Vícha, Jan Evangelista OFMCap.

V odkazu života a smrti sv. Anežky se vynořuje otázka utrpení a bolesti. Sv. Anežka si už v mládí zvolila cestu méně snadnou, než jí nabízel svět.  Jistě z milosti Boží volila správně.

 

 

Předpověděl Pán Ježíš svým následovníkům teplá místa? Jistě ne. Přesto za ním šli a během času se přidávali další.

 

 

 Předpověděl naopak protivenství, pronásledování, nepřátelství od blízkých lidí, předpověděl kříž. Kdo by odmítal kříž, nemohl by se zvát jeho učedníkem. Lidsky řečeno: Koho jiného by měl Kristus poslat do prvé linie utrpení,  prvé linie zápasu se zlem  světa, nežli ty, kteří vědí o Bohu jako o zdroji a smyslu všeho dění, kteří znají tajemství kříže. U nich je naděje, že zkušenost utrpení je nezlomí, nepovede k zahořklosti a touze po pomstě, že  nebudou před bolestí prchat nebo ji uměle potlačovat, že se nedají přemoci zlem,  ale budou zlo přemáhat dobrem. Obtíž je v tom, že právě setkání s utrpením často ukazuje povrchnost naší víry. Musíme se stále vracet ke Kristovu kříži a učit se od Krista  bolest proměňovat.

 

 

Vzpomeňme si na 8. kapitolu Markova evangelia, když Ježíš začne k učedníkům mluvit o kříži, Petr si myslí, že to na Pána přišla jenom taková deprese a snaží se mu to rozmluvit: „Však si to tak neber, Pane, uvidíš, že to dobře dopadne.“ A tehdy Ježíš, který nás varuje před silnými slovy vůči svým bližním, mu řekne něco mnohem tvrdšího, než je to zapovězené „hlupáku“. Řekne mu: „Satane!“ Ono je to totiž opravdu a doslova satanské - antikristovské pokušení, chtít oddělit Krista od kříže. Kristus bez kříže by byl jen jedním z proroků a učitelů, ale on je něco docela jiného. On je Spasitel! Církev bez kříže by byla jen jednou z organizací a náboženských společností, ale ona je něco úplně jiného, ona je organismem .- Tělem Živého Krista.

 

 

Kněz bez kříže by byl pouhým jedním z veřejných činitelů, ale on má být něčím úplně jiným, má být  svědkem Vzkříšeného. a ne náhodou v řečtině - v řeči Nového zákona - slovo martyr znamená zároveň  svědek  i  mučedník. Tento zásadní rozdíl spočívá v tajemství kříže. Mluvíme-li o kříži, nemáme na mysli jen způsob popravy. Existoval třeba kříž Spartakův - asi stejně bolestivý, a přesto se nestal nástrojem spásy. Spartakus šel na smrt se zaťatou pěstí - s gestem vzpoury. Kristovo gesto na kříži je právě opačné. V jeho rozpjatých rukou můžeme právem spatřovat široce otevřenou náruč lásky ke všem, k nepřátelům i k vlastním soudcům a katům: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Kristův kříž je projevem lásky, lásky jdoucí do úplné krajnosti i jdoucí na smrt, a za smrt pronikající jako neuhasitelné světlo do každé temnoty. I do temnoty hříchu a zloby. „T Světlo ve tmách svítí a tmy ho nepojaly.“ Protože tento Ježíš, tato Láska, toto Světlo, tato Cesta, tento Kříž je Bůh.

 

 

Kříž je výrazem poslušnosti. Poslušnost je ze tří evangelních rad dnes v církvi asi nejvíc zapomenuta. Tajemství poslušnosti je věrnost Bohu, který se může bolestně skrýt našemu rozumu, našemu způsobu chápání. Kdo říká - a často to slyšíme - že může poslouchat jen to, čemu rozumí, co chápe, co schvaluje, ten vůbec neví, co je to poslušnost. Je to právě schopnost překročit hranice toho svého omezeného chápání a chtění, vykročit ze sebe sama. Tajemství poslušnosti je důvěra ve věrnost Boží, Lásku Boha, který je větší než náš rozum, než naše srdce.

 

 

V době vnitřního zpracování těchto myšlenek - nesnadných a jistě ne moderních - nás v meditaci může provázet tato modlitba:

 

 

 

 

Pane, nauč mě vzít na sebe kříž

 

 

a poslušně tě následovat.

 

 

Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím,

 

 

ať zářím tvým pokojem!

 

 

Jan Evangelista Vícha OFMCap.

 

 

homilie na svátek sv. Anežky České