Coppa, Giovanni

Ve dnech 3. a 4. října se konala františkánská pouť na svatý Hostýn. Mši svatou v sobotu 4. října celebroval apoštolský nuncius arcibiskup Giovanni Coppa, který  po mši svaté  nám předal text své homilie k otištění v Poutníkovi:

 

 

Moji drazí spolubratři třetího řádu svatého Františka!

l. Slavíte zde, před obrazem blahoslavené Panny Hostýnské, svou výroční pouť terciářů, a já jsem  opravdu šťastný, že jsem s vámi. Letošní pouť má zcela mimořádný význam, protože při této mši svaté vykonáte obnovu křestního slibu. Tímto gestem chcete vyjádřit, že žijete a cítíte se všeobecnou církví, která všem předkládá k ocenění dar víry a svatého křtu, především v tomto roce, který je zaměřen na Ježíše Krista - Pána dějin.

Přemýšlejme o bohatém obsahu tohoto programu.

2. Jste orientováni hlavně na Krista, který byl Svatým otcem pro celý tento rok  navržen k našemu rozjímání jako „jediný Spasitel světa včera i dnes i navěky“. Papež řekl: „Je třeba osvětlit  výsostně kristologický charakter jubilea, jež bude slavit vtělení a příchod Božího Syna na svět, tedy tajemství spásy, která se má dostat celému lidskému rodu“ (TMA 40).

Jestliže tato slova zavazují všechny křesťany, všechna duchovní hnutí a všechny řeholní rodiny světa, musí se hluboce dotknout srdcí františkánů. Ano,  protože františkánský řád a sekulární řád, který je s ním sjednocen, je řádem svrchovaně kristologickým.

Ježíš Kristus byl živou a silnou láskou Františka z Assisi. Žil z Ježíše: od okamžiku, kdy k němu promluvil z kříže v San Damianu, až do vtisknutí stigmat, po celý svůj život, až do smrti byl cele zaujat Kristem. Jek nám říká Tomáš z Celana v Druhém životopise, Ježíš zavolal Františka jménem z výše tohoto kříže. „A od této chvíle se do jeho svaté duše vtiskla bolest kříže ... František se objevil jako skutečně ukřižovaný, protože novým a neuvěřitelným zázrakem k němu mluvil Kristus z dřeva kříže, ještě než se zřekl všeho ve světě. Od tohoto okamžiku, jakmile k němu došla slova jeho milovaného Krista, jeho duše omdlévala. Později byla láska srdce viditelná skrze rány těla: a od té doby nestačí zadržovat slzy a oplakává i nahlas umučení Krista, které má stále před očima“ (kap. 7,11nn, Fonti Francescane, I n 594, s. 562).

Vaše pouť  bude chtít  navazovat stále užší a živější pouta mezi vámi a Kristem. Jako praví františkáni, takoví,  jakými si přejeme být, se musíme připravovat na jubileum roku dva tisíce, stavíce na vrchol celého svého života postavu, doktrinu a příklady Krista, to znamená: žít co nejvěrněji  jeho evangelium pravdy a lásky. František zdůrazňoval svým bratřím, že je třeba aplikovat evangelium  sine glossa, aniž bychom je oslabovali, zmenšovali, zrazovali. To je naše poslání v této době, kdy nevěřící svět se snaží  evangelium nejen ignorovat, ale také je dusit ve svědomí lidí. Musíme být jako František, hlasatelé evangelia, Kristovy lásky ve světě.

Svatý Františku, dej nám alespoň jiskérku své žhavé lásky ke Kristu.

3. Dle příkladu svého zakladatele chcete lépe pochopit a stále více oceňovat dar víry a křtu.

To je přesně to, oč nás Svatý otec žádá v letošním roce, zasvěceném Kristovi, Pánu dějin. Omezím se na slova papeže v  Tertio millennio adveniente a přečtu vám je: „úsilí o aktualizaci svátostí může být v průběhu tohoto roku zaměřeno ke zdůraznění moci křtu. Vše musí být zaměřeno k prioritnímu cíli jubilea, jímž je upevnění víry a svědectví křesťanů. Je tedy nutné, aby se v každém věřícím vzbudila silná touha po svatosti, vroucí přání obrátit se a obnovit se v nitru, a přitom se prohlubovala potřeba opravdovější modlitby a porozumění pro bližního, zvláště toho nejpotřebnějšího. První rok bude tedy vhodnou dobou pro to, abychom se vrátili ke katechezi“ (s. 40-42).

Prohlubování znalostí katechismu, četba a studium Bible, opětné poznávání darů víry a křtu: zde máme základní linie františkánské spirituality. Vskutku, jak píše sám svatá František ve své řeholi, kde snažně žádá „všechny ty, kteří chtějí sloužit Pánu Bohu ve svaté, katolické a apoštolské církvi ... a všechny národy a lidi na zemi, o zachování vytrvalosti v pravé víře a pokání, protože jinak nelze být spaseni“ (Nepotvrzená řehole  23; Fonti I n.68, pr. 120-121). A jako dostal skrze zjevení samého Krista Pána, tak i život pokřtěných má být ve všem dokonale  zasvěcen božskému kultu, a to tak, že žijí pouze pro Boha, okoušejíce jeno věci z nebe, nikoliv ze země (srov. Fonti I, n. 2118, s. 1741).

Svatý Františku, učiň, ať je naše víra tak žhavá, jako byla tvá; abychom byli opravdu a jenom Boží!

4. Všeho toho lze dosáhnout, když žijete v obecné církvi.   Nechtěl bych prodlužovat svou homilii, ale považuji tento návrh za autenticky františkánský. Učedník svatého Františka má smysl pro církev. Sentire cum Ecclesia. Staří církevní otcové říkali , že „nemůže být Božím synem ten, kdo nemá církev jako matku“. Ve  františkánských pramenech bychom nikdy nedošli konce v objevování svědectví o lásce, oddanosti, lnutí Františka a jeho bratří k církvi, která je pro ně „svatou, katolickou, apoštolskou, římskou matkou“!; církev byla vykoupena krví Krista; je jeho chotí; sítí, jež váže množství věřících; obohacena Bohem o svaté muže a ženy je to ochranná stráž čistoty evangelia; věrná chudobě; putující po této zemi. František byl poslán, aby obnovoval a oživoval prvotní církev apoštolů.

Ve své závěti prosí spolubratry, aby „milovali jeden druhého, jako on je miloval, aby zachovali čistotu, byli vždycky věrní biskupům, kněžím a svaté matce církvi“ (Malý testament, květen 1226; Fonti 1, n. 135, s. 134).

Svatý Františku, dej nám katolickou duši, učiň, abychom měli dech církve, jaký jsi měl ty, abychom zůstali věrní církvi Ježíše Krista i v rozporu moderního světa a viděli v ní stále svou matku, již máme milovat.

5. Moji drazí spolubratři!

S Františkem jsme meditovali o pokladech, které svým synům zanechal a z nichž oni mají žít, aby byli věrní svému charismatu: následovat Ježíše, žít víru a křest v církvi. Vidím v tom zvláštní souzvuk s příkazem, který nám dal Svatý otec v dubnu, kdy nás povzbuzoval „k horlivému zapojení se do obnoveného díla evangelizace, které nutně předpokládá: hlubokou znalost víry, plynoucí z důkladné teologické a biblické přípravy,  přesvědčivou účast na liturgii a farním životě, obětavou službu potřebným bratřím, upřímný a odvážný dialog s blízkými i vzdálenými a vnímavé naslouchání těm, kteří jsou kolem nás“.

A prosím vás: konejte všechno to s Marií. Ano, františkánská zbožnost je něžně a pevně mariánská. Maria byla pro Františka vším, „Nostra Donna“ - naše Paní. Svatý Bonaventura ve své Velké legendě říká, že František obklopoval nevýslovnou láskou Matku Pána Ježíše, neboť ona učinila našeho Pána naším bratrem a dosáhla pro nás milosrdenství. Po Ježíšovi vkládal svou důvěru hlavně v ni, a proto ji ustanovil přímluvkyní i svých bratří. Postil se k její cti s velkou zbožností od svátku svatých Petra a Pavla až do Nanebevzetí (IX, 3; Fonti I, n. 1165, s. 912).

Je krásné, že konáte svou pouť ve velké moravské svatyni, což je výmluvným znamením toho, že františkánská zbožnost k Panně Marii pokračuje. Svěřujeme jí bratry ze společenství baziliky svatého Františka v Assisi, velmi zkoušené zemětřesením, a prosíme, aby jim dala „dokonalou radost“ také v těchto chmurných chvílích a uvedla do nebe duše dvou františkánů, kteří zemřeli, když konali svou povinnost.

Ať vám svatá Panna žehná, vede vás stále blíže k Ježíši, řídí vás ve vašich předsevzetích křesťanského a františkánského života, ať přijme do svých rukou obnovu křestního slibu, kterou teď vykonáte.