Hofman, Metoděj OFMConv.

Snad každý řád má své charisma, které později podvědomě šíří i ve své pastoraci. A tak i řád sv. Františka měl již od svého počátku jako jeden z hlavních rysů své spirituality šíření úcty k Ukřižovanému a jeho Matce. Vyplývalo to ze samého prožitku zakladatele, který byl 17. října 1224 stigmatizován na hoře La Verna. Toto viditelné označení sv. Františka ranami umučení Pána Ježíše charakterizovalo ve své podstatě pouze hmatatelně  jeho touhu po co nejdokonalejším následování Spasitele, k němuž nabádal i své bratry. A tak je celkem logické, že s tím, jak se postupně šířil řád ze své kolébky, kterou byla Itálie, přinášel s sebou i úctu, která mu byla vlastní, a předával ji věřícím na místech, na nichž působil. Tak vznikl i kostel Panny Marie Sedmibolestné, původně zasvěcený sv. Kříži, na Cvilíně poblíž Krnova. Jako mnoho klášterních sakrálních staveb má i tento svou bohatou historii, která stojí za povšimnutí.

Tato dominanta města a toto s oblibou vyhledávané místo milosti Sedmibolestné Matky Boží děkuje za své založení řádu minoritů. Vlastním zakladatelem je P. Cornelius Ottweiler, kvardián krnovského kláštera, který dostal 23. 6. 1678 od biskupské konzistoře v Olomouci povolení ke stavbě kostela. Vzhledem k tomu, že již následujícího roku byl povolán na věčnost, pokračoval v tomto díle jeho nástupce P. Anton Czepan. Stavební místo věnovalo města Krnov (darovací listina pozemku je datována 5. 12. 1681) a kostel byl  na něm dokončen v roce 1684 jako skromná dřevěná stavba. O pár let později P. Fridrich Kubin vyvinul iniciativu k přestavbě kostela na větší a proti požáru odolnější stavbu. Za tím účelem bylo uděleno 22. 1. 1722 olomouckou biskupskou konzistoří nové povolení a město darovalo odpovídající stavební místo. 7. července 1722 byl položen farářem Ignácem Langerem základní kámen. Stavba trvala pět let. 7. července 1717 byl kostel otevřen a zasvěcen, 16. září 1731 jej pak světící biskup olomoucký hrabě von Egkh slavnostně posvětil. Fresky v tomto kostele namaloval brněnský malíř František Eckstein (1726-1727). Další osobou, která se zasloužila o rozvoj cvilínské svatyně, byl kvardián minoritů P. Wolfgang Burger. Biskupské povolení z r. 1679 a doklady darovacích listin města z r. 1681 a 1722 se nacházely v archivu konventu v Krnově. Tento archiv však byl v roce 195O po likvidaci klášterů odvezen neznámo kam.

Na základě dvorního a konsistorního nařízení byl za císaře Josefa II. kostel na Cvilíně prohlášen za kostel vedlejší a v r. 1786 zcela uzavřen. Stavba byla 2O. 5. 1786 nabídnuta veřejnosti k odkoupení. Našli se čtyři krnovští občané (Anton Philieb, Gabriel Quesker, Herman Schmidt a Michael Weiss), kteří za 406 zlatých tuto stavbu odkoupili v tiché naději, že ji bude možno později navrátit jejímu původnímu účelu. Žádost o znovuotevření byla podána již v r. 1794, ale byla zamítnuta. Po tomto neúspěchu byla vytvořena tzv. kolonie Mariánské pole, čítající 18 domů, aby byl reálný důvod pro znovuotevření této svatyně ne již jako poutního místa, ale jako filiálního kostela krnovské farnosti. Znovuotevření bylo povoleno až koncem následujícího roku, přesně 8. 9. 1795. To však bylo podle dvorního nařízení podmíněno tím, že stavba i její vnitřní zařízení připadne městu, správa bude podřízena farnosti, bohoslužby bude zajišťovat diecézní duchovenstvo a nebudou  se zde konat žádné poutě. Takto  se dostal  cvilínský kostel po 108 letech od stavby  (1678-1786), kdy byl majetkem minoritů, do vlastnictví města Krnova. Kostel v následujícím století vyhořel v roce 1865, shořela střecha a dvě věže. Škoda zřejmě nebyla příliš rozsáhlá, neboť již za dva roky byla oprava dokončena.

Minorité, kteří chovali velkou úctu k Matce Boží Bolestné, se snažili o  zjednání nápravy v těchto majetkových poměrech, všechny jejich snahy však byly marné. I přesto si řád byl vědom své tradice a nevzdával se naděje na nápravu vzniklé situace. toto úsilí se podařilo naplnit až po 156 letech krnovskému kvardiánovi P. Wolfgangu Kleinovi. Ten se ujal nelehkého úkolu, pokusit se získat cvilínskou svatyni zpět, a to na základě zplnomocnění generálního komisaře rakouské provincie, které mu udělil na podkladě  rozhodnutí definitoria v r. 1940. (Napadne nás jistě otázka, proč k tomuto musel dát zplnomocnění rakouský komisař. Krnov totiž společně s dalšími kláštery České provincie, které se nacházely na okupovaném, a tudíž německém území, spadal pod pravomoc rakouské provincie.) Podmínky k jednání o navrácení byly vytvořeny po úmorné a mravenčí práci,  kdy se těmto plánům stavěly do cesty různé překážky. 1. května 1940 následovala ústní jednání s prvním místopředsedou starosty města Krnova, vrchním radou dr. Augustem Kobertem. S městským úřadem bylo dosaženo dohody, podle níž bylo město ochotno předat kostel na Cvilíně zpět do majetku řádu výměnou za pozemky, které vlastnil řád na tzv. Opavském předměstí. P. Klein pak 6. 3. 194O podal písemnou žádost na městský úřad  s odvoláním na ústní dohodu, ten ji pak postoupil zemskému radovi pro okres Krnov a říšskému místodržiteli pro Sudety v Liberci. Dlouhá jednání o výměně pak byla 30. 8. 2941 ukončena. Dne 4. 9. 2941 došlo ke schválení výměny arcibiskupským generálním vikariátem. Když potom říšský místodržitel pro Sudety povolil dne 20. 10. 1941 s konečnou platností výměnu, byl cvilínský kostel převzat opětovně do majetku minoritského řádu dne 17. 4. 2942. Dne 5. 5. 1942 byl proveden zápis do pozemkové knihy o vlastnických právech řádu. Ze strany města tuto smlouvu připravil městský stavitel Karel. Pro nedostatek kněží  v minoritském řádu byla duchovní péče na Cvilíně prozatímně ponechána farnímu úřadu v Krnově na podkladě smlouvy ze dne 19. 12. 1942. A tak minorité znovu, i když pouze na krátkou dobu,  získali svou poutní svatyni na Cvilíně. Ovšem před koncem války tato svatyně utrpěla velmi vážné škody. Při bombardování napalmem byla zasažena a shořela střecha, téměř celá klenba spadla, a tak po válce přišli minorité do trosek tohoto krásného  barokního chrámu. Pouze neúnavné práci P. Šebestiána Vavrečky, který se jako krnovský kvardián velmi obětavě staral o obnovu této svatyně, můžeme vděčit za její dnešní vzhled a vůbec za to, že se nám dochovala do dnešní doby. Nicméně nebylo dopřáno těšit se příliš dlouho z obnoveného chrámu. Přichází rok 1950 a s ním i likvidace řeholních komunit. A tak se cvilínský kostel opět dostává do rukou diecézního duchovenstva, které se o něj vzorně staralo. Na rozdíl od klášterního kostela, v němž bylo zřízeno skladiště a nebyl využíván pro bohoslužbu, byly zde pravidelné poutě a mše svaté. Minorité se na toto místo oficiálně vrátili v roce 1994, kdy byla ukončena jednání s olomouckou biskupskou konsistoří, a tato skutečnost byla slavnostně zdůrazněna 17. září 1994 při mši svaté, kterou na tomto místě sloužil generál řádu O. Lanfranco Serrini.

Dnes již tedy na tomto místě opět minorité působí a snaží se zde rozvinout nové iniciativy, o čemž svědčí i to, že se kromě pastorační služby pustili do stavby rekolekčního domu. Ten slouží věřícím k načerpání alespoň  nepatrného zlomku z bohatství, které skrývá spiritualita sv. Františka.

Zpracoval br. Metoděj R. Hofman