Polívková, Anežka Jitka

Prohlížím fotky z letošního putování za Pannou Marií a vzpomínám. Dostalo se mi výtky od novicmistrové, že ještě nevyšel článek v Poutníkovi, jak se má Sekulární františkánský řád v Plzni k světu. Tedy dávám široké františkánské rodině  a všem přátelům svatého Františka pár pohledů na zájezd po poutních místech Čech, Rakouska a také trochu Itálie.

Zájezd se uskutečnil ze dvou důvodů. Díky neustálému naléhání osmdesátiletého bratra Chaloupky, který chtěl, dříve než umře, vidět Jižní Tyroly (stejně pak nejel), a ten druhý byl osobní - posílit duchovní povolání v rodině.  Představa nepřetržitých požadavků dvaceti lidí od rána do večera a průměrný věk celé sestavy mi bral spánek již několik týdnů předem. Láteření dětí  při přípravách zájezdu a ledvinová kolika mého muže, obětovaná za šťastný návrat tří bratří a sedmnácti sester dovršila přípravy.

Smysl celého zájezdu byl zdůrazněn při odjezdu: rodiny přišly vyprovodit své babičky.  „Modlete se tam za nás, my se budeme modlit za váš šťastný návrat!“ V tu chvíli mi bylo moc dobře. Věděla jsem, že se jedeme modlit za svět nebo alespoň za tu část, ve které žijeme.

V Klokotech nás čekal otec Čížkovský. Krásnou mši svatou a spontánní povídání jsme oplatili slibem, že na sv. Antonínu vyprosíme dorost oblátům. Nemůžeme přece jen brát. V duchu obdarování a potěšení nemocného byla i kratičká návštěva u otce Tkáče ve Framburku u Lipna. Přišel o obě nohy, ale slouží dál. Návštěva nebyla náhodná. Často slýchám v Plzni od zdravých kněží o přetíženosti - zde nic takového nepadlo. Konečnou prvního dne jsme měli ve Vyšším Brodě. Vedle nádherných kulturních památek, ke kterým jsme dostali perfektní výklad, nám utkvěla z tohoto místa i jedna důležitá informace: „Ještě než se svět probudí do nového rána, cisterciáci se již za něj modlí.“

Druhý den byl vyhrazen pro Maria Zell. Po vyhledání hotelu jsem šla zajistit mši svatou v češtině, protože těsně před odjezdem odřekl účast náš pan farář. Stála jsem před zpovědnicí č. 15 a čekala na česky mluvícího kněze. Vyrukovala jsem na něho s pokornou prosbou a na mou hlavu se vysypal příval  ne příliš  milých slov (bezvadná chvilka pro pokání). Pochopitelně jsem se nedala a mše v češtině byla. Když si každý dal svůj batoh ke své posteli, šli jsme společně na křížovou cestu a někteří ještě večer na světelný průvod. Ráno se mi dostalo pochvaly za křížovou cestu. Kdo se modlí křížovou cestu často a rád, zvládne ji i nepřipraven. Kdo si ji pouze předčítá, šidí sám sebe. Pán Ježíš také nešel na Kalvárii podle nějaké předlohy, ale všechno to poctivě prožil.

Třetí den byl především přesunem do Jižních Tyrol. Cesta byla zpestřena zastávkou v Admontu u benediktinů a v Maria Pfarr ve stařičkém kouzelném kostelíku z 9. století. Nocovat jsme přijeli do Lienzu. V diecézním středisku - mimochodem byl to hotel na velice slušné úrovni s kaplí, a co bylo pro nás obzvláště milé, s františkánským kostelem ze 14. století a s bratry jako sluníčky. Spali jsme tedy doma. Ráno nás překvapilo překrásné okolí města. Pod azurovým nebem štíty Tyrol. Abychom si krásu vychutnali až do „zu“, jak říkají bratři Rakušáci, vyjeli jsme směr Cortina d´Ampezzo. Výsledkem byla křeč v krční páteři, zapadlé mandle, ale i pocit, že Pán Bůh jako stvořitel je „kouzelník všech kouzelníků“. K tomu nás ještě provázelo úchvatné kázání otce Hýži, našeho asistenta. Alespoň  jeho hlas jsme si vezli, když zdraví již otci tolik neslouží.

Další den vyhlásil bratr Pavel bojový úkol: rozdělit se po skupinkách a hledat v Brixenu dům Karla Havlíčka Borovského. Podařilo se. I Neustift nedaleko tohoto města neměl chybu. Jeho kostel v čistém baroku v nás vzbuzoval pocit nebe. Zpáteční cesta byla spojena s návštěvou dvou poutních míst Salcburku. Dunberg si postavili horníci jako útočiště ve svém těžkém údělu. Maria Plein bylo jedno z mála poutních míst (z těch, které jsme v Rakousku navštívili), které bylo založeno na základě nějakého zázraku. Častěji byla hlavním důvodem k založení poutního místa nesmírná úcta k Panně Marii

A jak to všechno dopadlo? Před Plzní si vzala novicmistrová slovo a prohlásila: „Všem se to moc líbilo, tak jsme se rozhodli, že nás za dva roky vezmeš do Říma. Abys neměla tolik starostí, tak jsme vymysleli trasu: Lienz - La Verna - Padova - Řím. A faráře si vezmeme vlastního. Vyřiď to doma, ať se na to připraví.“ Ráno jsem přelézala batohy nastavené v noci do předsíně a vzpomněla jsem si na vzkaz pana řidiče a při vší únavě mi bylo do smíchu. „Považuji si, že jsem řidičem Sekulárního františkánského řádu, ale když nezjistíš, kde se ty babky vypínají, tak jsem jel naposled!“ V kuchyni jsem narazila na snídající dítě. :Máš tohle, mami, zapotřebí? Podívej, jak vypadáš! Proč jim vždy podlehneš a zase je někam vezeš? Můžeš mi dát rozumnou odpověď?“ „No, asi proto, že je mám ráda!“

Anežka Jitka Polívková