Winter, Zdeněk

ARCHA COMUNITY z Brna je občanské sdružení, které usiluje o společné sdílení volného času tělesně postižené mládeže a mladých dobrovolných průvodců. Sdružení pracuje na křesťanských základech, ekumenicky. Počátkem září podnikla skupina 24 členů ARCHY dalekou pouť do Spojených států amerických. Na cestu se vydalo dvanáct postižených a dvanáct průvodců. Mezi postiženými bylo i devět členů ARCHY na invalidních vozících.  Na ruzyňském letišti se s nimi rozloučil i bratr Štěpán OFM, který nám v Poutníku 1/98  popsal průběh prázdninového soustředění členů ARCHY. Po návratu z Ameriky nám jeden z účastníků poslal  zprávu o cestě:

 

 

Iniciátorem naší cesty byl katolický kněz Jindřich Kotvrda, který stál u zrodu našeho sdružení. V současné době studuje otec Kotvrda v USA pastorální teologii se zaměřením na duchovní vedení a je kaplanem komunity našich krajanů, kteří nás do své nové vlasti pozvali. Kromě našich hostitelů se na uskutečnění cesty podílelo svým finančním příspěvkem zejména Ministerstvo zahraničních věcí České republiky.

Ve Spojených státech jsme pobyli 14 dnů a navštívili jsme dvě města - New York a Washington. Viděli jsme hodně zajímavých i turisticky atraktivních míst - od hladiny moře jsme se dostali až na střechu jednoho z nejvyšších mrakodrapů newyorského Manhattanu, lodí jsme pluli na Liberty Island, ostrov se známou Sochou svobody, dostali jsme se i na burzu, v mořském akváriu jsme shlédli vystoupení cvičených delfínů, ve Washingtonu jsme navštívili Bílý dům a několik muzeí. Ale všechna tato místa tvořila pouze část cílů naší cesty.

Snažili jsme se poznat život Američanů po všech stránkách. Naši krajané nás pozvali i do svého soukromí, zúčastnili jsme se krajanské slavnosti k poctě Antonína Dvořáka, ochutnali jsme  typické americké pokrmy, které se připravují například v Den díkůvzdání.

New York bývá označován jako megaměsto a pozorovat život v něm bylo velmi zajímavé. Žije tu asi 200 národností. Cestou stařičkým newyorským metrem jsme pozorovali, jak se při průjezdu různými částmi města měnilo složení cestujících, jejich mentalita i barva kůže. Zvláště černoši na nás zdaleka mávali a k širokému úsměvu přidávali své „bye-bye“. Bývali to naši nejčastější pomocníci při zdolávání schodů na stanicích metra.

Zajímali jsme se i o život postižených občanů. Těch žije ve Spojených státech asi 45 milionů. V New Yorku na ostrově Roosevelt Island, kde bydlí nejvíce tělesně postižených, jsme obdivovali „klekací“ autobusy, do kterých se vozíčkář dostane přímo z úrovně chodníku. Bezbariérové jsou ovšem všechny linky v celém New Yorku. V Harlemu jsme navštívili Středisko pro nezávislý život. Je to mezinárodní organizace, která poskytuje zdarma velmi rozsáhlé poradenské a zprostředkovatelské služby postiženým, jejich rodinným příslušníkům, pomocníkům atd. Pracovníci organizace nám ukázali bezbariérový dům Tweemill House a my jsme měli příležitost vyměnit si zkušenosti a informace přímo s postiženými nájemníky.

„Je možné najít v tomto shonu a hluku chvíli soustředění, setkat se zde s Boží přítomnosti?“ - napadla mnohého z nás nevyslovená otázka, když jsme se unaveni cestou a  novými dojmy pokoušeli první noc usnout. Za okny se po mnohaproudých dálnicích s hukotem řítila nekonečná řeka automobilů, na obzoru se rýsovala ozářená silueta mrakodrapů Manhattanu, oblohu křižovaly obří dopravní letadla z nedalekého letiště. Zajímali jsme se také o duchovní život Ameriky.

V neděli jsme se setkávali s našimi krajany a hostiteli na české mši svaté ve farnosti Our Lady od Mt. Carmel v newyorské částí Astoria a dva členové ARCHY podali při bohoslužbách krátké svědectví o své cestě k Bohu. České komunitě věřících a Američanům ve farnosti St. Mary´s v Roslynu jsme naši ARCHU představili v krátkém pásmu písní, scének ze života ARCHY a tanců ve stylu country naší skupiny vozíčkářů CIRCLES. Ani při těchto vystoupeních nechyběl malý evangelizační vstup s osobním svědectvím členů ARCHY. Pásmo jsme zakončili společnou modlitbou.

Velmi zajímavá byla beseda s otcem Emilem Wcelou, světícím biskupem z diecéze Rockville Centre. Jak již jméno otce biskupa naznačuje, jeho předkové byli Češi. Otec biskup se již narodil v Americe, ale dost dobře rozumí česky a je schopen v češtině i číst. O tom jsme se přesvědčili při koncelebrované mši svaté, kterou sloužil společně s otcem Kotvrdou v kapli našeho dočasného domova. Otec biskup se velmi živě zajímal o život v našich farnostech, o náš pohled na českou církev, zajímaly ho otázky spojené s postavou mistra Jana Husa, ptal se na víru mládeže u nás.  A pak jsme se na oplátku vyptávali zase my a otec biskup ochotně vysvětloval problémy americké církve. „Američané berou víru jako obloženou mísu,“ říkal otec biskup. „Někteří si vybírají jen to,  co se jim hodí.“ Ujistili jsme otce biskupa, že právě tato vlastnost určitě není zvláštností pouze amerických věřících.

V době našeho pobytu ve Spojených státech zemřela Matka Tereza z Kalkaty. Za výlohami knihkupectví se ihned objevily knížky napsané v nejrůznějších jazycích s portrétem této prosté ženy svatého života. Uvědomili jsme si, jak veliké úctě se těšila Matka Tereza mezi Američany. Na chrámech byly v den jejího pohřbu vyvěšeny černé prapory a na Manhattanu v katedrále sv. Patrika jsme se i my připojili zápisem do kondolenční knihy.

Ve Washingtonu jsme navštívili dva domy komunity L´Arche, kterou založil Francouz Jean Vanier (v nakladatelství Zvon vyšla nedávno jeho kniha „Rodí se nová naděje“). V této komunitě spolu žijí asistenti a mentálně postižení. Komunita působí již v řadě zemí a ve Spojených státech má své pobočky ve dvanácti místech. Setkání bylo velmi srdečné. Jeden z postižených členů komunita sbírá po městě odřezky dřeva a doma z nich stlouká neumělé kříže. Přestože neumí počítat, při  naší návštěvě přinesl hromádku svých výrobků a podělil přesně všechny přítomné hosty z naší ARCHY.

Při návratu z Washingtonu jsme se zastavili v poutní bazilice všech amerických katolíků - v Národní svatyni Neposkvrněného početí. V kryptě i v prostorách baziliky jsou vybudovány kaple nazvané podle mariánských poutních míst národů žijících v USA. V kapli Panny Marie Hostýnské jsme v modlitbě prosili Pannu Marii a naše národní světce o přímluvu u Boha za nás, za naše drahé doma, za naši církev, za celý národ.

A dnes už víme, že Bůh je i mezi mrakodrapy. Setkali jsme se s ním v obětavé starostlivosti krajanů, byl usprostřed společenství věřících, očekával nás v tichu stále otevřených chrámů. Ježíš nám podal pomocnou ruku při náhodných setkáních na ulici, ale potkávali jsme ho i ukřižovaného v bytostech bez domova, které možná i ze své vůle rezignovaly na své lidství.

Zdeněk Winter