Svatý František a jeho řehole
Rathouský, Filip OFM
Pohledem na svatého Františka poznáváme mnoho rysů, které mají co říci i dnešní době. Osoba svatého Františka má nadčasový rozměr nejenom že dovedl chápat a porozumět problémům své doby, ale svým vnitřním pohledem poznal a rozeznal, jaké problémy teprve nastanou. K porozumění mu jistě přispělo i dědictví po rodičích jako ostražitost, činorodost a obratnost obchodníka po otci, ale také citlivé a vnímavé srdce po jeho matce, která ho učila velkomyslnosti rytířů a vlídnosti k chudým.
Svým hlubokým nadáním byl schopen pronikat do srdcí a duší ostatních. Sv. František byl přitahován opravdovou láskou, která se mu nakonec stala životní průvodkyní a cílem. V jeho životě se rýsuje, kromě mužné síly, překypující a vybraný cit. Vrhal se do vojenských dobrodružství, tažen svou ctižádostí. Ale nakonec z nich byl vytržen nadpřirozeným hlasem, který ho celého proměnil. Tento hlas, kterého uposlechl, můžeme zaslechnout v celém jeho životě, protože je pro něho ukazatelem cesty do Božího království. František byl pozván k životu v blízkosti Boha a pro Boha, který je Pánem každého jeho okamžiku. Svatý František je muž, který svůj život založil na lásce a Lásce sloužil. Tím se jeho srdce proměnilo v chrám milosti. Láska se u sv. Františka projevuje v konkrétnosti a odříkání. Miluje Krista láskou jedinečnou od okamžiku, kdy mu ve Spoletu Král králů dal poznat a porozumět, že není nikoho mimo Ježíše Krista, kdo slibuje s křížem také svůj mír, slibuje něco bez klamu a lsti, že není nikoho, kdo za nás umřel jako Ježíš.
Františkovou první a základní myšlenkou bylo obnovit život podle svatého evangelia, kterým byl naplněn a prodchnut. Evangelium bylo také jeho směrnicí pro život. K tomu také vybízel a vedl i své bratry. Na začátku svého života, v odevzdanosti do rukou božích, ani nepomyslel na to, že by měl vypracovat nějaká pravidla, nějakou řeholi, podle které by se mělo žít. Myslel si, že slova a rady evangelia jsou tak jasné, že k nim není co přidat. Tato myšlenka a názor Františka nikdy neopustily, a i když později sepisuje řeholi, spíše cituje svaté evangelium, kterého se držel s úzkostlivou bázní, než aby k němu přidával něco svého. Každý, kdo si k srdci vzal doslova evangelní rady, byl pro něho Menším bratrem. Jeho touha byla podnícena krásou a jednoduchostí evangelních rad chudoby, poslušnosti a čistoty. Nepomyslel na to, že ideál evangelních rad (svou podstatou tak jednoduchý) způsobí tak veliké pohnutí v lidských srdcích. Proto byl nucen vytvořit pravidla pro ostatní své bratry, která zformuloval v řeholi. V jeho době byla sice rozšířena myšlenka života podle evangelia, ale svatý František se staví nad všechny bludaře úplnou oddaností a podřízeností církvi a Svatému stolci. To nacházíme hned v první kapitole řehole:
„Řehole a život Menších bratří jest: Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.
Bratr František slibuje poslušnost a úctu panu papeži Honoriovi a jeho řádným nástupcům a římské církvi. Ostatní bratři jsou povinni poslušností bratru Františkovi a jeho nástupcům.“
Jak naznačuje první kapitola řehole, byl František plně evangelní, katolický a apoštolský - poslušen nástupce sv. Petra. Jak sám o sobě říká, Pán mu vložil do srdce takovou věrnost kněžím, kteří žijí jak ukládá svatá římská církev, že se na ně bude obracet, i kdyby ho pronásledovali. Nechtěl kázat proti jejich vůli. Prokazoval jim vždy úctu a měl je rád jako své pány, protože jejich prostřednictvím poznáváme Božího Syna. Mezi svými bratry říkal, že bude přísně poslouchat generálního ministra bratrského společenství i kvardiána, kterého mu určí. Chtěl být tak pevně v jeho rukou, že proti poslušnosti a bez jeho vůle nechtěl ani nikam jít, ani nic dělat. V řeholi přikazuje bratřím, aby nekázali v diecézi, kde jim to biskup zakázal. Na konci řehole uložil pod poslušností ministrům, aby si vyžádali od pana papeže jednoho kardinála svaté římské církve, který by řídil, chránil a napravoval toto bratrské společenství.
Oproti jiným se sv. František považoval za posledního z lidí.
Hříšníka i opovrhovaného miloval, protože sám sebe považoval za největšího hříšníka a ubožáka pod sluncem. toto hodnocení sebe však pramenilo z mystického vnímání Kristova utrpení, jeho překypující lásky, když přišel na svět a sám sebe přinesl v oběť na záchranu člověka. Sv. František nikoho neodsuzoval, jen sám sebe. Všude rozdával světlo pokoje a míru, protože to chápal jako poslání evangelia. Tak jedná člověk, který je zasažen Láskou. To se objevuje i v řeholi, kde sv. František říká bratřím (podle sv. evangelia):„Když vejdou bratři do některého domu, ať řeknou nejprve: Pokoj tomuto domu! A podle svatého evangelia mohou jíst ze všeho, co jim předloží.“
František vedl své bratry k tomu, aby si na svůj chléb vydělali prací. Říkal, aby to bratři, kteří mají milost, že mohou pracovat, pracovali svědomitě a s dobrým úmyslem, aby totiž nedali vzniknout zahálce, která je nepřítelem duše, ani nepotlačovali ducha modlitby a zbožnosti. Jako mzdu za práci ať přijímají v pokoře pro své bratry to nejnutnější k živobytí, jak se sluší na Boží služebníky, kteří zachovávají svatou chudobu. O sobě František říká: „Já jsem pracoval vlastníma rukama a budu pracovat, a rozhodně chci, aby se všichni ostatní bratři zaměstnávali počestnou prací. Kdo neumí pracovat, ať se naučí, a to ne z touhy po mzdě za práci, ale pro příklad a pro potlačení zahálky. A když za práci nedostaneme mzdu, obrátíme se k stolu Páně a budeme prosit o almužnu dům od domu.“
Vnitřní vztah mezi chudobou a prací je nejpůvodnější v pojetí sv. Františka. Práce v chudobě, bez nároku na mzdu a vlastnictví, je kromě modlitby a díkůvzdání zdrojem františkánské radosti. Pracovat začal sv. František při opravě rozpadlého kostelíka sv. Damiána, kde byl vyzván Kristem: „Františku, oprav můj dům!“ A i když toto pozvání bylo myšleno Kristem jistě nadčasově a jinak, bylo to pro Františka prvním impulzem a setkáním s myšlenkou na opravy Božích stánků. Stal se tedy stavitelem, až se z něho zrodil dělník Božího slova.
Obsah jeho kázání byl velmi jednoduchý, přístupný každému. I učenci byli jeho kázáními tak zasaženi, že chtěli sv. Františka následovat. Lidé se k němu hrnuli za všech stran. Toto „náboženské hnutí“, které František vyvolal, usměrnil do tří řádů. Tím vyhovuje požadavkům své doby - to je evangelní obnova křesťanů. František kázal nejen svým životem, ale i slovy. Ke kazatelům se obrací v řeholi: „Vybízím a napomínám bratry, kteří káží, aby ve svých kázáních mluvili slovy promyšlenými a ryzími, aby sledovali prospěch a vzdělání lidu, aby mu připomínali hřích a ctnost, trest a slávu, a to slovy stručnými, protože krátce mluvil Pán na zemi.“
František nežil jen jako poustevník, ale podle Kristova příkladu byl i apoštolem, který přitahoval bližní k Bohu a přibližoval evangelium a Ježíše Krista svým posluchačům. Byl apoštolem, který byl přímo vybízen vnitřním hlasem, aby pomáhal, těšil, rozdával lásku a hlavně mluvil o Bohu. Z horoucího a rozníceného srdce vybízel k lásce k Bohu. Protože nemá daleko od myšlenky k činu, dělá vždy to, co mu vnuká láska. Miluje a raduje se ze všeho, co mu láska nabízí. Docházel na opuštěná místa, kde se věnoval životu ve spojení s bohem. Z těchto kontemplací prýští pramen vody života při prožívání neskonalé Boží lásky, jakou má Bůh k lidem. Bratřím s pláčem říkával: „Bratři, Láska není milována.“ Ale jak jsme si již řekli, sv. František byl mužem činu. Vycházel ze své samoty, aby hlásal Krista, který jeho život proměnil v oázu lásky, pokoje, a vzbuzoval ve svých posluchačích touhu a odhodlání směnit vlastní život. František posílal své bratry kázat do různých koutů světa. A ač sám toužil po mučednictví, sám je nikdy nedosáhl. Dějiny františkánských misií zahájila výprava bratří do Maroka, kde jejich život byl skončen mučednickou slávou. Jak víme, tito umučení bratři byli podnětem pro vstup sv. Antonína k Menším bratřím.
Františkovou nejmilejší modlitbou byl Otčenáš, neboť se nemohl nasytit sladkosti této modlitby. Otčenáš byl pro něho zbraní a meditací. Svým bratřím v řeholi nařizuje, aby se bratři laici modlili 24 krát Otčenáš za jitřní, 5krát za chvály, po sedmi za první, třetí, šestou a devátou hodinu, 12krát za večerní chvály a 7krát za doplněk.
Klerici mají konat bohoslužbu, kromě žaltáře, jak je obvyklé u kleriků římské církve. Proto mohou mít breviáře. Sv. František nepředepsal studium, protože sv. evangelium ho nepředepisuje, ale ani ho nezakázal. dával přednost moudrosti srdce před učeností a vážil si více činu než slov. Zpočátku nechtěl, aby bratři usilovali o vzdělání „Kdo nemají vzdělání, ať se je nesnaží získat, spíše ať se snaží o to, po čem mají toužit nadevšechno, totiž aby měli ducha Páně a ten aby v nich svatě působil, aby se k němu modlili neustále čistým srdcem, aby byli pokorní, trpěliví v pronásledování a v nemoci a milovali ty, kteří nás pronásledují, tupí a ponižují.“
U sv. Františka poznáváme vztah, který je mezi evangelními radami. Nemohou existovat samostatně, ale jedna vychází z druhé. I nezasvěcení chápou, že jeho základní ctností byla chudoba. František nechtěl, aby bratři přijímali něco do vlastnictví. Ani dům, ani žádné obydlí, ani žádnou věc. „V tom je vznešenost svrchované chudoby, že vás, moje milované bratry, učinila dědici a vládci nebeského království, o věci vás ochudila, zato ctnostmi obohatila. To ať je váš úděl, který uvádí do země živých. K ní, nejmilejší bratři, přilněte celou svou duší a pro jméno našeho Pána Ježíše Krista nechtějte mít na věky nic jiného na tomto světě. Jako poutníci a cizinci na tomto světě, kteří slouží bohu v chudobě a pokoře, ať s důvěrou chodí po almužně. Nesluší se, aby se za to styděli, neboť i Pán se stal chudým na tomto světě.“
František chudobou osvobozoval od sobeckosti a vracel se k Tvůrci, kterému ve všech potřebách projevoval veškerou důvěru a naději. Svůj vztah k chudobě vyjádřil oslovením „paní chudoba“. Zdravý Františkův pohled na svět nalézáme v řeholi“ „Napomínám a vybízím své bratry, aby nepohrdali a neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty, nebo jíst a pít lahůdky: spíše ať každý soudí a pohrdá sám sebou.“
Sv. František nepohrdá světem ani neprchá z lidské společnosti ze strachu. On nezapírá krásu života, protože to by znamenalo zneuznávat jejích původce, ale odmítá majetek a touhu po něm. Postupně, jak se vzdaluje od všeho pozemského, pohlíží na věci tohoto světa s rostoucí něžností. Čím více nabývá jeho srdce průzračné čistoty, tím méně má strach z lásky. Miloval svět láskou nadpřirozenou, miloval v ní Boha, a proto všechno nazýval svým bratrem, svou sestrou. Miloval svět a nechal se jím ukřižovat spolu s Kristem. A to aniž by světem pohrdal. Miloval svět jako úžasné Boží dílo. Prostřednictvím chudoby miloval a sbratřil se s těmi nejubožejšími. Chtěl pokořit sám sebe, nikoli druhé. Nadpřirozená láska je hybnou silou sv. Františka a více nám osvětluje celý jeho život, který je pramenem a vzorem pro jeho následovníky. Poslušnost založil na základech vzájemné lásky, protože miloval své spolubratry. Autorita se má opírat o rovnost a pokoru. Poslušnost má být zdrojem svobody ducha. Jeho láska k bratřím vyvěrá i z jeho slov v řeholi: „A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině. Ať jeden druhému bez obav projeví své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla, tím více má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha. A onemocní-li nějaký bratr, ať ho ostatní ošetřují tak, jak by chtěli, aby byli sami ošetřováni.“
Sv. František se dobyl ctnosti ihned prvním útokem, protože si zamiloval vše, co se mu nejprve protivilo. Proto povzbuzuje své bratry, když jim popisuje své začátky: „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal dělat pokání: když jsem ještě vězel ve hříších, zdálo se mi nesnesitelně hrozné, měl-li jsem se setkat s malomocnými. Proto sám Pán mě dovedl mezi ně a prokazoval jsem jim skutky milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se mi v radost pro duši i tělo. Potom jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět.“
Sv. František přijímá vše, co mu nabízí láska. Přece však trpí a chce trpět. Stal se mužem bolesti, miluje kříž. Životem v pokání udržoval v kázni své tělo. Františkovo pokání odčiňovalo hříchy mnohých. Jeho utrpení bylo dovršeno na
Františkánská askese používá slov sv. Augustina: „Miluj, a dělej co chceš.“ František si tolik nevšímá věcí, které opouští, jako spíše Boha, kterého chce milovat. Soustřeďuje svou touhu na Pána a všechno ostatní ustupuje do pozadí.
Původní řeholi Menších bratří, která se nezachovala a byla složena zřejmě především z citátů z evangelia, potvrdil roku 1209 Františkovi a jeho prvním bratřím ústně papež Inocenc III. O ní se František zmiňuje v Odkazu slovy: „...a když mi potom Pán svěřil péči o bratry, nikdo mi neukazoval, co bych měl činit, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle vzoru sv. evangelia, A tak jsem to dal napsat slovy stručnými a prostými a Svatý otec mi to potvrdil.“ Tato řehole byla postupně rozšiřována podle potřeb rozvíjejícího se řádu, až nabyla podoby, kterou máme zachovanou jako „nepotvrzenou (tj. papežskou bulou) řeholi“. Ta pak byla z příkazu papeže Honoria III. přepracována do definitivní stručné verze, kterou papež potvrdil bulou papeže Honoria III. slovy: „Apoštolská stolice má ve zvyku vyhovět zbožným přáním prosících, ... a proto, milí synové v Pánu, řeholi, kterou schválil ústně papež Inocenc, slavné paměti, ... mocí apoštolskou potvrzujeme a bereme v ochranu.“ K řeholi ještě František přidal svůj Odkaz pro bratry, kde také říká: „Jako mi Pán dal prostě a jasně vyjádřit a napsat řeholi i tato slova, tak prostě a jasně je chápejte a svým životem zachovávejte až do konce.“
Nakonec přidává své požehnání: „Kdokoli to zachovává, aby byl v nebi naplněn požehnáním nejvyššího Otce a na zemi požehnáním jeho milovaného Syna s nejsvětějším Duchem Utěšitelem, všemi nebeskými zástupy a všemi svatými. - A já, František, váš maličký bratr a služebník, ujišťuji vás, jak jen mohu, svým srdcem i svými slovy, o tomto nejsvětějším požehnání. AMEN.“
Škola svatého Františka by se mohla nazvat školou lásky. Z ní vyrůstá všechno, v ní člověk nachází svou oporu a společenství s Bohem.
Filip Rathouský OFM