Holota, Benedikt OFM

Za provinciála PhDr. ThDr. Jana Kapistrána Vyskočila byl v naší františkánské provincii pořádek a kázeň. Řeklo by se observace. Kvardiánem pražského konventu u Panny Marie Sněžné byl ThDr. Ambrož Tobola, velký ctitel Gemmy Galgany. Po něm, ze téhož provinciála, nastoupil jako kvardián otec Stanislav Juřík a zároveň přišla v našem státě k moci komunistická totalita se všemi důsledky.

V klerikátě nás tehdy bylo dvanáct, jako apoštolů. A jako v jejich sboru, i z našeho klerikátního společenství vypadl v průběhu totality jen jeden.

„Vstaň a sprav se!“ prohlásil kategoricky kvardián otec Stanislav Juřík, když vstoupil bez zaklepání do mé cely v pražském konventu Panny Marie Sněžné. Bylo kolem jedenácté hodiny večer, 13.4.1950. Za ním vstoupil do cely uniformovaný člen SNB se samopalem v ruce. Otevřenými dveřmi cely jsem zahlédl na chodbě stát civilistu s pistolí v ruce. Otec kvardián odešel s civilistou a v cele zůstal „esenbák“ se samopalem. Mlčky jsem vklouzl do hábitu a bosýma nohama do sandálů. Když to „esenbák“ viděl, řekl mi: „Člověče, oblečte se pořádně. Nevíte, kam jdete!“ Oblékl jsem se tedy tepleji: vzal jsem si svetr a boty. Když jsem byl hotov, řekl mi potichu: „Jestli tu máte něco, co by vás mohlo kompromitovat, tak to zduste!“ „Nevím, co by mě mohlo kompromitovat, nemám tu nic.“ „Můžete si vzít s sebou dvě knížky.“ Chtěl jsem si vzít tři: Písmo a dva díly breviáře. To mi nedovolil. „Jen dvě!“ Vzal jsem si tedy Písmo a jeden díl breviáře a vyšli jsme z cely. Odvedl mě do refektáře, kde už byli shromážděni někteří otcové a bratři. Než jsem přišel k ostatním bratřím, důkladně mě prošacoval jeden civilista. Když byl takto shromážděn celý konvent, vyvedli nás přes nádvoří hlavním vchodem k autobusu. Nastoupili jsme a odjeli. Nebe bylo plné hvězd...

Krátce před tím jsem přijal nižší svěcení, ostriát a lektorát . exorcistát a akolytát. Byl jsem tehdy ve čtvrtém semestru druhého ročníku teologie na Karlově univerzitě v Praze jako mimořádný posluchač.

Dne 14.4.1950 ráno zastavil autobus v Hejnicích u našeho kláštera. Vystupovali jsme jednotlivě, několikrát nás počítali. V cele pro jednoho bratra nás spalo několik. Na slámě. V některé cele byly připraveny palandy. Spal jsem vedle bratra Chryzostoma, Kosmy, Baptisty. Ostatní si již nepamatuji. Ocitli jsme se v tzv. „Centralizačním klášteře“, kde vládl „vládní zmocněnec“, členové StB a „esenbáci“. Později se dostavili i „odborníci“, kteří měli za úkol ohodnotit obrazy, sochy a jiné kulturní předměty v klášteře. Na první pohled bylo vidět, že tomu nerozumí.

Otcové se dožadovali sloužit mši svatou. Tenkrát se ještě nic nevědělo o koncelebraci. Byla povolena jedna mše, kterou sloužil otec Kubáň - pokud si pamatuji. Nebylo dost hostií. Musely se dělit, aby se dostalo svaté přijímání pro všechny. To dělení připadlo na mne. Asistoval mi otec Bonaventura Bouše. Z formuláře si pamatuji první lekci z 1Kor 4,9-13: „Stali jsme se podívanou pro svět, anděly i lidi. ... Tupí nás, a my jim přejeme všechno nejlepší. Pronásledují nás, a my to trpělivě snášíme. Pomlouvají nás, a my máme pro ně jen pěkná slova. Jsme jako odpadky, které lidi odhazují, všichni námi pohrdají, a to ještě i teď!“ Ta slova dodávala sílu. V Hejnicích jsme byli do 25.4.1950.

(pokračování)

Benedikt Holota OFM