Baroková, Terezie

„František! Ať žije František!“ - ozvalo se, když po dlouhých měsících František opět vstoupil do Bílé olivy.

„Konečně vidím staré kamarády“ - usmál se František. Hlava se mu ale tak točila, že si musel sednout na první volnou židli.

„Co je nového, kamarádi?“

„Ty nevíš? Chystá se křižácká výprava do Svaté země. Sejdeme se v Apulii,“ překřikovali se jeden přes druhého. „Neboj se, tentokrát to neskončí jako s Perugií. Koupili  jsme nové zbraně a každý den cvičíme na Staré louce. Přijdeš i ty?“

„Ještě nejsem docela zdravý,“ podotkl František.

„Tak se rychle uzdrav, abys nepropásl šanci,“ zasmál se Bartoloměj. „Budeš zase slavný, Františku!“

„Pospíším si,“ řekl František  s úsměvem a  ubíral se ke dveřím.

„Budu slavný,“ opakoval si, když se ubíral tichou assiskou ulicí, ale netěšil se z toho. „Nač to je?“ vířilo mu hlavou. „Co je tohle za život? Už mě nebaví bojovat a zabíjet. Ale ani od rána do večera dřít jen proto, abychom měli víc peněz. I vysedávání v Bílé olivě je na nic. Jak žít? V neděli v kostele říkal biskup Guido, že Bůh dává životu smysl. Ale je to pravda?“

„Mami, řekni mi, ty věříš všemu, co se říká v kostele?“ zeptal se, když přišel domů.

Matka mu vážně odpověděla: „Ano, Františku, věřím tomu.“

František vešel do své světnice a zamkl za sebou dveře. Sedl si na postel, hlavu opřel o dlaně a zašeptal: „Bože, jestli jsi, dej se mi poznat.“

Z myšlenek ho vyrušil zoufalý křik: „Nechte mě!! Pusťte mě! Nejsem malomocný! To je rána z vojny!“

František se otřásl: „Náš soused je malomocný. Nechtěl jít do osady malomocných dobrovolně, teď musí násilím. Bože, proč? Proč je tady nemoc a bolest? Jaký chceš mít tento svět? Bože, jaký vlastně jsi?“

 

 

*

Večer přišel za Františkem Vavřinec a nadšeně vypravoval: „Františku, máme skvělé kopí, nejnovější výroby. A až uvidíš ty pancíře a sedla! Když se na ně přijdeš podívat, určitě dostaneš chuť do boje!“

František poslouchal, ale nic neříkal.

„Tak zítra na Staré louce!“ - zdůraznil Vavřinec při odchodu.

František šel pozdě spát. A tu noc měl zvláštní sen. Chodil po domě plném zbraní. Ve všech místnostech, na chodbách i na schodišti ležela kopí, meče, oštěpy, sedla i brnění. František se mezi vším proplétal, všechno si prohlížel a zkoušel.

„To jsou zbraně pro tebe a pro tvé rytíře,“ uslyšel hlas, který přicházel jakoby z velké dálky.

„Co jiného může tento sen znamenat než to, že výprava bude velmi úspěšná,“ pomyslel si František, když se ráno probudil.

„František jde, hurá! Další bojovník!“

Františka strhlo jejich nadšení, dostal také bojovnou náladu. Už se viděl jako vítěz v Apulii.

Jako den odchodu si určili pondělí. Ráno se všichni sešli na louce a vydali se na cestu. Bylo jim veselo. Bojové písně a veselé příhody nebraly konce. Večer se usadili v seníkách a dřevěných boudách blízka města Spoleto. Rozbalili zásoby jídla a pití a zapálili vatry.

Té noci měl František opět zvláštní sen. Zdálo se mu, že k němu přišel sám Pán Ježíš a zeptal se ho: „Františku, co myslíš, kdo je víc, sluha nebo pán?“

„Pán,“ odpověděl František bez váhání.

„Proč si tedy vybíráš sluhu, a ne pána?“

Vtom se František probudil. Otevřel oči. Nad hlavou měl hvězdnou oblohu.„Já jsem si přece vybral Pána. Tebe, Bože. Proč tedy jdu do boje? Copak může Bůh chtít vojnu? Sen se zbraněmi měl asi jiný význam.“

A hned vstal, sedl na koně a ber rozloučení se vydal na zpáteční cestu. „Bože, chci tě poznat,“ modlil se. „Jak tě mám hledat? Najdu tě?“

 

 

*

Světnice byla prozářená sluncem, třpytila se jako ze zlata. Na okně seděla pěnkava a vesele zpívala. František otevřel oči, vstal z postele a přistoupil k oknu. Pozoroval vycházející slunce, obdivoval hory a zelené louky.

„Bože, tolik krásy! A všechno je od tebe. Jak to, že jsem si toho dosud nevšímal? V poslední době jsem viděl hodně zla,“ pokračoval v úvahách. „Ale všude je i hodně krásy a dobra. Nedávno jsem potkal Kláru Scifi, snad největší a nejbohatší krasavici, jak nesla malomocným chléb. Proč to dělá děvče, kterému nic nechybí? Často jsem ji viděl v kostele a zdálo se mi, že všechno o bohu bere vážně. Jako málokdo. Ty, Bože, jsi původcem krásy a dobra, které vidím kolem sebe. Bože, také já chci konat dobro! Vždyť doposud jsem ještě nic prospěšného neudělal.“

Tu mu hlavou mihla myšlenka a rozběhl se do otcova skladu. Byla to velká místnost plná látek. Na jedné straně ležely balíky připravené na prodej, na druhé látky, které bylo třeba změřit a poskládat.

„Á, František,“ zaradoval se otec. „Snad mi nejdeš pomáhat?“

„Jdu,“ řekl František nadšeně.

„Já jsem to věděl,“ poplácal ho otec po zádech. „Já věděl, že z tebe ještě bude dobrý obchodník. Přeměř tyto látky, já zatím zaskočím do obchodu.“

František si začal zpívat a šikovně skládal jednu látku za druhou.

Děkuji ti, Pane, za všechno stvoření.

Díky ti vzdává každý květ na louce,

každý strom v lese, vždyť jsi ho stvořil.

Když se otec vrátil, byl spokojený. „Dobře jsi pracoval, můj synu. Teď jdi do barvírny. Podívej se, jestli  se tam někdo neulévá. Tu chátru je potřeba pořád honit do práce.“

Do barvírny František chodil málokdy. Nepamatoval si, kdy tam byl naposledy. Ale teď šel. V první místnosti se pro velké horko ani nedalo dýchat. František se rozhlédl po lidech. Byli bledí a upřeně se na něho dívali. „To je syn Petra  Bernardona,“ šeptali si.

František popošel ke starci, který měl červené, opuchlé oči. „Ty potřebuješ jít k lékaři. Jak můžeš pracovat s takovýma očima? Chceš oslepnout?“

„Už je pozdě,“ odpověděl stařec. „Jsem slepý.“

„To není možné, „zašeptal František a zděšeně couvl. Vedle něho stála žena s dítětem v náručí „Proč to dítě trápíš v tomto horku?“ - křičel na ni. „Máš vůbec srdce?“

„Mám ho snad nechat umřít hlady?“ bránila se matka a přitiskla dítě k sobě. Dítě se rozplakalo a s ním všechny ostatní.

František šel do další místnosti jako náměsíčný. Zezadu k němu přistoupila stařenka a prosila ho: „Neříkej, prosím tě, nic svému otci, nebo nás propustí a můžeme jít po žebrotě.“

Celý bez sebe se František rozběhl do skladu. Otec tam už nebyl. Nabral plnou náruč látek a běžel zpět do barvírny.

„Vezměte se, prodejte a kupte dětem, co potřebují,“ volalv rozrušení a po tváři mu tekly slzy. Lidé ho obklopili. Za chvíli měl náruč prázdnou. A tak se několikrát vrátil do skladu pro nové látky. Vyšel i na ulici a tam rozdával. Hned se okolo něho shlukli všichni chudobní a překřikovali se: „Také mně dej! Já jsem ještě nedostal! Mám šest dětí a nemocnou ženu! Soused už dostal dvakrát a já nic!“

V tom shonu a zmatku stál pokojně jen František. V duchu si říkal: „Bože, je to možné? Já mohu obdarovávat druhé, podobně jako ty mne zahrnuješ dary.“

Když otec zaslechl rozruch, vyšel ven. František mu běžel v ústrety: „Otče, podívej se, jakou mají radost! Jak je dobře, že máme z čeho rozdávat!“

Ale nedokončil. Otec mu vytrhla látky z rukou. „Co to děláš? Zbláznil ses?“ - křičel na něho a bil ho hlava nehlava.

„Otče, vždyť ty děti budou od malička nemocné. Jejich matky dostanou souchotiny. Nemohu se na to nečinně dívat,“ přímo plakal František, ale odpovědí mu byly jen nové rány.

„Do barvírny se víc neopovaž vstoupit!“ - pohrozil mu otec a víc se o něho nestaral.

František ležel na zemi a plakal. Ne bolestí, ale nad bídou  lidí a nad otcovým tvrdým srdcem. „Bože,“ říkal si v duchu, „nechci mít nic s tímto bohatstvím, pro které jsou lidé bezcitní a suroví. Ty jsi jiný. Ty nás obdarováváš. Mohl bych se ti podobat? Také já bych chtěl rozdávat. Ale ne peníze a bohatství. Musí být přece něco ceněnějšího než majetek.“

(pokračování)