Cantalamessa, Raniero OFMCap.

Považuji za důležité probádat  vztah, který v církvi existuje mezi charismaty a svátostmi, ať už proto, aby se zabránilo jednostrannému přeceňování, nebo také proto, abychom mohli správně odpovědět těm, kteří by chtěli církev postavenou pouze na svátostech a kteří  pozorují charismata s nedůvěrou.

Svátosti jsou prvky společného prostoru, v němž nejsou žádné rozdíly mezi jednotlivými věřícími. O svátostech platí: „ My všichni jsme pokřtěni v jednom Duchu ,“ „my všichni jíme z jednoho chleba.“ O charismatech je však řečeno: „Jsou však všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Učiteli? Mají všichni moc činit divy?“ (1Kor 12,29).  Charismata jsou „každému dané zvláštní projevy Ducha“ (1Kor 12,7). Proto nejsou všechna stejná, ale naopak: ve skutečnosti nejsou nikdy jedno jako druhé.

Bůh ve své nekonečné moudrosti zřídil něco jako dva různé „proudy“, aby svou církev posvěcoval, dva různé „směry“, v nichž Duch vane. Je tedy   Duch, který přichází takříkajíc „zhůry“ a sděluje se skrze Kristem ustanovená znamení: svátosti, hierarchii a úřad. A je Duch, který přichází „zdola“, od buněk těla, kterým je církev. Svatý Pavel říká o charismatech: „Toto všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (1Kor 12,11). „Jak sám chce“ - zde vládne suverénně Boží svoboda,  vždy nová a nepředvídatelná.

Svátosti jsou darem, který je darován všem k užitku každého jednotlivce, charismata jsou dary pro jednotlivce k užitku všech; svátosti jsou tedy dary, které jsou dány celku církve, aby posvěcovaly jedince, charismata jsou dary, které jsou dány jedinci, aby posvěcovaly celou církev.

Pokusme se hlouběji prozkoumat církevní dimenzi charismat. V  listu Efezanům říká sv. Pavel, že charismata jsou dána, „aby  své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla“ (srov. Ef 4,12). Celý oddíl Ef 4,11-16 o funkci charismat nechce nic jiného, než osvětlit tuto hlubokou myšlenku: díky charismatům se ukazuje církev jako dobře srostlé a upevněné tělo, které silou, přidělenou úměrně každému jejímu údu, je neseno, roste a dělá pokroky v lásce (srov. Ef 4,16).

Svatý Augustin nám vysvětluje paradox, jak charismata - ačkoliv jsou různá a odlišují  tak jednoho křesťana od druhého -  mají ten výjimečný efekt, že vytvářejí jednotu.  Když   uvažuje nad charismaty uváděnými sv. Pavlem v 1Kor 12,8-10, Augustin poznamenává: „Možná, že ty nevlastníš právě žádný z těchto uváděných darů. Avšak pokud miluješ, není to, co máš, ničím menším. Miluješ-li skutečně jednotu, je vše, co kdokoliv v této jednotě vlastní, také tvým vlastnictvím. Zažehnej závist a hned bude tvé to, co je mé. Když je závist překonána, bude také mně patřit to, co vlastníš ty. Závist rozděluje, ale láska spojuje.  V lidském těle má pouze oko schopnost vidět, ale hledí oko jen samo pro sebe? Ne, zrak slouží také ruce, noze, ostatním údům. ...Máme tedy Ducha svatého, když milujeme církev a milujeme církev, jestliže setrváme v její jednotě a v její lásce.

Když apoštol potvrdil, že lidem byly dány různé dary tak, jak jsou údům těla dány rozliční úkoly, pokračuje slovy: „A ukáži vám ještě mnohem vzácnější cestu“ (1Kor 12,31) - a začíná mluvit o lásce. Lásku staví nad řeč lidskou a andělskou, dává jí přednost před zázraky plynoucími ze síly víry, před poznáním a proroctvím, před rozdáním celého jmění chudým, nakonec ji staví i nad tělesné martyrium. Nad všechny tyto velké dary milosti staví lásku. Měj tedy lásku a budeš vlastnit vše, neboť co bys mít mohl, nebude ti bez ní k užitku.“

V těchto Augustinových slovech je odhaleno tajemství lásky jako „mnohem vzácnější“ cesty: umožňuje milovat jednotu - to je církev, konkrétní bratři, s nimiž žiji - a v této jednotě charismata všech, ať už odkudkoliv, se stávají charismaty mými. A ještě více: miluješ-li skutečně jednotu, je charisma, které vlastním já,  více tvým „majetkem“ než mým.  Dejme tomu, že bych měl charisma evangelizace, to znamená dar zvěstovat slovo Boží: mohl bych se z něj těšit a chlubit se jím, a tak bych se stal „dunícím kovem“. A charisma, jak říká apoštol, „by mi nic neprospělo“, avšak tobě, který zvěstovanému slovu nasloucháš, prospívat nepřestává, navzdory mému hříchu. V síle lásky vlastníš bez nebezpečí to, co druhý může mít jen s nebezpečím.  

Aby se však tento zázrak uskutečnil, je třeba „zažehnat nenávist“,  zemřít individuálnímu a egoistickému „já“ a na jeho místo převzít velké „já“ Krista a jeho církve.  Bude nutné „decentralizovat se od sebe samého a budovat znovu na Bohu“ -a to znamená stav  stále pokračujícího obrácení.

Často se někdo odvolává na slova sv. Pavla v 1Kor 12,31, aby zdůraznil, že v zásadě to nejsou charismata, která byla pro církev tak důležitá, ale že je to láska, která má být „vzácnější cestou“. Výklad sv. Augustina umožňuje řešit zdánlivý protiklad, když ukazuje, jak láska, o níž apoštol mluví, význam charismat neoslabuje, ale naopak ještě povyšuje.

Raniero Cantalamessa OFMCap.

 

 

 

 

Duchu svatý, duše mé duše, klaním se ti;

osvěcuj mne, veď mne, posiluj mne a utěšuj mne.

říkej mi, co mám dělat a přikazuj mi, abych to dělal.

 

 

Slibuji, že se ti podřídím ve všem, oč mne požádáš,

a že přijmu vše,

co se z tvého dovolení bude dít.

Modlitba kardinála Merciéra, bruselského arcibiskupa, + 1926