Matějček, Zdeněk

„Trápí mě i jeho přístup k životu,“ píše jedna maminka. „Celkem ho nic pořádně nebaví, do ničeho se mu nechce. S manželem jsme dost činorodí, takže by mohl pochytit spoustu věcí. Od pátých narozenin dostal každodenní úkol - zalévat květiny. Pokud mu to nepřipomenu, neudělá to.  Málo se zabavuje sám, chce si hrát se mnou nebo s někým jiným. Jeho oblíbenou činností je koukání na televizi, které mu dovolujeme velmi skromně. V září nastupuje do mateřské školy - částečně jsem ráda, částečně mám strach.“

 

 

Není to tak ojedinělá stížnost a obava.  Takovýchto dětí a takovýchto rodičů je u nás více - a z psychologické poradny je známe dost dobře. Problémem není to, že by jenom děti nebo jenom rodiče byli nějak „zvláštní“, nýbrž to, že jedni i druzí jsou celkem v pořádku, ale že to nějak nejde dobře dohromady. Nějak si vzájemně nerozumějí! Jako v našem případ, rodiče jsou „činorodí“, mají rádi aktivitu a práci, která je za člověkem vidět a která mu přináší uspokojení. A jejich dítěti  „se do ničeho nechce“! Nemilá komplikace! Ale přece jenom ne beznadějná.

 

 

Trochu si celou situaci rozebereme.  O rodičích víme, že jsou „činorodí“. Byli by samozřejmě rádi, aby dítě bylo po nich. Chtějí v něm  nějaký zájem vyprovokovat - a je tedy v logice jejich vychovatelského snažení, že mu dají povinnost denně zalévat květiny. úkol snadný, zajímavý - a po každém jeho splnění bude zajisté následovat pochvala. Výchovně je tedy všechno v pořádku.

 

 

Jenomže - pětileté děti v naprosté většině případů  nejsou ještě pro každodenní povinnosti dost vývojově zralé a vyspělé. Dokáží sice zvládnout úkoly daleko náročnější, ale jen jsou-li tyto úkoly jednorázové a čeká-li dítě odměna ve formě rodičovské pochvaly ihned a bez prodlení. Problémem není úkol sám o sobě, ale ona „každodennost“. „Povinnost“ jako pojem je dětem tohoto věku ještě hodně vzdálena. Přichází až s tzv. školní zralostí, a to ještě pozvolna, postupně a ne u všech dětí stejně. Ostatně matka sama říká, že chlapec udělá to, co má, když se mu to připomene. A takhle tomu u mnohých dětí bývá ještě hezky dlouho do školního věku. Musíme totiž na úkoly a povinnosti svého dítěte myslet spolu s ním, nespoléhat na jeho samostatnost - a taktně připomínat. A co víc, s úkolem mu trochu pomoci, sednout si s ním a dát se do toho, být s ním, když má něco nového začít!

 

 

Vždyť kolika dětem předškolního a školního věku ukládají hodní, činorodí a pořádkumilovní rodiče tak jednoduchou  každodenní povinnost  - uklízet si po sobě hračky? A kolik je z toho každodenního rozladění, když to děti samy od sebe nedělají? A co říká psycholog? Nejlépe je každodenně se do toho dát a dítěti s uklízením trochu pomoci - nenechat je v tom samotné. Za nějakou dobu už té pomoci bude potřeba jen málo!  A kolikrát hodní rodiče koupí nějaké to zvířátko do domácnosti, když děti moc škemrají a slibují, že se o ně budou starat dnem i nocí. Rodiče mnohdy uvěří, protože zájem je v tomto případě očividný. Jenomže kdyby se nestarali rodiče, nebohý živočich by v dětské péči beznadějně zahynul.

 

 

Dětem zkrátka nechybí zájem a dobrá vůle, ale chybí jim psychická zralost a stabilita.

 

 

V našem případě nám toto říká sama maminka. Prý se sám nezabaví a chce si hrát jen s maminkou nebo s někým jiným. Ano, tak tomu vskutku bývá. Na tyto děti se vztahuje jedna psychologická poučka, která zní: Ne úkol, ale spolupráci! A ta spolupráce nemusí být jenom při nějakém vážném díle, ale i při docela obyčejné hře. Mnohé děti jsou sice hravé, ale samy hru nezačínají - do hry se zapojují, a to většinou radostně a s vervou. Není každému dána iniciativa a vynalézavost a průbojnost. úzkostné děti (a tento chlapec, jak z dopisu vyplývá, úzkostný je, a to dokonce velmi úzkostný) potřebují, aby je někdo vedl a dodával jim jistotu. Každá nová situace (a tedy i nová hra), každý nový začátek (a tedy i začátek hry, práce, činnosti) v nich vyvolávají pocit nejistoty. A protože proti nejistotě se člověk podvědomě nebo i vědomě brání, raději se do ničeho nepouštějí a nic nového  nezačínají. Když ale začne někdo jiný a když je dál vede, jde to zpravidla docela dobře. Proto vypadají tyto děti jakoby „bez zájmu“ - ale ona je to ve skutečnosti obrana před každým vstupem na nejistou půdu.

 

 

Příznačné je to, co píše maminka dále, že totiž chlapce přece jenom něco zajímá, ba že je to jeho oblíbenou činností, totiž dívání na televizi. Domyslíme-li to, co jsme načali v předešlém odstavci, je to vlastně logické. Tady chlapec nevstupuje sám na žádnou neznámou půdu. Tady se něco zajímavého děje bez jeho účasti - a dá se to jen sledovat. Nevyžaduje to žádnou osobní angažovanost. Není tu nic, co by jeho vnitřní jistotu ohrožovalo. Dokonale to vyhovuje jeho úzkostným mechanismům, jež ho mají chránit a  nevystavovat zbytečnému nebezpečí. Televizi v tomto případě můžeme tedy vzít na milost a nemusíme s ní zacházet tak velice skromně, jak to   rodiče dítěte dělají.

 

 

Co z těchto našich úvah nakonec plyne? Že rodiče nemusí být nějak moc nešťastní. Je třeba jen trochu slevit z nároků na „povinnosti“ dítěte a porozumět jeho „obranným tendencím“. Ty se dají překonat dodáváním jistoty, což v našem případě znamená nechtít od dítěte, aby si hrálo jen samo, nýbrž hrát si s ním, pracovat s ním, plnit úkoly a povinnosti s ním. úzkostnost jakožto povahový rys ustupuje pozvolna a postupně, ale zpravidla se z takovýchto dětí stanou nakonec docela normální a stateční lidé. Mateřská škola tady může opravdu mnoho pomoci. Jen na jedno pozor: nevrhnout tam dítě naráz a bez ochrany! Bude si patrně na nové prostředí, nové děti, nové lidi déle zvykat. Dopřejme mu dost času a dost opory. Ale ani pozitivní překvapení není vyloučeno. Viděl jsem už více takovýchto dětí, které najednou v mateřské škole byly jako rybky ve vodě. Nemusejí totiž nic začínat a vymýšlet, ale mohou se zapojit - a to je jejich živel!

 

 

Zdeněk Matějček