Františkovo dětství
Říský, Bernard OFM
František. oslovený Pánem v evangeliu, slyší vážné slovo, které ovlivní natrvalo jeho životní postoje: „Nebudete-li jako maličcí, nevejdete..“
Dětství je krásnou dobou, kdy člověk je si vědom své nedostatečnosti a své naprosté závislosti. Dítě není schopné samostatné existence. Přitom je si vědomo své ceny: chápe, že v péči rodičů se mu zjevuje láska, kterou sice rozumem ještě nechápe, ale bez ní nemůže žít: jeho existence i život jsou konkretizací lásky! S naprostou samozřejmostí přijímá svou závislost na druhých. Pokud vnímá, že rodiče mají radost z uspokojování jeho potřeb, pak se tato závislost stává komunikací lásky. Dítě objevuje, že jeho slabost a bezbrannost je jeho největší silou a že v jeho nemohoucnosti se skrývají netušené možnosti síly a energie. Prožívá si svůj život ve svém světě - všechno k němu mluví a dítě prostřednictvím své fantazie komunikuje i s neživými předměty, které nehodnotí mírou užitkovosti - jsou mu živými partnery. Proto se nebojí světa věcí a přírody - je bratrem všeho a všech.
Vnitřní život dítěte je velmi bohatý a teprve zkušenosti s nevlídnou či nepřátelskou realitou ho nutí k budování ochranného štítu racionality. Vstupuje na „vědeckou“ půdu dospělosti, přijímá svět s nedůvěrou a s kritickou mentalitou svého prostředí: Skutečným se mu jeví jen to, co jeho smysly mohou postihnout, a dobré je jen to, co přináší užitek - prospěch. Tím se mu stává prostředí jen příležitostí k měření sil ve snaze ovládnout, podrobit si, podmanit, využít k svému prospěchu - tj. k zotročení - a tím ztrácí bratrský vztah i schopnost snít.
František je si stále vědom své malosti, nepatrnosti a chce, aby také jeho bratři byli v každém prostředí i situaci těmi menšími, protože „takovým patří Království...“(Mk 10,14).
Toto vědomí vlastní nedostatečnosti ho vede k prožívání absolutní závislosti na Pánu: „To je ta vznešenost nejvyšší chudoby, že vás ... učinila dědici a vládci nebeského království“ (6. kap. ř.) Přitom je si vědom své ceny i svého vyvolení, když se představuje lupičům jako „herold velikého krále“ - i když za to sklízí posměch a rány.
Žije i pracuje pro Pána a ten ho živí. Proto když za svou práci bratři nedostanou mzdu, obracejí se „ke stolu Páně a prosí o almužnu dům od domu“ (Závěť). Bratři jsou jako cizinci a poutníci na tomto světě naprosto závislí na Pánu a ten se stará o všechny jejich potřeby - obyčejně prostřednictvím lidí - a tak se stává jejich chudoba komunikací lásky: Bratři jsou dobrodinci lidí, kteří jim dávají almužnu, protože jim sdělují své potřeby a tím je vybízejí ke komunikaci lásky.
Františkova chudoba, která mu brání žádat či chtít cokoli pro sebe, ho chrání před krutostí světa. Nebrání se jí podle slova Pánova: „Udeří-li tě někdo v tvář, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39), protože ho neohrožuje. Ví, že bez vůle Pána mu ani vlas z hlavy nespadne (Lk 21,18), všechno mu stále proměňuje v jeho prospěch a svou něžnou lásku projevuje i tím, že mu dává prožívat bolest svých svatých ran. Proto i utrpení, bolest a smrt je mu bratrem a sestrou.
Svou prostotu dítěte vyjadřuje nejkrásněji v Písni o bratru slunci: všechno, co je, chválí Pána prostě tím, že JE - v bytí stvoření František nachází odlesk a obraz jeho Tvůrce - Lásky. Všemu je bratrem, mluví se všemi Božími tvory a vyzývá je ke chvále Tvůrce. Svou překypující radost z Lásky, která mu dává prožívat bratrství i s Pánem, vyzpívá hrou na housličky - dva klacíky, vždyť celá jeho bytost je písní.
Jeho zásadní postoj k životu je služba - vždyť jeho Pán je sám ŽIVOT! Proto dává pozor, aby neublížil ani mravenečkovi - a chce ukázat všem lidem tento rozměr života, který je skrytý těm, kdo zapomněli na své dětství a chtějí své bratry - tvory zotročit a zneužívat ke svému prospěchu místo ke chvále Tvůrce.
A právě ve Františkově nemohoucnosti a slabosti tkví jeho síla, která působí přes staletí a svědčí i dnes o vítězství lásky stejně jako tehdy, kdy František dokázal to, co nedokázaly zbraně křižáků: Proti síle je možno postavit sílu, proti násilí násilí - a proti bezmoci lásky jen lásku.
Bernard Říský OFM