Mlčoch, Lubomír OFS

Jako titulek své úvahy o hodnotě pravdy v dnešním světě jsem zvolil známý výrok našeho Pána a Mistra, který je součástí Jeho Horského kázání /Mt 5, 37/, a to z části " O přísaze". I zde Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit: přikázání "Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví" z Desatera /Ex 20, 16/ je povýšeno na prostou, jasnou pravdu, etickou maximu pro náš každodenní život. Ta pak přináleží k blahoslavenstvím a k radostné zvěsti evangelia. Apoštol Jakub v závěrečné výzvě svého listu znovu tento Ježíšův nárok důrazně připomíná prvním křesťanům: "Vaše ,ano´ ať je vždy ,ano´ a ,ne´ ať je ,ne´" a varuje: "abyste nepropadli soudu". Toto vědomí souvislosti mezi životem v pravdě a věčnou odplatou bylo dobře známo našim předkům. Spolu s nimi jsme se v předvánočním týdnu v hymnu ranních chval modlili i toto: "Pravda malé místo má- všudy po všem světě- ó, dej pomoc nejvyšší, ať nezahyneme". Jak vidno, svět se však zpronevěřoval pravdě již tehdy. Přitom středověký člověk si byl vědom nejen této transcendentní dimenze života v pravdě, ale i jeho nesmírné ceny pro blaho vezdejší. Tak např. ve starodávném promočním slibu /sponsi/ Karlovy Univerzity jsou absolventi dodnes zavazování k šíření pravdy, která "se skvěje svou září a je zdrojem blaha lidského rodu". Ježíšova etická maxima života v pravdě je vlastně navýsost praktickou zásadou pro lidské soužití. Všimněme si, že v této formulaci "ano, ne" je obsaženo varování před lží, ale důraz je také kladen na to, abychom se varovali polopravdy! A právě polopravdy jakoby zaplavovaly náš dnešní svět. Informací se nám dostává víc než je zdrávo, ale pravdivých informací je stále jako šafránu. Pokud nejsou svobody slova a tisku podloženy poctivou snahou o věrnost pravdě, šíří se polopravdy a to dokonce nejen neúmyslně, ale v některých případech i záměrně, jako rafinovaně formulované polopravdy, vědomé mystifikace či dezinformace. Většinou jde přitom o moc či o peníze - lidé ze světa "masové komunikace" a médií jsou pak lákáni pochybnou slávou, honbou za senzacemi, a to i za cenu šíření nepravd a polopravd. "Blaho lidského rodu" však v přízračném světě pravd jen částečných nevvyhnutelně strádá. Staré české přísloví říká: "Kdo lže, ten také krade". Zřejmě platí i obrácená implikace, tedy kdo krade, také lže. Je rovněž k zamyšlení, zda tak jako existuje polopravda, tak se lze setkat i s polo-krádeží? A myslím, že nejde o pouhou spekulaci. Jsme svědky - dnes a denně- soudních líčení, která nejsou s to dospět k žádnému závěru a k žádnému konci. Příčina je v tom, že se nelze spolehnout na pravdivostní hodnotu výroků zůčastněných aktérů. Bohužel často nejen v případě obviněných: polopravdy zřejmě šíří sem-tam i svědkové, orgány činné v trestním řízení - policisté, vyšetřovatelé a světe div se - někdy i soudci. Spravedlnost lidská pak "po zajících skáče". Několik politiků dá po právě skončeném jednání zprávu médiím: jejich informace se rozcházejí do té míry, že člověk má pochybnost, zda se zúčastnili téže schůze. Jedna a táž tiskovina napíše v krátké době diametrálně odlišné hodnocení jisté události, aniž by se novinář namáhal s vysvětlením, proč "do rána" tak změnil názor...

 V silokřivkách nezřízené lidské touhy po penězích, moci a vlivu, je pravda jakoby příliš křehká, jakoby podléhala deformacím tlaků oněch zájmů a vášní. I světy moderní vědy nejsou těchto tlaků ušetřeny, a nutno konstatovat, že v našem "osvíceném" 20.století, jež se nachyluje ke svému konci, inteligence častokrát selhávala. Totalitní mocenské struktury vystavovaly rozum těžkým zkouškám, a ten, nebyl-li opřen o víru, často podléhal. Nejen, že svědomí bylo potlačeno, ale nepravda a polopravda se dostávala i do samotného hájemství vědy, kde se zdá, že by neměla mít vůbec místo. Jestliže ve formální logice platil zákon sporu, přispěchala na pomoc logika "dialektická", která pak s pravdou zacházela jako s gumovou dětskou hračkou. Když se přežila logika a "pravda" dialektická, přišla logika a pravda "postmoderní", která znamená pokus o relativizaci pravdy. Je-li nám ,ano, ano´, - ,ne, ne´ na obtíž, pak se dá najít jiné východisko: každý je pravdou vázán, ale každý má svou pravdu! Moderní člověk, na nějž si Bůh - Pravda činí nárok, věc obrací: on sám si chce činit nárok na svou pravdu. Dokonce i matematika, tato přísná disciplina, jakoby přispěchala na pomoc snahám o relativizaci pravdy: v posledních desetiletích se rozpracovává teorie t.zv. "fuzzy množin", tedy množin "rozmazaných" či "mlhavých", v jejichž logice se již na "ano-ne" lze spolehnout jen s určitou pravděpodobností...Ostatně - už Pilát kladl sám sobě i vtělené Pravdě-Ježíšovi- otázku: Co to je vůbec pravda?

 Pro učedníka Ježíšova a sv.Františka, který se snažil jít ve šlépějích svého Pána, je cesta i v tomto světě zastřené pravdy docela jasná: jen On sám je tou cestou, Pravdou a životem. Znamená to však osvobodit se od pokušení moci, peněz, marné slávy a vlivu. Kde je náš poklad, tam bude i naše srdce. Pán od nás žádá věrnost i v maličkostech každodenního života, nemusí jít vůbec o svět velké politiky. Stačí, když se budeme poctivě snažit o šíření i toho drobného světélka pravdy, jehož jsme schopni ve svém nejbližším okolí, v rodině, na pracovišti, ve farnosti.

 Jestliže naše cesta života v pravdě je jasná a prostá, její dodržování může být nekdy dost nesnadné: buďme připraveni, že za snahu o život v pravdě je třeba platit. Zářný příklad z onoho světa vysoké politiky, kde zřejmě je člověk vystaven ještě daleko těžším tlakům a pokušením než my obyčejní smrtelníci, nám podává JUDr.František Nosek. Jeho přítel Mons.František Vaněk, který sám svědčil o několik let později Pravdě v Dachau svou mučednickou smrtí, ve vzpomínce na zesnulého o něm říká: "Protekcionářství, intrikaření, záškodnictví oblečené v diplomacii se ho nedotklo. ... dobře si přečetl v Písmě svatém: Buď řeč vaše, ano, ano, ne, ne." A dodává dále z Matouše /5,37/: "což pak nadto jest, od zlého jest"!

 Na závěr ještě tři poznámky. Pravda musí být podřízena lásce, pravdou, jíž bychom se chtěli ohánět bez lásky, lze ublížit, lze jí i zabít. Při snaze o život v pravdě se nemáme tvářit jako zakyslí trpitelé, ale máme v souladu s evangeliem přijmout za svou naději a radost ze života. Tím máme čelit mnoha úzkostem a pesimismu a připravovat lepší budoucnost /Řeh 19, Generální konstituce SFŘ, čl.26/. Konečně- podaří-li se nám toto vše ještě okořenit aspoň špetkou humoru, bude ono "ano, ano - ne, ne" lépe snesitelné. Pro nás, i pro naše bližní.

Lubomír Mlčoch OFS