Říský, Bernard OFM

Láska sjednocuje a směřuje ke ztotožnění s milovaným. Ježíš Kristus se stal Františkovou absolutní láskou a tím i absolutním vzorem. Jde za svým Pánem jako jeho učedník, jemuž Hospodin otevřel uši (Iz 5O,5), zachycuje každé Pánovo slovo a každé jeho přání uvádí hned ve skutek. Chce být Pánu co nejblíž, touží se s ním ztotožnit.

Ježíš nesestoupil z nebe, aby činil svou vůli, ale aby činil vůli toho, který ho poslal (Jan 6,38). I v nejtěžších chvílích  svého pozemského života dává přednost Otcově vůli před zachováním vlastního života (Mt 26,39).

Tuto Ježíšovu poslušnost vyzdvihuje sv. Pavel v listu Filipským: „Ať je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Ačkoli má božskou přirozenost ... sám sebe se zřekl ... navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Fil 2,5-8).

František hledá jen Boží vůli - a sám vyznává: „Když mi pak dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle sv. evangelia“ (Odkaz 4). V evangeliu slyší Pánova slova: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete“ (Lk 13,3). Proto činí pokání a bratři jsou zprvu nazýváni kajícníky z Assisi. Stále má před očima nejen svou vlastní hříšnost, ale i hříšnost lidstva, protože „láska není milována!“ a to je ten největší hřích pro Františka.

V modlitbě k němu dochází Pánovo slovo v evangeliu, že kdo přijme v Ježíšově jménu dítě, přijímá Ježíše a s ním i toho, který ho poslal (Lk 9,48). Protože jeho Pán byl poslán k chudým a nemocným, František je nejen přijímá jako Pána, ale ošetřuje i rány malomocných, protože „cokoli jste učinili jednomu z těchto nejmenších mých bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). V jejich potřebách vidí Otcovu výzvu. Proto neváhá svléknout svůj hábit a darovat jej prosícímu, protože „Tomu, kdo tě prosí, dej!“ (Mt 5,42). Vždyť ho o to žádá sám Ježíš!

Františkova poslušnost znamená ustavičné hledání Boží vůle - a tak František stále hledí na svého Pána a celý jehoj život se stává ustavičnou modlitbou.

Boží vůli mu ukazují i představení (Odkaz 9). Když složil úřad generálního ministra, klade se jim do rukou a píše: „Budu přísně poslouchat generálního ministra našeho bratrského společenství i kvardiána, kterého mi určí, a chci být tak pevně v jeho  rukou, že proti poslušnosti a bez jeho vůle nebudu moci nikam jít ani nic dělat, protože on je mým pánem.“ Sotva si můžeme představit celou hloubku Františkovy poslušnosti - oběti. Ví, že ho povolal Pán, aby „mu opravil dům“ - a dal mu první bratry a zjevil mu, že má žít podle evangelia - a František tak žil, prostě podle evangelia. Nechtěl založit řád, ale byl k tomu donucen. Hnutí, které rozvířilo svět, se pomalu usadilo v bezpečných formách církevně-právních norem a bratři už nechtěli vést tak tvrdý život jako František a jeho první bratři. Žádali, aby František nepsal příliš tvrdou řeholi. Bolest nad tím, že Láska není milována, ho vedla křížovou cestou - s křižáckou výpravou - až do Svaté země, aby v Jeruzalémě si mohl prožít ztotožnění se svým Pánem: jeho lidské zmaření v absolutní chudobě kříže, v dusící temnotě a opuštěnosti. František se vrací domů s rozbolavělým tělem a zmučeným srdcem: bratři nechtějí žít jeho strmým ideálem! Vzdává se  vedení řádu a vydává se do rukou svým synům, těm, kteří už nechtěli žít tak tvrdě jako on, a chce je poslouchat tak, že bez jejich vůle nebude moci nikam jít ani nic dělat! Z této Františkovy bolesti vychází jeho formulace poslušnosti v desáté kapitole potvrzené řehole: „Bratři, kteří jsou podřízeni, ať si jsou vědomi, že se pro Boha zřekli své vůle. Proto jim přísně nařizuji, aby poslouchali své ministry ve všem, co slíbili Pánu zachovávat, a co není proti jejich svědomí a naší řeholi.“

Tato slavná věta hájí jako první v dějinách křesťanství důstojnost lidské osoby a svědomí před manipulací ze strany mocných. „Srdce má jinou logiku než rozum“ - a protože je láska bez hranic, je „nerozumná“ - „pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé“ (1Kor 1,25) a „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). Tak Františkova poslušnost je totálním vydáním se Pánu i proti proudu veřejného mínění a stále znepokojuje srdce jeho synů, kteří se obávají sebeuspokojení z naplňování litery.

Bernard Říský OFM