Naše společenství patří do velké františkánské rodiny . Je jedním z mnoha květů, které mohly vyrůst a rozkvést díky svatému Františkovi. Přestože za 150 let naše kongregace musela překonat počáteční těžkosti, dvě světové války, režim, který ji odsunul na vedlejší kolej, cíl zůstává stále stejný: Služba Bohu a všem potřebným.

 

 

Proč a jak milosrdné?

 

Charakteristickým znamením života prvních sester bylo prokazování skutků milosrdné lásky, ke kterým vybízí evangelium: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (Lk 6,36). Dnes každá sestra nosí medailon se svatým Františkem, na kterém je napsáno: „Vita mea evangelium Domini“ - „Můj život je evangelium Pána“. Tato slova výstižně vyjadřují životní zaměření nás všech, které nadchl příklad svatého Františka.

 

V každé době žijí lidé, kteří potřebují pomoc, kteří potřebují, aby si jich někdo všiml. Často jsou nenápadní, je třeba se jim věnovat a naučit je doufat. Žijeme mezi lidmi, kteří potřebují zakusit milosrdnou lásku. Jak jim pomoci?

 

„Zvláštní následování Krista ve světě uskutečňujeme tak, že skutky tělesného a duchovního milosrdenství sloužíme v duchu chudoby všem potřebným bratřím a sestrám bez rozdílu“ (Konstituce l. kap., čl. 2).

 

Naše služba se tedy netýká pouze oblasti zdravotní péče nebo školství. Lidé za námi přicházejí a je jich vzhledem k našemu počtu velmi mnoho. Rády je přijímáme  a abychom jim dokázaly pomáhat, je především třeba si doplnit vzdělání. Mnohé  z nás studují: zdravotní školu či pomaturitní nadstavbu na zdravotní škole nebo sanitářský kurz, a potom odcházejí sloužit nemocným. Největší počet zdravotnic pracuje v Charitním domově v Opavě, kde je také náš mateřinec. Některé sestry studují dálkově na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci obor křesťanská výchova. Dvě z nich učí na Církevní základní škole ve Zlíně a jedna učí vyučuje náboženství v Opavě. Sestra Lucie po úspěšném ukončení studia na teologické fakultě pokračuje ve studiu v Římě. Zaměřila se na františkánskou spiritualitu. Těšíme se, že její studium bude přínosem nejen pro naši kongregaci, ale i pro celou františkánskou rodinu. Dvě sestry se v Olomouci připravují na své budoucí povolání učitelky denním studiem na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Další dvě sestry, které pracují v kuchyni, se při zaměstnání připravují na učňovské zkoušky v oboru kuchařka. Sestra, která se věnuje dětem v družině, studuje při zaměstnání speciální pedagogiku. Jiné sestry pracují v  charitním  domově v kanceláři a na vrátnici. Na Slovensku učí náboženství, pracují v dětském domově a charitní ošetřovatelské službě.

 

Naše pomoc je jen kapkou v moři, přesto moře každou kapku potřebuje. Pokud nás lidé budou potřebovat, budeme usilovat o šíření milosrdenství všude tam, kde právě jsme. Věříme, že naše společenství má v Božích plánech stále své místo.

 

 

Jak to všechno začalo?

 

Počátky naší kongregace sahají do první poloviny 19. století do hlavního města rakouského Slezska a stejnojmenného knížectví, do Opavy. Sociální rozdíly v řadách obyvatelstva jsou v té době obrovské: bída, hlad a nejrůznější nemoci. útočištěm městské chudiny se stává klášter bratří minoritů. Duchovní správce farnosti při kostele Sv. Ducha, kterou spravuje provinciál bratří minoritů otec Leopold Klose, se snaží všemi  dostupnými prostředky zmírnit bídu, hlad a utrpení vyhladovělých lidí.

 

Píše se rok 1844. Jednoho dne nalézá otec Leopold na prahu kláštera mladou matku s dítětem v náručí. Žena však již nežije. Dítě je svěřeno do péče členkám III- řádu sv. Františka, které chtějí v duchu  milosrdné lásky pomáhat tam, kde je to potřeba. P. Leopold rád schvaluje úmysl tří žen zcela se oddat službě Bohu a lidem. Pronajímají si pokoj a chodí mezi chudinu, zdarma ošetřují nemocné v jejich domech. Na vlastní živobytí si vydělávají ručními pracemi a starají se o kostely, které spravují minorité. Nosí jednoduchý černý šat , bílý čepec a cingulum.

 

Toto jsou nepatrné začátky naší řeholní rodiny. Pod vedením otce Kloseho se začíná formovat nové společenství, které přijímá řeholi III. řádu sv. Františka za svá životní pravidla.

 

 

Ty, které vytrvaly

 

Dnes je většina sester naší kongregace důchodového věku. Žijí v charitních domovech v Opavě a ve Slavkově u Opavy, několik jich je v Olomouci, Uherském Hradišti a Mladecku. Prožily život plný námahy a obětí. Po válce byly postupně vypovězeny ze všech škol a nemocnic. Pracovaly v továrnách, domovech důchodců a ústavech sociální péče. Tato zařízení byla v nepřijatelném stavu: špatné hygienické podmínky, nedostatečné vybavení prádlem, obyvatele byli zanedbaní a ve zbídačeném stavu. Přitom neustálý psychický tlak ze strany vedoucích orgánů.

 

Dnes s uznáním a obdivem posloucháme jejich vyprávění a ptáme se, jak to všechno mohly vydržet? Namáhavý život se podepsal na jejich zdraví. Přesto zůstaly věrné a zůstávají i dnes. Každý den se v čas modlitby plní lavice v kapli těmi, které nesou svůj každodenní bolestný kříž vstříc věčnosti. Každý den Bůh v čas navštívení nachází zvednuté dlaně připravené dávat. Každý den ze srdcí těch, které znají těžkosti života, stoupá k Bohu prosebná modlitba.

 

Je čas rození i čas umírání,

 

čas sázet i čas trhat;

 

je čas zabíjet i čas léčit,

 

čas bořit i čas budovat;

 

je čas plakat i čas smát se,

 

čas truchlit i čas poskakovat;

 

je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,

 

čas objímat i čas objímání zanechat;

 

je čas hledat i čas ztrácet,

 

čas opatrovat i čas odhazovat;

 

je čas roztrhávat i čas sešívat,

 

čas mlčet i čas mluvit;

 

je čas milovat i čas nenávidět,

 

čas boje i čas pokoje.

 

Kaz 3,2-8

 

Bohu díky za povolání

 

Sestry františkánky