Význam zemětřesení v Assisi
Velké zemětřesení v Umbrii vyvolává ihned symboly z naší náboženské představivosti. Začalo to tím, že jsme ve zprávách uslyšeli: Zemětřesení v Assisi. To ve zlomku vteřiny vyburcovalo naši představivost. Pamatujete si, co se tehdy před vaším vnitřním zrakem odehrálo? A jaké byly vaše bezprostřední pocity a emoce?
Většina z nás si toto prožila ještě před tím, než uviděla první záběry v televizi. Tyto živé a silné záběry pak překryly naši prvotní představu a reakci. Naše kritická mysl přestala fungovat a my jsme hned přijímali slovní komentáře, tvrzení a názory, které záběry doprovázely. Teď se musíme vymanit z hypnotizujícího efektu televize a vrátit se do svého nitra a k naší duchovní reakci na tuto událost.
Obrazy a emoce vedou vždy k interpretacím. Snažíme se nalézt smysl skutečných událostí. V tomto případě se některé typické symboly vynořují přímo z událostí a navrhují možné cesty k jejich interpretaci. Tyto symboly nejsou nějaké libovolné, ale vyrůstají přímo z tradice 800 letého františkánského symbolismu. Bez nároku na jejich vyčerpání se můžeme podrobněji na několik podívat.
Milénium. Spory okolo opata Joachima da Fiore a jeho proroctví o příchodu třetího věku formovaly debatu v počátcích řádu v bojích mezi spirituály a konventuály. My žijeme na konci 2. tisíciletí a v církvi i mimo ni se široce diskutuje o přípravě na milénium. Dá se očekávat, že v této atmosféře budeme my všichni mít sklon objevovat znamení, varování a zázraky v těchto posledních dnech tohoto tisíciletí. Symbolické „zřícení“ baziliky sv. Františka bude v těchto dnech, týdnech a měsících, které jsou před námi, rozporuplným znamením přicházejícího milénia.
Výzva: Oprav můj dům. Samotným jádrem františkánského příběhu jsou události kolem San Damiano a kříže, který promluvil. Zdá se, že mnoho Františkových menších okamžiků obrácení se soustřeďuje v této události jako v základním okamžiku jeho vlastního duchovního hledání. Je příliš snadné říci, že František špatně pochopil Boží hlas a začal jako zedník opravovat kostely. A jeho následující duchovní chápání Boží výzvy se nedá oddělit od opravování kamenných kostelíků. V určitém slova smyslu bude František vždycky zedníkem, stejně jako Ježíš tesařem.
Kameny, které promlouvají. V horním kostele v bazilice sv. Františka namaloval Giotto živě papežův sen, jak František podpírá svým ramenem naklánějící se kostel. V dolním kostele pak najdeme důmyslný architektonický detail - ruku, která drží kamenný pilíř. Samotné františkánské umění bylo vždy přitahováno právě obrazem kamenů jako znázornění pro duchovní úkol, který se za tímto obrazem skrývá.
Zemětřesení. Když František opravoval tři kostelíky (San Damiano, San Pietro della Spina a Santa Maria degli Angeli), vyučil se při tom zedníkem, aby se pak později stal mistrem, který opravuje ten pravý dům - církev, Boží lid. Co způsobilo, že tyto tři kostelíky byly v takovém havarijním stavu? Nezapomeňme, že kamenné budovy mohou přežít dokonce i bez střechy po celá staletí nebo dokonce i tisíciletí. Snad to byl oheň nebo povodeň nebo byly vypleněny barbary? Toto všechno je možné, ale ne víc pravděpodobné než všudypřítomná realita velkého zemětřesení v Itálii každých sedm let. Zemětřesení - činy Boží - mohla být během generací a staletí před tím, než začal František pokládat jen kámen na druhý, tím impulzem, který proměnil tyto kostelíky v ruiny. A jelikož kostelíky byly malé a bezvýznamné, nebyly opraveny - až Františkem jako odpověď na Boží slovo, kterému předcházel Boží čin. Zemětřesení předcházela rekonstrukci.
Budoucnost. Velké františkánské kostely v Assisi i v jeho okolí nás provázely tímto tisíciletím. Některé z nich, jako jsou San Damiano a původní Porciunkula, nám svou prostotou připomínají našeho otce Františka. Další, jako bazilika sv. Františka, by nám měly připomínat spíše bratra Eliáše a měly možná vyvolat naše slzy ze stejného důvodu, z jakého nad stavbou baziliky plakal bratr Lev. Je možné, že rekonstrukce baziliky nás povzbudí, abychom se zamysleli nad významem padajících kamenů v životě sv. Františka i v našich životech dnes.
Poutě dnes. Uzavření mnoha z těchto kostelů dává poutníkům příležitost podívat se na tato svatá místa novýma očima a slyšet františkánský příběh novýma ušima. Teď nemůžeme zírat na umělecká díla jako turisté nebo historikové umění. Místo toho přicházíme a stojíme tváří v tvář těmto ohroženým budovám. Mnohé z nich stojí jako křehké zdi. Jejich fasády - jejich tváře - nám dávají příležitost naslouchat jejich příběhu z uctivé vzdálenosti. Tak poznáváme tyto kameny novým způsobem. A jednou, možná až v příštím tisíciletí, budeme pozváni opět dovnitř. A pak k nim budeme přistupovat s větší pokorou. A opravdovou radostí.
Poutníci za zemětřesením
Když jsme nastupovali ve Florencii do vlaku, potkali jsme - Kelly a já - mladou ženu z Assisi, která se právě vracela domů - poprvé od zemětřesení. Z Milána ji vyslala zpravodajská agentura, pro kterou pracovala, aby natočila několik důkladných rozhovorů. Byla plná obav ze škod, jaké asi uvidí, ale zároveň ráda, že se může vrátit do Petrignana, městečka, kde stojí dům jejích rodičů.
Kelly a já jsme přijeli na nádraží v Santa Maria degli Angeli, kde jsme nasedli do taxíka. Během krátké cesty do hotelu přišel jeden z následných otřesů, ale v autě jsme nic nezaregistrovali. Byl to vlastně poslední větší otřes. Během dalších dvou týdnů - od 13. do 27. října - jsme nikdy žádný otřes necítili. Po následující dva dny jsme pečlivě prozkoumávali Assisi a okolní františkánská místa, abychom zjistili, jak by se měl upravit program skupiny poutníků, kteří měli přijet a které jsme měli vést po stopách sv. Františka. Brzy jsme zjistili, že se zemětřesení stalo mediální událostí. Zpravodajský tým, který bydlel v našem hotelu, byl už netrpělivý z toho, že se „nic neděje.“ Hovořilo se o tom, že by se mělo vyrazit do jedné horské vesnice, že se povídá, že tam jedna stará žena žije ve stanu. Skutečně nejvíce lidského utrpení postihlo horské vesnice a městečka, které byly blíž k epicentru zemětřesení. A je pravdou, že samotné Assisi bylo poškozeno relativně mírně. Během prvních dnů našeho pobytu v Assisi jsme tam viděli více hasičů, policistů a vládních úředníků než místních lidí. A co turisté a poutníci? Ty jsme neviděli skoro žádné. Naproti tomu „bandy“ novinářů byly všude a snažily se vymýšlet různé příběhy. Říkám si, jestli by v nich František nepoznal dnešní „bratry a sestry mouchy“.
Naše skupina poutníků dorazila v sobotu 18. října. Z původně 21 poutníků 4 odřekli kvůli zemětřesení. Ale 17 se rozhodlo v každém případě přijet. Byli odvážní a rozhodnuti se nechat událostmi kolem zemětřesení hlouběji přivést k duchovnímu zaměření poutě. A tak jsme společně vstoupili do města Assisi s přesvědčením, že jeho brány jsou vždycky otevřené těm, kdo hledají. S ubíhajícími dny si naše poutnická skupina stále více uvědomovala, jak se dostáváme z obyčejného světa do světa neobyčejného. Turisty vyhnal strach a zůstali jen přesvědčení poutníci. Pro mne to byla už šestá pouť a měl jsem obavy, že místní lidé už budou ke konci října vyčerpáni a nevrlí po dlouhé turistické sezóně. Ale tento rok to bylo jiné. Obchody nešly dobře a z tváří obyčejných Assisanů se daly vyčíst obavy. Také oni sami znova oceňovali poutnický ráz města a své místo v něm. A o nás se starali s neobyčejnou pohostinností, ve které se zrcadlilo něco ze spirituality Františka a Kláry.
Poslední den jsme strávili na posvátné hoře La Verna, kde František obdržel stigmata. Byl to nevlídný a chladný den. Když jsme ale vylezli na vrchol hory, byli jsme naplněni pokojem a radostí. A tak jsme pochopili, že i když se pod námi třeba země třese, můžeme se s důvěrou opřít o pevnou půdu Boží přítomnosti. A že můžeme spolu s Františkem říci jako pozdrav proměnlivému a někdy i nevlídnému a chladnému světu: „Pokoj a dobro.“
z článků amerického profesora R. B. Wilhelma vybral a přeložil Petr Alexa
Poznámka: Kdo máte přístup k internetu, informace o zemětřesení v Assisi jsou k nalezení na stránkách:
http://www.storyfest.com/earthquake.html