Matějček, Zdeněk

Jedna babička v dopise líčí případ svého vnoučka, u něhož byla diagnostikována LMD čili tzv. lehká mozková dysfunkce: „Je velmi živý, neposedný a neposlušný. Byly s ním problémy již ve školce, protože strašně zlobil. Pokud ho paní učitelka plně zaměstnávala, bylo dobře, jak neměl co dělat, zlobil.“ Její otázka zní, zdali se děti a LMD mohou časem zlepšit? Protože vnouček u ní tráví prázdniny a svátky, babička dobře ví, že „je to někdy o nerva“. Přitom  je chlapec vděčný za každou pochvalu, je citlivý, má výbornou paměť a velké hudební nadání atd.

Zopakujme si, prosím, co to vlastně „lehké mozkové dysfunkce“ jsou. Povšimněme si, že mluvíme v množném čísle. On je to totiž soubor celé řady drobných odchylek od klasického normálního dětského chování, přičemž tyto odchylky jsou zřejmě založeny v organismu dítěte (tedy ve funkci jeho mozku, tj. centrálního nervového systému) a nejsou výsledkem vnějších vlivů, jakými by např. byla nedostatečná nebo špatná výchova, nezdravé poměry v rodině, nedostatek hygieny a podobné věci. znamená to, že za to nemohou ani rodiče, ani učitelé, ani společnost a ovšem ze všeho nejméně dítě samotné. LMD se tedy odlišuje od neurotických obtíží, které vznikají právě pod vlivem určitých nepříznivých okolností v intimním životním prostředí dítěte. Odlišuje se i od zanedbanosti a od psychické  deprivaci např. dětí vyrůstajících dlouhodobě mimo rodinné prostředí a strádajících nedostatkem citových podnětů.

Neznamená to ovšem, že by tyto nepříznivé vnější okolnosti nemohly mít „přitěžující“ vliv na základní nápadnosti a odchylky dané lehkými  mozkovými dysfunkcemi. Naopak, jestliže se  vyskytují, obraz LMD se tím komplikuje, obtíže se zvětšují a náprava se ztěžuje. A samozřejmě, jestliže dítě vyrůstá v prostředí, kde jsou v převaze vlivy dobré a pozitivní, kde se mu dostává náležitého pochopení a správné výchovy, pak se situace obrací k dobrému, obtíží ubývá a náprava se usnadňuje a urychluje.

V podstatě ale jde o určité oslabení nervového systému

 nebo o určitá jeho drobná poškození, která působí, že vývoj jednotlivých mentálních funkcí bývá nerovnoměrný a dává někdy až  nepřehledný a těžko srozumitelný obraz. V prvním případě je v popředí spíše neklid, nesoustředěnost, prudkost v reakcích, výkyvy v náladách apod., čili všechno, co bychom čekali u dítěte podstatně mladšího, než je toto naše dítě dnes a nyní. V druhém případě jsou v projevech dítěte a zvláště v jeho učení jakoby „mezery“ nebo nápadně „slabá místa“, takže se nemůže např. naučit číst (dyslexie), nebo počítat (dyskalkulie), nebo  psát, i když ruce, prsty a všechno ostatní má docela v pořádku (dysgrafie) atd. A konečně je tu ještě třetí případ, který je kombinací oněch dvou předchozích,  tedy dítě s oslabeným nervovým systémem a k tomu ještě s oním nerovnoměrným rozložením mentálních funkcí (např. neklidný a  nesoustředěný dyslektik).

Nejde o poruchy těžké, které by vážně ohrožovaly životní dráhu dítěte - ale jeho školní dráhu, a to zvláště na jejím začátku, mu dovedou pěkně znepříjemnit. Proto je tak důležitá  včasná diagnostika, kterou provádějí pedagogicko-psychologické poradny. Důkladné vyšetření pomáhá k tomu, aby rodiče dítěti lépe rozuměli a aby učitelé byli na ně  od začátku připraveni. Knížek s metodickými pokyny pro jedny i pro druhé je u nás už dost a dost.

Řekli jsme, že příčina obtíží tkví v organismu dítěte. Může jí t vlivy genetické, může jít o následky nepříznivých vlivů během těhotenství či v průběhu porodu či krátce po něm, může jít i o následky nemocí či úrazů a může jít konečně o vliv jakýchkoliv jiných okolností, jež se dotýkají mozku dítěte.  Buněk mozkových máme při narození konečný počet - nemůžeme je rozmnožit, ale ani  nahradit, jestliže z nějakého důvodu zanikly nebo byly poškozeny. Náš mozek jich však má hezkých pár miliard v zásobě, takže je vždycky možnost a naděje, že ty zbývající převezmou alespoň částečně funkci těch poškozených nebo zaniklých. K tomu napomáhají všechna cílená medicínská, psychologická a pedagogická opatření, která ve prospěch dítěte podnikáme.

To podstatné všem je skutečnost, že i centrální nervový systém má svůj vývoj. Buňky mozkové sice nenahradíme, ale ty zbylé rostou, vyspívají, zrají, větví se a dalekosáhle a důmyslně se propojují - a tento proces pokračuje od časného dětství až na práh dospělosti! Odolnost nervového systému se zvyšuje, takže děti, které jsou velmi nesoustředěné v první a druhé třídě, jsou méně nesoustředěné ve čtvrté a v páté třídě - a u maturity už to na nich nemusí být vůbec znát. Zkušenost říká, že u velkého procenta dětí od šesté třídy výš, čili na vyšším stupni základní školy, dochází k znatelnému obratu k lepšímu.

Připomínám si jednu zkušenost z sob soustavného sledování vývoje dětí v dětských domovech. Dětský lékař, který sám prováděl vyšetření a ve svých záznamech měl nálezy ukazující na drobná poškození mozku určitých dětí na začátku jejich školní dráhy, tyto známky už nenacházel, když děti byly ve věku kolem dvanácti či čtrnácti let. Organismus sám má nepochybně schopnost korigovat vývojové odchylky a opravovat sám sebe.

A my mu  v tom ovšem chceme a musíme pomáhat! Naděje na  zlepšení je vskutku dobrá.

Zdeněk Matějček