Když Bůh volá

Baroková, Terezie

V bratislavském vydavatelství Serafín vyšlo v roce 1993 již druhé vydání knížky pro mládež o životě Sv. Františka a jeho bratří  Keď Boh volá od Terézie Barokové. Se souhlasem  vydavatelství nabízíme toto hezké čtení v překladu do češtiny  a v mírně zkrácené podobě také naší mládeži.

 

úvod

V Assisi, malém městě ve střední Itálii, se narodil chlapec Jan. Ale protože jeho matka pocházela z Francie, začali mu říkat Francesco čili Francouzek, což  se do češtiny dostalo v podobě František. Na jeho původní jméno se brzy zapomnělo. Pro všechny zůstal Francesco, a když se stal světoznámým, mnoho chlapců a děvčat dostalo po něm jméno.

Mít bohaté rodiče, hodně kamarádů a moci si všechno dovolit, to by chtěly snad všechny děti na světě, ale málokdo to skutečně má. František toto vše měl. Jeho rodiče patřili mezi nejbohatší lidi v Assisi, a protože  byl veselý a dobrosrdečný a měl z čeho rozdávat, nejen že byl obklopený kamarády, ale stal se vůdcem assiské mládeže.

Zdá se, že Františkovi nic na tomto světě nechybělo. A přece opustil takovýto život. Vzdal se rodičů, bohatství i kamarádů a začal hledat nový smysl života.

 

 

Františkovo mládí

Na okraji města se vypínal honosný dům bohatého obchodníka jménem Petr Bernardone. S manželkou Pikou a syny Františkem a Angelem obýval jen část domu, neboť v druhé části byly místnosti pro výrobu a prodej látek.

Jednoho dne zabouchaly na bránu Petrova domu tři páry pěstí.

„Františku! Františku!“

Mládenci u dveří byli netrpěliví. Alkohol jim už pozvedl náladu.

„Á, to jste vy?“ vyklonil se František z okna v poschodí. „Hned jsem dole!“

„Kam zase běžíš?“ křikl na něho na schodech otec.

„Hned se vrátím,“ zabručel František.

„Proč na něho křičíš“ obrátila se na Petra manželka.

„Ještě se ho zastávej!“ hněval se Petr Bernardona. „Nevidíš, jak žije? O výrobě látek nemá pořád ani ponětí. Nevydělá si ani na slanou vodu, ale rozhazuje jako největší boháč. A já abych pracoval za tři, aby synáček měl z čeho rozdávat!“

To už František neslyšel, dávno byl u svých kumpánů.

„František jde! Ať žije František!“ ozvalo se velkou jídelnou v hostinci Bílá oliva, když do ní vstoupili. „Zase má kdo platit, můžeme si objednávat. Hostinský, kde vězíš?“

„Dobří kamarádi a zpěv je to nejkrásnější na světě. Na zdraví!“ zvolal vesele František a pozvedl pohár.

„Máš pravdu“ přitakal Jan a začal známou píseň:

Jak nás staří vychovali,

tak jsme mladí rostli.

Není divu, že nás vábí

všechny nepravosti.

Když hluboko po půlnoci hostinský oznámil, že zavírá, rozkuráženou společnost to rozčílilo:

„Nevyrušuj! Budeme tu tak dlouho, jak budeme chtít!“

„Ale, kamarádi, vždyť je jedno, kde zpíváme. Pokračujme venku!“ vesele zavelel František a všichni jako na rozkaz vstali a šli za ním. S křikem, se zpěvem a smíchem procházeli assiskými ulicemi. Obvykle se na chvíli zastavili u některého domu, kde bydlelo hezké děvče. Nikdy však nevynechali dům šlechtice Favorine dei Scifi, který měl tři hezké dcery - Kláru, Anežku a Beatrici.

Toulali se městem, dokud je to neomrzelo. To se už pomalu rozednívalo.

 

 

„Ticho!“ zvolal Vavřinec, když pozdě večer přišel do Bílé olivy. „Mám novinu! Bude vojna s Perugií! Čeká nás sláva a bohatství! Právě jsem byl u Petra Alpaniho a on mi všechno vyprávěl. Občané Perugie nás pomlouvají.  Prý jsme strašpytlové, sedíme doma za pecí a bojíme se vystrčit nos. My jim ukážeme, kdo jsme! Po celé Itálii se o nás bude vyprávět!“

„Máš pravdu!“ ozval se Bartoloměj.  „Perugie nás už dlouho provokuje. Dostane, co chce!“

„Do toho, kamarádi!“  hřímalo místností. „Zničme Perugiu!“

Ten den se Bílá oliva vyprázdnila dříve než jindy. Každému vířily hlavou plány, jak se vyzbrojit do vojny.

 

 

„Pěšáci vyrazí v pondělí, jezdci v úterý,“ zavelel na louce pod hradbami Petr Alpani, velitel assiského vojska.

Bohatá mládež se nesla na koni, vyzbrojená kopími, meči, oštěpy a šípy, v drahém milánském brnění. Chudí, kteří si koně a výstroj nemohli dovolit, šli pěšky. Měli kopí, luky a šípy, na sobě pancíře.

Podívejte, už jsme skoro v Perugii, na mostě svatého Jana!“ zvolal Angelo, Františkův bratr. „Proč tam je tolik lidí? Vždyť to jsou naši pěšáci! Zdá se, že se tam bojuje.“

Vtom zazněl rozkaz: „Stát a seřadit se!“

„Co je to za hloupé rozkazy?“ ozvaly se protestující hlasy. „Nebudeme přece postávat, když naši bojují!. Do boje! Pomozme pěšákům!“ a vojáci houfně letěli vpřed.

U mostu svatého Jana, který byl  vstupní branou do Perugie, je čekal otřesný pohled. Mrtvá těla jejich druhů ležela všude, kam oko dohlédlo. Byl jimi poset most i břehy, mnoho jich odnášela voda.

„Pomstíme kamarády!“ zazněly nové výkřiky. Cestu jim však uzavřeli vzorně seřazení  vojáci z Perugie, kteří bleskurychle vyletěli ze svých úkrytů. Než se  Assisané  vzpamatovali, byli ze všech stran obklíčeni.  Několik bojovníků z Assisi usmrtili, ostatní zajali. Mezi zajatci byl i František  a jeho přátelé.

Perugia a Assisi se  teprve po roce dohodly a vězňové dostali svobodu.František se z vězení vrátil domů velmi nemocen.

 

 

„Pozor, šíp! Další mrtvý! Vidíš ten šíp? Ukryjme se pod most!“ vykřikoval František.

„Františku,  prober se! Už nebojuješ!“ domlouvala mu jeho matka, ale František ji nevnímal. Už týden se ve vysoké horečce zmítal na posteli, celý zpocený a vyčerpaný. Jeho matka si myslela, že to jsou jeho poslední dny.

Konečně horečka klesla. Vysílený a bledý František si prohlížel svou přepychovou, do modra laděnou místnost, jako by ji viděl poprvé v životě. Hlavou mu vířily myšlenky: „Budu žít, nebo umřu? A když umřu, co bude se mnou?“ Před očima se mu promítal celý život. 

(pokračování)