Hruban, Štěpán OFM

Kolik cest vede k Bohu? Tolik, kolik je lidí. Kolik lidí, tolik setkání. O jednom takovém svém setkání s Pánem, které se odehrálo o letošních prázdninách, se chci s vámi dnes podělit. br. Štěpán ofm

Lomnice u Tišnova je vesnice s krásnou moderní školou. Ve druhé polovině prázdnin tato škola, proti všemu očekávání místních obyvatel, na celý jeden týden ožila. Dorazilo sem totiž křesťanské sdružení Archa Community, v němž se snaží sdílet svoje životy zdraví a tělesně postižení mladí lidé, společně s celým společenstvím charismatické obnovy z Brna, Slavkova, Žďáru nad Sázavou a okolí, jehož je součástí, aby zde, v tomto širším domovském společenství, pod vedením svých vedoucích prožilo svoji proměnu.

 Ta totiž byla tématem letošních duchovních cvičení. Program začal v pondělí ve dvě hodiny odpoledne úvodní scénkou "O Bohu a žebrákovi". Potom dostal každý z nás hrst pšeničných semínek, jako symbol naší proměny. První semínko si každý hned mohl zasadit do misky s půdou jako připomínku Ježíšových slov: "Amen, amen, pravím vám, jestliže nepadne pšeničné zrno do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek" (Jan 12,24). Následovalo rozdělení do skupin a první přednáška. V přednáškách nastínili jednotliví přednášející cestu proměny: Od samoty k tichu, od nepřátelství k pohostinnosti, od iluze k modlitbě, od otroctví ke svobodě a od smrti k životu. Myslím, že nás také velmi oslovila středeční dynamika. Pod tímto označením se rozumí znázornění nějaké myšlenky scénkou, pantomimou nebo jiným kreativním způsobem. Všechna zrna, která jsme dostali první den, jsme dali na hromadu na znamení toho, že to se svojí proměnou myslíme vážně, a že si jsme vědomi bolestného způsobu této proměny, kterým budeme muset pravděpodobně nejednou projít. Poté byla všechna zrnka rozdrcena a rozemleta a byly z nich upečeny placky, které byly při následující mši svaté proměněny v Ježíšovo tělo. Nezapomenu na slova otce Jana, vedoucího exercičního týmu, když po přijímání vyslovil myšlenku, že jsme klečeli nejen před Pánem Ježíšem, ale také před celým společenstvím i před sebou samými, neboť každý z nás byl prostřednictvím svých zrn přítomen v proměněném chlebě. Jak týden šel, začali jsme chápat, že se děje něco zvláštního i po stránce liturgické. Ve čtvrtek se to provalilo naplno a všem to již bylo jasné. Zelený čtvrtek, teď v srpnu? Pochopili jsme: prožíváme Svatý týden. Liturgie Zeleného čtvrtku byla celá zvláštní a slavnostní, čemuž odpovídalo i naše oblečení. Po přečtení prvního úryvku z Písma, v němž Hospodin přikazuje Izraeli, aby slavil Pesach (Ex 12,1-8.11-14), jsme také my zasedli a slavili ve svých skupinkách, které představovaly rodiny, tuto slavnost židovským způsobem. Na večeři navazovaly židovské tance, jejichž smyslem je společná modlitba pohybem. Následovalo druhé čtení a evangelium, po němž měl otec Jan promluvu o duchovním významu mytí nohou. Potom sám umyl nohy vedoucím a naši vedoucí zase nám. Celá liturgie skončila přibližně ve 23.45, kdy jsme odešli ven do Getsemanské zahrady, která byla na jednom vršku za vesnicí. Průvod s Pánem

Ježíšem v čele se tiše ubíral spící vesnicí. Nikdo z jejích obyvatel zřejmě netušil, že asi osmdesát mladých lidí vyšlo do chladné noci, aby bylo se svým Pánem v jeho zápase... Z liturgie Velkého pátku mě nejvíce zaujal obřad uctívání kříže. Bylo dojemné sledovat, jak celé společenství buď jednotlivě nebo po dvou (to když někdo z postižených potřeboval pomoci) klekalo nebo líbalo ikonu. Ve skupince jsme se potom dělili o své prožitky. Přitom mě zaujala myšlenka jednoho z nás, který si ve chvíli líbání kříže uvědomil, že vlastně líbá své vlastní hříchy. "Asi k nim ode dneška budu mít trochu jiný vztah", dodal. Dopoledne Bílé soboty bylo ve znamení pouště. Po úvodní přednášce, která byla o křtu (neboť nás o vigilii čekala jeho obnova) si každý někam zalezl, či vyšel do přírody, aby byl sám s Bohem a mohl se tak připravit na odpolední modlitbu za uzdravení, která trvala něco přes dvě hodiny. Ve 22.00 začala vigilie, při které jsme všichni obnovili své křestní sliby. Největší radost se nás všech zmocnila po mši, kdy se zpívalo a tančilo - "vždyť Pán byl opravdu vzkříšen" (Lk 24,34; 1 Kor 15,20). A tak tu noc někteří z nás nešli vůbec spát. Vždyť jak podotkl otec Jan: "Toto je noc, kdy křesťané na celém světě bdí a modlí se. O spánku v příslušné instrukci není ani slovo." V neděli po poledni pak bylo možno vidět rozjásaný Archamobil, jak se žene z Lomnice k Tišnovu. Cestou jsme potkávali své kamarády a kamarádky ze společenství Obnovy, kteří se rozhodli nečekat na autobus a šli do Tišnova na vlak pěšky. Jeden z našich věhlasných kytaristů hrál na kytaru a rozpáleným letním vzduchem se neslo: "Je dokonáno, Ježíš je vítěz! Satan je poražen, Ježíš zlomil smrti moc, Ježíš je Pán, ó Haleluja, Ježíš je Král, kraluje navěky."

EPILOG Uplynuly čtyři týdny. Stojím na ruzyňském letišti a dívám se za letadlem společnosti Czech Airlines mířícím na New York. Na jeho palubě odlétá dvacet čtyři členů Archy. Dvanáct postižených se svými průvodci. Ve Spojených státech je během dvou týdnů čeká několik vystoupení před tamními Čechy i rodilými Američany, návštěva Archy Jeana Vaniera ve Washingtonu, společné modlitby, zpívání při slavení mší svatých i osobní svědectví o cestách k víře. Napadají mě slova z pozvánky na letošní duchovní cvičení: "To co jsme od Pána obdrželi si nechceme a nemůžeme nechávat pro sebe..."

br. Štěpán OFM