Vámi, svými bratry na celém světě, na novou etapu naší cesty. Chtěl bych se v této službě nechat vést apoštolem Petrem, jenž vyzývá pastýře obce: "Paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh, ... ochotně ... buďte svému stádci vzorem" (1 Petr 5,23). To je mé přání, k tomu jsem odhodlán, to je můj rozhodný úmysl. Vím velmi dobře, že skutečným generálním ministrem je Duch svatý. Vím také, že on se dává tomu, kdo je chudý a kdo se mu svěřuje. Na něj pevně spoléhám a jsem plný důvěry, třebaže jsem naplněn bázní a chvěním.

     Milí bratři, cítím, že moje práce bude nesena důvěrou, kterou mi kapitula projevila. Mým přáním je, aby se tato důvěra ze strany všech bratří proměnila v intenzivní bratrské společenství a velkodušnou spolupráci, neboť Duch, od něhož pocházejí všechny dary, které jsou tak početné a rozmanité, chce nás všechny spojit. Tato jednota je naší silou, je kouskem srdce našeho charismatu jako bratří sv. Františka. V předvečer třetího tisíciletí očekává od nás svět slovo pokoje: pokoje, který je především uchováván v našich srdcích, který přichází z každodenního dialogu s Písmem svatým; pokoje, jenž staví na srdečném a přátelském uznání mezi bratřími; pokoje ve všech bratrských společenstvích na celém světě, v odporu proti každé formě a každému pokušení individualismu; pokoje dosvědčovaného bratrskou solidaritou s těmi posledními a otevřeného v službě každému, kdo k nám přichází nebo s kým se na své cestě setkáme.

     Vám všem, moji bratři, přeji tento pokoj, který je: plodem Ducha svatého; základem naší cesty k jasnosti a čistotě naší evangelní a františkánské identity; misijním svědectvím, které dorazí do každého koutu světa; obejmutím plným bezvýhradného soucitu. Pán ať Vám žehná a chrání Vás všechny a každého jednotlivě! A já sám Vám bratrsky žehnám, nakolik mohu a více než mohu.

           Fr. Giacomo Bini, Váš ministr a služebník.

                                         Fraternitas 23/1997