Šváček, Augustin OFMCap.

(Duchovní zaměření SFŘ v roce 1998)

Toto duchovní zaměření souvisí s bezprostřední přípravou na jubilejní rok 2000, jak ji vyhlásil Svatý otec Jan Pavel II. ve své encyklice Tertio millenio adveniente: „Proto náleží k hlavním povinnostem příprav jubilea znovu prozkoumat přítomnost Ducha, který působí v církvi jednak svátostně, zvláště skrze svátost biřmování, a jednak v různých charismatech, úřadech a službách, které on sám zavedl pro její dobro: Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi. ... Duch je i v naší době hlavním činitelem nové evangelizace. ... Věřící jsou vyzváni k tomu, aby znovu objevili božskou ctnost naděje, ... jsou zváni, aby se osvobodili pro zahájení velkého jubilea počátku třetího tisíciletí tím, že obnoví svou naději v konečný příchod Božího království, když jej budou připravovat den za dnem ve svém nitru, v křesťanském společenství, k němuž náleží, v prostředí, v němž žijí...“(čl. 45).  „V druhém roce přípravy bude třeba vést velmi cílevědomě věřící k tomu, aby si uvědomovali hodnotu jednoty uvnitř církve, k níž míří různé dary a charismata, jež v církvi probudil Duch. ... Maria, která počala vtělené Slovo skrze Ducha svatého a dala se po  celý život vést jeho vnitřním působením, bude v tomto roce přitahovat náš pohled a bude nám příkladem ženy, která uposlechla volání Ducha, ženy mlčení a naslouchání, ženy naděje...“(čl. 47).

S těmito slovy Jana Pavla II. zcela rezonují slova sv. Františka - dokonalého následovníka Kristova, který často připomínal, že pro následování šlépějí Krista je třeba být očištěn, osvícen  a roznícen ohněm Ducha svatého a že podstata františkánského života spočívá v dosažení Ducha Páně a jeho svatého působení (srov. potvrzená řehole 10,10). František, naplněn Duchem svatým, jednal a mluvil pod jeho vlivem (2Cel 46,52). Věděl, že

- jeho bratři se rodí, podobně jako Kristus, z chudé matky, v síle Ducha sv., který je považován za generálního ministra řádu;

- nový člověk je ten člověk, který vidí očima Krista a jedná evangelijně; je to ten, který má „Ducha Pána, který v něm svatě působí“;

- z moci Ducha sv. je možno dosáhnout  znalostí o duchovních pravdách, aniž by člověk byl poučen druhým člověkem (2Cel 191);

- Duch sv. spojuje věrnou duši s Ježíšem Kristem a činí z ní svou nevěstu (prolog k řeholi SFŘ).

Řehole připomíná sekulárnímu františkánovi, že rodina, jejímž je členem, je dar Ducha sv. církvi; také jeho povolání. Pro získání  dokonalosti ve svém světském stavu, která je cílem jeho povolání, je třeba se nechat vést Duchem svatým, který ho vede do pravdy(řeh. 4).

Je to Bůh sám, který oživuje svůj dar pro osobní a společné dobro. Sekulární františkán je skutečně „veden Duchem sv,“ v SFŘ (řeh. 2). Duch sv. ho uvádí do Pravdy-Krista, který je dar lásky Otce a cesta k němu (ř.4). A Kristus je nekonečná pravda a Dar.

Tak tedy chápeme, proč František se nedomníval, že už došel k cíli. Byl neúnavný v úsilí o novou svatost a vytrvale žil v naději, že bude moci začínat stále znovu (1Cel 103).

Stala se již s tebou proměna, že láska Boží je rozlita v tvém srdci skrze Ducha sv (srov. Řím 5,5)?  Žiješ v jistotě naděje na spásu? „Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž jste přijali ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče. Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“

Člověk, který se otevře Duchu, se pouští do opravdového dobrodružství, Je to nejvznešenější dobrodružství, jaké člověk může prožít. Protože je nesnadné, nutno k němu přistupovat s pokorou a přijmout kontrolu zkušených bratří. Naprostým znamením tohoto duchovního dobrodružství je radost (srov. Jan 14,27. 16,22). „Bolestná radost“, jak říkali církevní otcové; bolestná, protože si duchovní člověk mnohem více uvědomuje tragédii tohoto světa. Ale je to přesto radost, neboť doufá navzdory všemu ve zdar života a má o tom v sobě určitou zkušenost. Duchovní člověk vyzařuje radost. „Přece ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání“ (Gal 5,16

 

 

Duch svatý - dar a dárce.

Snad ani nedokážeme vyjmenovat tu ohromnou výbavu darů, kterou jsme dostali jakoby v zárodku už na sv. křtu.

Jaká je tato  vzácná výbava? Je v podstatě dvojí: l. dary mystické a 2. dary charismatické.

 

 

l. Dary mystické, které jsou v prvé řadě k naší vlastní spáse (gratia gratum faciens).

Patří k nim - jako základ, z něhož všechno vyrůstá - Boží milost posvěcující a pomáhající  (gratia habitualis et actualis - srov. Mt 22,2-14; Jan 15,1-8; 2Kor 3,5; Fil 2,13).Dále vlité ctnosti: božské (víra, naděje, láska) a mravní (opatrnost, spravedlnost, statečnost, mírnost  i všechny ostatní, které se k nim nějak přidružují). A konečně  sedmero darů  Ducha sv.: dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží (dle Iz 11,1-3). Číslo sedm zde znamená plnost, tedy: že do této plnosti mohou patřit ještě i další dary, skrze něž náš rozum a vůle se nějak přímo podřizují vlivu Ducha sv., v nás přebývajícího.  Plody Ducha sv. (Gal. 5,22) spolu s blahoslavenstvím (Mt 5,3-12) jsou pak významné úkony těchto vlitých ctností a sedmera darů (Ef 5,8-10; 2Pt 1,5-8).

 

 

2. Dary, které nám jsou dány v prvé řadě ke spáse (užitku) jiných lidí (gratia data), tzv. charismata. Sv. Pavel je vypočítává na čtyřech místech: Řím 12,4-8; Ef 4,11; 1Kor 12,5-14; 12,28-31. Těmito výčty také nechce říci, že jich je pouze tolik. Patří k nim přece např. i charisma života podle tří evangelních rad: chudoby, čistoty a poslušnosti (Mt 19,21; Mt 19,12 atd.), nebo i mimořádné dary jako“ zjevení, vidění, dar zázraků, stigmata. V seznamu Pavlových charismat je pozoruhodné, že mezi ně počítá i úkol „stát s čele“, být představeným obce věřících, být pastýřem, kterému by zvlášť měl patřit dar rozeznávání duchů. Obojí je tedy v církvi potřebné: pastýřský úřad (hierarchie) i charismata, a nesmíme je stavět proti sobě, neboť podstatným znakem církve je jednota obou dimenzí (prvek viditelný, institucionální i neviditelný, charismatický). Charismata, na nichž dostávají jednotlivé údy Kristova těla rozmanitý a někdy také měnící se podíl (viz 1Kor 12-14), slouží ne tomu, kdo je má, ale hlavně církvi k budování tajemného těla Kristova. Charisma obětavé služby druhým a trpělivého a statečného nesení kříže patří k těm nejcennějším, neboť největším a nejcennějším darem je láska.

 

 

Děje se naše budování církve s využitím těchto charismat nebo bez nich? Pro správný postoj k těmto duchovním darům je důležité apoštolovo slovo v 1Kor 12,7: „...nikdo nedostává žádný dar Ducha ke svému vlastnímu obohacení a vyvýšení.“ Když se pro to někdo začne honosit: „Máme dary jazyků, ... máme dary uzdravování...“, již je všechno otráveno rozkladným jedem.

Z velkého množství těchto duchovních darů (běžných - řádných i mimořádných) si apoštol obšírněji všímá daru prorokování, daru uzdravování, daru „jazyka“ a několikrát napomíná, abychom horlivě  „hledali duchovní dary“ (1Kor 12,21), ne abychom se jimi chlubili, ale abychom jimi sloužili druhým a při jejich hodnocení i užívání respektovali autoritu svých pastýřů a představených v církvi.

Když jeden americký nakladatel v roce 1970 položil  kardinálu Suenensovi otázku: Proč máte tak velkou naději - přes všechny současné problémy, které sužují svět?, kardinál odpověděl: „Proto, že věřím v Ducha sv.“ A ještě to rozvedl: „Věřím, že Bůh je každé ráno nový, že stvořil nový svět právě v tomto okamžiku, a ne v nějaké pochmurné, zapomenuté minulosti. Proto musím být každým okamžikem připraven setkat se s ním. On přece ve své prozřetelnosti vytváří věci nečekané a lidsky nepravděpodobné. Jsem mužem naděje, ale ne na základě lidského rozumování nebo vrozeného optimismu. Jednoduše proto, že věřím v působení Ducha sv. v církvi a ve světě, bez ohledu na to, zda lidé o tom vědí nebo ne. Jsem mužem naděje, neboť vím, že dějiny církve jsou dlouhé dějiny, plné zázraků - překvapujících zásahů Ducha sv.  Jsem mužem naděje, neboť věřím, že všechna Boží slíbení se naplní. Copak by se mohl Bůh ve svém myšlení a ve své lásce vyčerpat?  Naděje není luxus, ale povinnost. Doufat  neznamená snít, ale opak toho: Naděje je prostředek, jak uskutečnit naše sny. Šťastni všichni ti, kteří se odvážili doufat! A jsou připraveni zaplatit za to vysokou cenu, aby podoba jejich snu vešla do života lidí. Jen v Duchu sv., v jeho světle, teple a síle se můžeme stát neochvějnými a neohroženými svědky naděje - i tam, kde již - lidsky viděno - vůbec žádná naděje není.“

Především Duchu sv. musíme děkovat, že od ledna 1998 vychází u nás  jediný františkánský časopis Poutník jako nástroj sjednocování všech následovníků sv. Františka. Časopis, který chce podporovat vzájemnou spolupráci všech františkánských společenství při novém hlásání evangelia, podporovat každou  dobrou iniciativu a pomáhat i těm, kteří pracují pouze jako „sólisté“ a zatím nedokáží hledat spojení a pracovat v týmu.

 

 

Modlitba kardinála Merciéra, bruselského arcibiskupa (+ 1926):

Duchu svatý, duše mé duše, klaním se ti;

osvěcuj mne, veď mne, posiluj mne a utěšuj mne.

Říkej mi, co mám dělat a přikazuj mi, abych to dělal.

Slibuji, že se ti podřídím ve všem, oč mě požádáš,

a že přijmu vše,

co se z tvého dovolení bude dít.

Jen mi ukazuj, co je tvá vůle.

Amen.

Z materiálů sestavil br. Augustin a br. Benedikt