Jáchym, Radim OFM

     Když jsem se narodil, v tom roce vážně onemocněl můj dědeček a dostal se do invalidního důchodu. A protože byl (na rozdíl ode mne) všeuměl a potřeboval se nějak zaměstnat, usmyslel si, že pro svého prvního vnuka udělá betlém. Na překližku nalepil Alšovy postavičky a vyřezal je, doplnil stromy, zhotovil skutečnou stáj s doškovou střechou z klasů a obklopil ji horami z pomačkaného tvrdého papíru.

     A tak jsem už v prvním roce svého života viděl názorně betlémskou jeskyni se svatou rodinou, andělem, pastýři a králi, a ten betlém mě provází celý život dodnes, kupodivu mi ho nezabavili ani při domovní prohlídce coby nebezpečnou zbraň ideologické diverze, jako řadu jiných věcí, a tak jej můžete ještě každý rok o Vánocích vidět u nás u Pelikána.

     Mnohem později jsem se dozvěděl, že první betlém postavil o Vánocích před dávnými věky František z Assisi v italských horách u Greccio, a dokonce s živým volem a oslem, což byla pro mne nedosažitelná exotika. Touha uvidět jednou Betlém i ten druhý betlém pak dřímala ve mně někde v podvědomí.

     Když jsem se v roce 1990 chystal na cestu do Svaté země, byl tento sen už z té důležitější první polovice docela blízko splnění. Betlém nemůže v plánu pouti do Svaté země chybět, a v našem plánu byl zrovna na smutně památný den 21. srpna. Nebylo to však tak jednoduché. Jako před dvěma tisíci léty to Svaté rodině zkomplikovalo římské sčítání lidu, tak nám zase irácká okupace Kuvajtu. Pozdější válka v Perském zálivu byla přede dveřmi, a Palestinci viděli svou příležitost. Právě na úterý 21. srpna vyhlásili generální stávku, a v ten den cestovat do Betléma, města zcela arabského, třebas z polovice křesťanského, nebylo radno. Nezbylo než rychle měnit časový plán a cestu do Betléma přeložit na příští den.

     I tak bylo komplikací dost, nejeli jsme naším krásným izraelským klimatizovaným autobusem, ale starým arabským, jehož modrá SPZ na rozdíl od žluté izraelské nás chránila před kameny palestinské mládeže. Na náměstíčku před bazilikou izraelští záložníci vyzbrojení samopaly nám sice dávali pocit bezpečí, nechtěl bych však zažít na tomto úzkém prostoru nějakou přestřelku, kde by se kulky odrážely jako v kulečníku od kamenné dlažby a zdí tak dlouho, až by uvízly v měkkém mase lidského těla.

     Betlém je tak blízko od Jeruzaléma, že nám připadá jako jeho předměstí. My jsme však nejeli hned do města, ale nejdříve na Herodion - Herodovu pevnost, kam se nedůvěřivý despota stáhl ke konci života a kde byl i pochován - jeho hrob se však nezachoval, a asi je to tak lépe. Odtud jsme pokračovali na tzv. Pole pastýřů, a cestou jsme potkávali beduíny s jejich stády černých, bílých i černobílých ovcí a koz. Tam někde se zjevil pastýřům anděl Páně a zvěstoval jim velkou radost o narození Spasitele, jak dnes připomíná malý kostelík. Ale i my si říkáme slovy pastýřů: "Pojďme tedy do Betléma a podívejme se, co se tam stalo!"

     Bazilika je jediný chrám ve Svaté zemi zachovaný ze starokřesťanské doby, neboť když sem roku 614 přitáhl perský král Chozroe a uviděl na průčelí baziliky reliéfy tří mudrců od Východu v perských oděvech a vysokých čepicích, prohlásil, že chrám je zasvěcen těmto třem mágům, kteří se sem přišli klanět Bohu, a nařídil baziliku ušetřit.

     Uvnitř nás bazilika nijak nenadchla svým ponurým rázem pravoslavných chrámů - tak jako mnoho jiných míst byla předmětem sporů mezi katolíky a pravoslavnými, až tito se jí roku 1757 definitivně zmocnili, třebas v jeskyni Narození zůstal latinský nápis: "ZDE SE Z PANNY MARIE NARODIL JEŽÍŠ KRISTUS". Ten nápis jsme však neviděli a do malé jeskyně jsme mohli jen juknout, protože tam byla právě mše malé španělské výpravy, zatímco pro nás bylo vyhrazeno místo v sousední prostornější jeskyni sv. Josefa, kde pěstoun Páně očekával jeho narození.

     A zde konečně, pod nízkým stropem na posvátném místě a v posvátném tichu, měli jsme možnost klidně prožít nejen vzpomínku na onu noc před dvěma tisíci léty, kdy se zrodila Spása světa, ale i tuto událost samou. A pro mne to byla příležitost mimořádná, neboť mezi námi šesti kněžími jsem po řadě dostal právo být hlavním celebrantem právě dnes a zde. Nemohl jsem si odpustit ve své krátké promluvě říci, že právě zde musel dostat tuto příležitost syn sv. Františka, který jako první kdysi v Grecciu přišel na myšlenku znovu v chudobě jeskyně zviditelnit tuto základní událost naší spásy. Šalom, pokoj, začínám svou promluvu - pokoj nám, pokoj této nepokojné zemi, pokoj celému světu, kterému hrozí nová válka a noví Herodové. Ale zde, pod nízkým stropem jeskyně, v našich rukou a v našich srdcích znovu se rodí Ježíš, ten Ježíš, který stále žije, a který musí žít především v nás. A my ho přijímáme do jesliček svého srdce ve svatém přijímání.

     A po mši sv. zazněla tichá melodie, jediná, která se mohla ozvat na tomto místě, nejdříve jen jako piano ústní harmoniky našeho průvodce, a potom všemi hlasy v jejím původním tyrolském znění: "Stille Nacht, heilige Nacht: Tichá noc, přesvatá noc!"

     To jsem však ještě netušil, že o dva měsíce později mi bude dopřáno uvidět také Greccio, autobusem se vyšplhat do hor k jeskyni s výhledem do Reatinského údolí, a tam znovu jako František slavit památku oné svaté noci a zpívat v šeru spolu s bratry v hnědých kutnách do tichého údolí v různých jazycích: "Tichá noc, přesvatá noc!" Pán je k nám někdy až přespříliš štědrý.

     A když konečně přišly naše opravdové české Vánoce, přijal jsem s povděkem možnost, abych tyto třetí Vánoce v jediném roce slavil v malé kapli u sester, abych tak mohl v tichém soustředění ve vzpomínkách prožít znovu ono bohatství, které nám v tehdejším i dnešním neklidném světě dává Ten, který se narodil v betlémské jeskyni, Ježíš, syn Davidův, syn tesaře z Nazareta a Syn Boží, Mesiáš, ten Ježíš, který stále žije, neboť žije a chce žít v nás.

                                            Radim Jáchym OFM