Klarisky-kapucínky

Řád klarisek má své kořeny ve 13. století v životě sv. Kláry a sv. Františka. Oni jsou naši svatí zakladatelé.

Ve 13. století byla církev bohatá a v mnohém se odchylovala od učení Ježíše Krista. Proto se  objevuje mnoho těch, kteří ji chtějí reformovat. Některé tyto snahy však končí špatně, protože se spíš zaměřují na kritiku církve než na její očištění. Pravým reformátorem té doby byl sv. František a sv. Dominik se svými bratry. Sv. František byl Božím Duchem veden k tomu, aby se úplně všeho zřekl a v naprosté chudobě a prostotě následoval Ježíše  ukřižovaného - Slovo, které se z lásky k nám stalo tělem. Svůj pozemský život končí  zcela pročištěn ohněm Boží lásky, která mu vtiskla svou pečeť v podobě stigmat.

Svatá Klára se nadchla pro ideál sv. Františka, protože na něm viděla, co Boží láska dokáže učinit s člověkem, který se zřekne všeho a nechá se jí úplně přetvořit. Proto se stává nejvěrnější žačkou sv. Františka a vedena stejným duchem, uskutečňuje se svými sestrami způsob života, jeho původcem je sv. František. Založení řádu klarisek se datuje na Květnou neděli 19.3.1212, kdy sv. Klára přijímá kající roucho.

Za života sv. Kláry vzniklo několik desítek  klášterů Chudých paní (klarisek) v Itálii, a také mnoho mimo ni. U nás v roce 1233 zakládá sv. Anežka Přemyslovna klášter Na Františku a sama do něho vstupuje.

Jak už to v dějinách lidstva bývá, i ideál sv. Kláry během staletí začal ztrácet na své síle, protože nebyl prožíván tak, jak si sv. Klára přála. Proto docházelo u sester, stejně jako u bratří sv. Františka, k několika reformám řádu. Jednou z nich je reforma bratří kapucínů. Paní Marie Laurencie Longo, jimi inspirovaná, založila v Neapoli  klášter, který v roce 1538 přijal řeholi sv. Kláry. Tak vznikl řád klarisek - kapucínek, který se postupně šířil i mimo Itálii. K nám se dostal na začátku tohoto století. V roce 1914 byl v Litoměřicích založen klášter klarisek - kapucínek, kam přišly sestry z Vaals (Belgie). Klášter sestrám sloužil do roku 1950, kdy jej musely opustit.   Na život v litoměřickém klášteře si ještě pamatují  některé naše dříve narozené sestry.

Nyní naše omlazená komunita žije ve Šternberku a snaží se žít kontemplativní život v plnosti.

Hlavní znaky našeho života jsou: nejvyšší chudoba, přísnost života, papežská klauzura, prostota v sesterském životě, ale  především život modlitby   ve dne i v noci. V hodinách, které jsou vyhrazeny práci, se věnujeme většinou domácím a ručním pracím podle potřeb místní církve. Touto prací si vyděláváme na živobytí.

Snažíme se tedy žít ideál sv. Kláry, který prostě a jednoduše ukazuje začátek naší řehole: „Způsob života Chudých sester je zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.“ A jak je prostý začátek řehole, tak je prostý i celý náš život.  A to proto, aby se do něho vešlo celé Ježíšovo evangelium v co největší síle a ohni Ducha svatého.

Ve světě je nyní více než 170 klášterů klarisek - kapucínek. Nejvíce v Mexiku, Itálii a ve Španělsku. Sester je před tři tisíce. V českomoravské provincii je pouze jeden klášter - ve Šternberku.

Řádový oděv je hnědý hábit převázaný cingulem s růžencem, škapulíř, černý závoj (novicky nosí závoj bílý).

Mezi plody svatosti tohoto řádu vynikají:   sv. Veronika Giuliani (+1727) - stigmatizovaná,   bl. M. Magdalena Martinengo (+1737), bl. M. Angela Astorch (+1665), ctih. Laurencie Longo (+1542), M. Konsolata Betrone (+1946), M. Konstanza (+1963).

Naše velká ochránkyně a pomocnice z prvních počátků řádu klarisek je první česká klariska sv. Anežka Přemyslovna.

 

 

 

 

Kristus v nás a s námi!

 

 

Povolání k řeholnímu životu, k výraznějšímu a plnějšímu následování Krista Pána chudého, čistého a poslušného, je drahocenný dar a Pán jej dává jen některým, a říká: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já vás!

Pán dává povolání komu chce a kdy chce.  Všichni nemohou následovat Krista například v dokonalé čistotě - to by  se nerodily děti a lidské pokolení vyhynulo.

Pán si volá jen některé a koho si zavolá, toho si také vede, dává mu sílu i světlo. Povolání k zasvěcenému - řeholnímu životu je podobné tajemství jako povolání k manželství. Jak je možné někomu vysvětlit, proč dva zcela „cizí“ lidé uzavřou manželství?

Každé povolání je tajemství.

Povolání ke kontemplativnímu životu je ještě větší tajemství a „záhada“. Lze jej pochopit jen ve víře.

Snad se dá pochopit, když řeholní sestřička pracuje v nemocnici nebo ve škole a je  ji vidět mezi lidmi. Ale k čemu jsme zde my?

Sv. Klára píše sv. Anežce: Nazývám tě pomocnicí samého Boha a podporou klesajících údů jeho tajemného těla církve.  Církev - to jsme my všichni. Církev není organizace, ale živý a tajemný organismus. Je to tajemné tělo. A v těle jsou také schované, skryté, „neviditelné“ údy. Kdyby tělo  nemělo například živé srdce, nemohlo by žít. Kdyby nemělo nohy, nechodilo by. Tak je to i v církvi. Činné řády a kongregace se dají připodobnit ke Kristovým rukám, nohám, ústům, obličeji - jsou vidět, jsou činné. Stejně potřebné je však srdce - kontemplativní bratři a sestry, kteří plní funkci skrytou, ale životně důležitou:  rozproudění života, krve do celého těla. To je naše povolání: přijmout život a dávat ho dál. Ovšem život nadpřirozený, život Kristův.

„Ty sestřičky se tam modlí!“ Je to pravda. Pán nám dává tu milost, že můžeme být zde pro Pána jediného a pro duše - a modlit se ve dne i v noci. Není to jen slavení Kristovy oběti nebo liturgie hodin nebo naše společná či osobní modlitba, je to i celá naše práce, náš odpočinek. Celý náš den i noc je modlitbou. To vyžaduje zřeknutí se svého nenasytného „já“. Dále soustředěnost.  Střed je Kristus. Proto se také říká, že kontemplativní sestry jsou v církvi oči nevěsty, která hledí bez rozpaků do očí svému Ženichovi.

Ať tedy šiji nebo umývám podlahu, ať píši na stroji nebo klečím v kapli - ať dělám cokoli, všechno to může být chválou, díkem, prosbou, smírem - drahocennou surovinou spásy ve spojení s obětí Ježíše Krista. Ve spojení s Kristem to už není „moje“ umývání, ale Kristovo, není to už „moje“ práce, utrpení, modlitba, chvála, ale Kristova. A o to jde: žiji ovšem, ale to už nejsem já, ale žije ve mně Kristus.

O sv. Františkovi píše životopisec, že byl ne tak modlícím se člověkem, ale modlitbou samou. V tom máme stále růst, denně nově a čerstvě, znovu a znovu usilovat o nezištnou lásku, každým slovem, myšlenkou i skutky usilovat o spojení s Pánem, beze zbytku milovat Toho, který nás - tebe i mne - od věčnosti miloval, miluje a bude nás milovat. I kdybychom cokoli udělali, On nás bude stále milovat až na věky.

 

 

Pane,

učiň mne nástrojem svého pokoje.

Abych přinášela lásku, kde je nenávist,

jednotu, kde je nesvornost,

víru, kde je blud,

naději, kde je zoufalství,

světlo, kde vládne tma.

Prosím tě,

abych netoužila po útěše, ale těšila,

po porozumění, ale rozuměla,

po lásce, ale milovala.

Vždyť kdo dává, ten dostane,

kdo odpouští, tomu se odpustí,

kdo umírá, ten vstane k životu.

Amen.

 

 

Klarisky - kapucínky

Šternberk