Zotto, Cornelio OFM

 Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky. Ty jsi silný. Ty jsi veliký. Tys nejvyšší. Tys všemocný Král, Otče svatý, Králi nebe i země. Tys trojí a jediný, Pán a Bůh, všechno dobro. Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán a Bůh živý a pravý. Tys láska a smilování. Ty jsi moudrost. Tys pokora. Tys trpělivost. Tys jistota. Ty jsi pokoj. Tys radost a veselí. Ty jsi spravedlnost a mírnost. Tys všechno bohatství, které potřebujeme. Tys laskavost. Tys ochránce. Ty jsi strážce a obhájce. Ty jsi síla. Tys osvěžení. Tys naše naděje. Tys naše víra. Tys naše veliká sladkost. Tys náš věčný život, velký a podivuhodný Pán, všemohoucí Bůh, milosrdný Spasitel.

úvod

 V zkušenosti modlitby sv. Františka "Chvály Boha Nejvyššího" znamenají vrchol jeho extatické kontemplace a představují (jak píše P. C. Paolazzi) "text snad nejvyšší modlitby, jaká vyšla ze srdce a (tentokrát v doslovném smyslu) z pera Františka z Assisi: Chvály Boha Nejvyššího, které v druhé polovině září 1224 vlastnoručně napsal na pergamen (10x14 cm) a daroval bratru Lvovi, který jej žárlivě uchoval, než jej před svou smrtí předal Svatému konventu v Assisi, kde je uchováván dodnes". Ve své trvalé a vroucí touze po kontemplativní samotě, které věnoval volné chvíle mezi apoštolským putováním, František spolu s několika druhy se odebral na zalesněnou horu La Vernu , plně si vědom, že osamělé cely a pustá místa jsou bez užitku pro toho, kdo není schopen vnitřního ticha: "Kdekoli jsme nebo kamkoli jdeme, neseme s sebou svou celu: bratra tělo; duše je poustevnicí, která v ní bydlí uvnitř, aby se modlila a rozjímala. A jestliže duše nežije ve své cele v tichu a samotě, málo pomůže řeholníkovi cela vystavěná lidskou rukou" (LegPer 80). František nachází uspokojení svého já v božském "TY".

 Jde o extatickou modlitbu, která objevuje vzrušující a šťastné zakoušení Boha při vrcholech mystických kontemplací ve zpodobujícím spojení lásky, jež nalezla naplnění všech svých přání, neboť dospěla do domova dokonalé lásky, ke Kristu, který je blažeností nebeského království. Po zkušenosti stigmat František už není člověkem z tohoto světa, ale je tím, kdo už přebývá ve svém nebi blaženosti.

 Prozkoumáme společně text této modlitby v kontextu modliteb světce, pozastavíme se nad historií její skladby, nad rozborem textu a nad poselstvím, které nám přináší.

1. Modlitba jako oslava vzpomínky

 Nejdokonalejší způsob poznání je ten, který je určován láskou, jež dále vychutnává poznanou nebo zakoušenou pravdu, a učiní z ní "vzpomínku". Eucharistie a eucharistická slavnost představují vrchol poznání, které církev předkládá věřícím jako pramen vší milosti a zdroj každého poznání. Poznáváním, obdivováním a děkováním se nám osvětluje v oné podivuhodné přítomnosti a stáváme se spolustolovníky Božími

u stolu království jeho milovaného Syna.

 Je to však moment, v němž celý život vstupuje do vzpomínkového obřadu a označuje moment návratu k Otci jako velký hymnus: jde o zkušenost dokonání stvoření, které se dostává do konečné přítomnosti Boží a ochutnává opojení svého vidění. Pro Františka tato konečná zkušenost má nejmilovanější jména a tváře: "Svatá Maria Andělská" a "Panna, která se stala církví (virgo Ecclesia facta)" (Pozdravení bl. P. Marie), jakož i "naplnění" a "milost" Ježíše Krista, "plnost toho, který naprosto všechno ovládá" (Ef 1, 23), v nebeském korunování nevěsty, které je celou nostalgií touhy (Sk 22, 20).

 U Františka, který se nyní stal "synem zalíbení", plně "ve shodě s obrazem Syna" (Řím 8, 29), šťastným ve sdílení utrpení Ježíše Krista Ukřižovaného, jenž dobře věděl, že "utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás" (Řím 8, 18), objevuje se paprsek této záře naplnění, který zpečeťuje jeho věrnost oslavovatele Boha. František se dostává do oné blaženosti zpodobňujícího vidění, když dostal vtištěny do svého těla pečetě ducha neporušitelného a slavného života Božího Syna Ježíše Krista, eucharistická znamení svého plného odevzdání Otci jakož i chvály slávy. Může proto propůjčit hlas tomu vznětu Ducha, který v něm volá vzdechy nevyslovitelnými: "Ty, Abba, Otče!" (srov. Řím 8, 15; Gal 4, 6).

 Nejsou už tu tedy žádné zábrany, a vnitřní vidění se stává extatickou kontemplací a ozvěnou plnou onoho "Slova", které již zasadilo ránu ve Františkově srdci a těle a umožnilo Otci zjevit v něm svého Syna v zářivé zkušenosti nemenší než ta, kterou zakusil apoštol Pavel (srov. Sk 9 a 22; Gal 1, 12-17).

 Na Svaté hoře La Verně se pro sv. Františka dokonávají Kristova tajemství. Tam nahoře prožívá tu nejpřekvapivější zkušenost: zakoušení Ukřižovaného Serafa, které je zakoušením anděla, jenž přenáší svou osobu do Krista a současně je naplněním ve znamení tajemství Svaté Marie Andělské, která je v nebi korunována za Královnu. Naplnění v nebi je posledním stupněm vnitřních výstupů, které se stávají natolik mocnými a rozpálenými, že celou osobu přenášejí v pronikajícím plameni lásky do Boha. Na takovém vrcholu mystického spojení nestačí už běžná řeč k vyjádření modlitby srdce, vyžaduje se intenzivnější modulace a čistší a melodičtější chvála, kterou Serafický učitel sv. Bonaventura označuje "na způsob lásky a na způsob písně". A právě tato božská píseň zaznívající ve Františkově čistém srdci se stává vznešeným a nepřekonatelným chvalozpěvem v dokonalé modulaci Chval Boha Nejvyššího.

 Sv. Bonaventura připomíná, že to je moment prosvítání konečné pravdy lásky Ukřižovaného.

 "V oněch šesti křídlech můžeme totiž poznat šest způsobů osvěcujícího povýšení, kterými se duše připravuje, jako šesti stupni nebo cestovními průvodci, k vstupu do pokoje, prostřednictvím extatických vytržení křesťanské moudrosti. A není k ní jiné cesty než nejvroucnější láska k Ukřižovanému, který Pavla vytrhl "do třetího nebe" (2 Kor 12, 2) a proměnil ho v Krista tak dalece, že řekl: «Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus» (Gal 2, 19-20). Stejnou lásku měl Františkův duch natolik, že to, čím hořel duch, stalo se viditelným na těle, když po dva roky před svou smrtí nosil na svém těle nejsvětější jizvy Umučení. Podoba šesti křídel Serafa znamená tedy šest postupných osvícení, která začínají od tvorů a vedou až k Bohu: a k tomu nikdo nemůže hodně přistoupit jinak než cestou Ukřižovaného" (Sv. Bonaventura, Putování mysli do Boha, úvod).

 Je to zkušenost povýšení sv. Kříže. Světec cítil, že Seraf na něj nesmírně sladce "pohlížel", a láska do něj vtiskla obraz Ukřižovaného. Pohled plný nekonečné něžnosti ho natolik přitahuje k sobě, že uvádí do své důvěrnosti lásky v nejpřekvapivějším a blaženém rozhovoru s Otcem. Tehdy on, ještě v smrtelném těle, dostává pečeť ducha svatosti zjeveného v obraze vyzařující krásy Ukřižovaného. Sjednocující zakoušení extatické kontemplace však není jen na onom vrcholu povýšení Kříže, ale v každé pravé kontemplaci Pána během celého trvání nového života Františka, následovníka Ježíše Krista a hlasatele evangelia.

 "Když jeho duch byl plný žáru, celým svým tělem a celou duší zcela se rozplýval a prodléval již v dokonalé vlasti nebeského království" (2 Cel 95). Celano rovněž poznamenává, že "často ho při rozjímání nebeská milost a slast tak povznesly, že ve vytržení poznal věci, které přesahují lidskou chápavost, a proto je také nikomu nezjevil" (2 Cel 98).

 Takové je naléhání lásky. V takovém stavu člověk je natolik vytržen v Bohu, že nic pozemského jej nemůže přitáhnout. Pouze naléhavá potřeba bratra Lva umožní ono vznešené a posilující vyjádření jeho chvály plné díků za přijatou milost. Ve vděčnosti František prožívá tuto milost a podněcuje u bratra Lva rozkvétání božského života. To je oněch 31 či 32 "TY", která přenášejí do království Kristova velikonočního světla a činí z tohoto zakoušení kříže povznášející velikonoční poslání v setkání s oslaveným Pánem.

 Ruisbroeck Admirabilis píše, že "je-li někdo vytržen do třetího nebe a povšimne si, že jeho bratr má žízeň, má opustit své nebe blaženosti, aby podal onen pohár vody, který umožní bratrovi a jemu, aby společně vstoupili do nebeského království".

2. Historické okolnosti skladby

 Zprostředkování onoho vznešeného daru kontemplace, kterým jsou Chvály, zpívané Nejvyššímu z nejvyšších vrcholků mystického vidění ukřižovaného Serafa, prochází oživující žilou milosrdenství, neboli oné lásky, která "vidí" potřebu bratra a "miluje ho v pravdě, a dává v něm rozkvést stejnou chválu božské slávy".

 Při onom pobytu na hoře La Verně bratr Lev, soužený těžkým pokušením ducha, zatoužil mít od světce něco písemného, a byl přesvědčen, že tak bude zbaven všeho trápení. Snad byl smutný, když pomyslel, že svaté jizvy mu vzaly jeho nejdražšího přítele, který byl nyní Kristem vytržen do sféry jeho božského přátelství a byl již zcela přenesen do jeho království nekonečné blaženosti. "Kdyby si na mě vzpomněl - myslil si ubohý bratr Lev - kdyby mi dal znamení citu, přátelství, jistě by v tom okamžiku všechen smutek zmizel, a já bych mohl znovu zpívat Bohu ty nejkrásnější chvály."

 A tu bratr Lev ke svému překvapení vidí, že František sestupujez nebe a volá ho jménem: "Přines mi pergamen a inkoust, abych napsal Boží chvály, jak jsem je v srdci rozjímal." Hned mu přinesl to, co si žádal, a on vlastní rukou napsal Boží chvály a slova, která měl v srdci. Nakonec

připojil požehnání pro bratra a řekl mu: "Vezmi tento lístek a pečlivě jej uchovej až do dne své smrti" (2 Cel 49; rovněž LegMai 11, 9; Legmin 4, 6; Kvítky, O sv. stigm. 2).

 Tím, že vyjádří přátelství se svým Pánem, František obnovuje své přátelství s bratrem, jenž se cítí šťastný z tohoto podílení se na božských chválách. Síla chval stává se obrozujícím semenem a neuhasitelným vyzařováním světla v srdci bratra Lva a všech, kdo jsou zasaženi tímto blahodárným světlem vycházejícím z paprsků vyzařujících z otevřeného srdce Ježíše Krista, procházejících Františkovým srdcem a jeho zraněnýma rukama

 Bratr Lev potvrzuje červeným inkoustem a pečlivým písmem, že jde o vlastnoruční písmo sv. Františka: "Blažený František dva roky před svou smrtí vykonal na hoře Alverně čtyřicetidenní půst ke cti blahoslavené Panny Marie Matky Boží a blaženého Michaela archanděla, od svátku Nanebevzetí svaté Marie Panny až do svátku svatého Michaela v září; a sestoupila na něj ruka Páně: po vidění slovech Serafa a vtisknutí Kristových jizev do jeho těla složil tyto Chvály napsané na druhé straně pergamenu a napsal je vlastní rukou, a tak vzdal díky Bohu za dobrodiní, kterého se mu dostalo". Pod požehnáním bratr Lev napsal červeným inkoustem tato slova: "Blažený František napsal svou rukou toto požehnání mně, bratru Lvovi." A na spodním okraji lístku pod velkým TAU: "Stejným způsobem udělal toto znamení tau jako iniciálu (thau cum capite) vlastní rukou."

 Slova bratra Lva potvrzují okolnosti a podrobnosti složení modlitby a především ukazují jeho význam jako znamení: totiž znamení obrozujícího přátelství.

(Pokračování)

Cornelio Del Zotto

Vita Minorum 5/1995

Z italštiny přeložil

Radim Jáchym OFM