Mlčoch, Lubomír OFS

Doc. MUDr. František Mališ, DrSc. je především skromný bratr františkán, stálý jáhen při kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Praze 10 - Hostivaři a duchovní asistent místního společenství OFS kolem kostelíka svého patrona v Praze -Krči. Ve farnosti má František na starosti nemocné, navštěvuje je a přináší jim Tělo Páně. Není to tak dlouho, co skončil svou funkci ředitele nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem. František bydlí ve dvoupokojovém bytě v paneláku a dlouhá léta se stará o manželku postiženou roztroušenou sklerózou. Interview s Františkem proběhlo tak trochu "nanečisto", protože oběť se bránila jakékoli publicitě a vyzvedání své vlastní osoby. Ale jak udělat rozhovor s někým o jeho životě tak, aby on sám se v něm rozplynul a zůstala jen Milost? Ano, všechno je milost...

Profese a profes. Předpokládám Františku, že tvé povolání lékaře a vědce, posléze vysokoškolského učitele, docenta Karlovy Univerzity, časově předcházelo povolání spirituálnímu do sekulárního františkánského řádu. Kdy a jak k tomu došlo?

 Začnu od dětství. Narodil jsem se ve Frýdlantu nad Ostravicí, pod Lysou horou. Táta i máma byli terciáři a rodina žila opravdu františkánsky skromně. Maminka by se byla ráda stala řeholnicí, ale tehdy přijetí k boromejkám vyžadovalo mít "věno", a na to maminčina rodina neměla. Když jsem se stal teď po roce 1989 oprávněnou osobou v restitucích, z onoho

 malého dědictví jsem za maminku dodatečně symbolicky "věno" zaplatil a představená sestra Inviolata Krupková ztvrdila účast zemřelé maminky - podle touhy jejího srdce- v kruhu rodiny sv.Karla Boromejského. Tak se sestry za ni modlí jako za ostatní své spolusestry, které je předešly na věčnost. Do školky jsem chodil - kam jinam- k boromejkám. Když mi bylo 8 let, táta zemřel. Maminka mne dala na Velehrad k jezuitům, chtěla mít ze mne kněze. Ale já ve kvartě povolání ke kněžství necítil, a tak v roce 1936 jsem přešel k saleziánům do Fryštáku. Don Mrtvý, rodák z Troubek, mne laskavě přijal a dal učit hrát na baskřídlovku a pamatuji, že náš první koncert byl právě na hodech v této hanácké vesnici. Pak přišla okupace, v oktávě mne gestapo zavřelo, následovalo totální nasazení. Potom t.zv. válečná maturita a pak již studium farmacie. Můj bratr Arnošt se knězem stal, ale hned v roce 1948 byl zatčen a nakonec po letech věznění v Jáchymově zemřel, vlastně jako mučedník. Pamatuji, jak jsme každou neděli jezdili do jiné věznice na návštěvu protože kromě Arnošta byli ve vězení i dva blízcí příbuzní mé paní. Já jsem pracoval ve Státním zdravotním ústavu, při zaměstnání jsem k farmacii ještě vystudoval přírodní vědy a medicinu. Špatný kádrový profil jsem nahražoval šíří vzdělání, kombinaci oněch tří oborů u nás tehdy nikdo nedělal a tak biochemická diagnostika zažívacího traktu mi umožnila udělat i velký doktorát a docenturu na 1.lékařské fakultě UK. V 80. letech se jedním z mých pacientů stal i P.Alois Moc, OFM, kdysi vězněný s mým bratrem na Mírově. Následovala

 příprava k přijetí do sekulárního františkánského řádu a v roce 1985 profes. Už předtím jsem se modlil breviář, a tak to jaksi přišlo samo. Stejně tak potom po listopadu 1989 čtyřleté studium na Katolické teologické fakultě. Medicina se mi zdála být po celý život nejbližší kněžství, člověk se věnuje trpícím, má možnost vidět, z čeho čerpají sílu v utrpení. Pokora sv.Františka i v přijímání nemoci mne oslovila.

Od samotného založení družstva katolických věřících Concordia - od jehož přípravy již to brzy bude celých 10 let- až dosud, stojíš v čele tohoto podniku či reprezentuješ tuto pozoruhodnou iniciativu navenek. Jaké jsou ideové zdroje a vzory Concordie, co se ti zdá po té zkušenosti s "františkánským podnikáním" nejdůležitější?

 V myšlence katolického družstevnictví vidím jednu z cest k naplnění apelu II.vatikánského koncilu, tedy k angažování katolických laiků ve světě hospodářství a sociální péče. Předchůdci a vzory těchto snah u nás byli biskup Podlaha, arcibiskup Stojan, JUDr.Nosek. Ti kdo zakládali Concordii i kdo tam vstupovali, měli čisté úmysly: každému bylo jasné, že v tomto podniku "se nanapakuje". Optimismus bratra Jendy Smrčiny, který se stal jakýmsi hybatelem většiny aktivit, byl možná až někdy přehnaný, ale byl nakažlivý. P.Alois Moc, tehdy náš duchovní asistent, s tímto dílem souhlasil, ale výrazněji se v tomto směru neangažoval. Z řad terciářů i z 1.řádu bylo možné slyšet i slova výtek a kritiky. Nicméně

 Concordia provozuje z iniciativy otce provinciála Matouše "Kuchyni u františkánů", kde se denně vaří 200 obědů- pro řeholníky i pro pražské důchodce . Na provoz kuchyně kromě strávníků samotných přispívá družstvo Concordia částkou několika set tisíc korun ročně, dále magistrát hl.m. Prahy, a Obvodní úřad v Praze l poskytl bezúročnou půjčku na zahájení provozu.. Řád bratří menších je kolektivním členem ekumenického humanitárního sdružení Concordia Pax, které je m.j. spoluzakladatelem nadace Memento Lidice / o níž se Poutník již zmiňoval na jiném místě/. Concordia provozuje již několik let sociální penzion Josefinum v Českém lese /na jehož provoz rovněž přispívá svými výdělečnými aktivitami/. Sesterská Concordia Brno provozuje Penzion Ludmila a zajišťuje pečovatelskou činnost v domácnostech. Investiční privatizační fond Concordia Invest prodělává těžké útoky ze strany těch, kdo se chtějí jejího majetku zmocnit cestami nepříliš férovými, ale zatím odolává a ze svého zisku za rok 1996 nejen vyplatí dividendy, ale přispěje i na pomoc záplavami postižené Moravě a podporuje sesterskou Concordii Pax. Založena byla i družstevní záložna Concordia Credit, která se v souladu se zákonem snaží navázat na tradice někdejších kampeliček a na odkaz Františka Noska. Jde mimochodem o dosud nedoceněnou myšlenku, kterou by bylo možno realizovat v každé farnosti, kde funguje farní rada. V Concordii Praha patří mezi členy družstva 20 terciářů, 2 jáhnové a 5 kněží. Biskup Mons.Fr.Radkovský je prezidentem naší lidické nadace . V Josefinu již dlouhodobě vypomáhají

 při duchovních cvičeních pro starší a nemocné osoby sestry Apoštolátu sv.Františka Miroslava Němcová a Jarmila Pavlíčková. Ve výčtu vzájemných vazeb rodiny podniků Concordia s širší rodinou sv.Františka bych mohl ještě pokračovat.

Tento týden uvozuje na karmelitánském stolním kalendáři pozoruhodné tvrzení: "Těžký začátek je většinou desetkrát účinnější než lehký". Concordia je latinsky svornost. Družstvem či jeho odnožemi za ta léta prošla řada členů a to jako zaměstnanci, spolupracovníci či příznivci. Světsky řečeno - "fluktuace" zde byla značná. Přesto jsou lidé, kteří přes všechny překážky a potíže zůstali podniku věrni. A jsou jiní, kteří sice Concordii jako zaměstnanci opustili, a přesto na toto období s odstupem / a někdy i s humorem/ rádi vzpomínají a cítí se tak či onak jakýmsi rodinným poutem nadále spojeni. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že společný základ spirituality a františkánského bratrství byl a je i nadále velkou pomocí při překonávání všech možných pokušení k nesvornosti, rozporům plynoucím z rozdílných povah, vidění situace a řešení nesnadných rozhodovacích situací. Co jsem za ta léta u Tebe osobně obdivoval, byla jakási vnitřní síla, přesvědčení o nosnosti myšlenky Concordie, kterou jsi neztrácel ani při krizových situacích.

Během svého života jsem několikrát narazil i uvnitř naší církve na případy i těžkého selhání, ba zrady, a musel jsem překonávat osobní krize víry z toho plynoucí. Setkávám se i s případy nedůvěry duchovních vůči laikům. Ale ani to nesmí být důvodem pro naši rezignaci na angažovanost v tomto světě. Každý měsíc /2.středu/ je sloužena mše sv. za živé i zemřelé členy a za dílo Concordie. Posilu nalézám i v Mariánském kněžském hnutí, na jehož práci se se souhlasem svého nadřízeného mohu podílet. S blížícím se závěrem života pociťuji jakýsi dluh vůči Pánu, na jehož volání jsem mnohdy nereflektoval, a mám tedy snahu dohnat aspoň něco z toho, čemu jsem dříve nedostál.

Sv. František, mohli bychom říci, byl v řádu,který založil, "jen jáhnem". Od dob svého zakladatele je ve františkánkských řádech typická velká úcta ke kněžím /"neboť jen oni proměňují ...."/, ale současně je pro spiritualitu bratří menších jáhenství jaksi zvlášť důležité a typické. Prosím Tě tedy, abys i pro práci redakce Poutníka udělil na závěr tohoto rozhovoru své jáhenské požehnání.

Požehnám tedy práci vaší redakce slovy, která použil náš otec sv.František v požehnání bratru Lvovi: "Požehnej vás Hospodin a ochraň vás". "Ukaž vám svou tvář a smiluj se nad vámi". "Obrať svůj pohled na vás a uděl vám pokoj". "Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý"

Amen.

Za redakci Poutníka rozmlouval

Lubomír Mlčoch