Pilli, Darius OFM

V Poutníku 10/97 jsme přinesli obsáhlou zprávu o loňské generální kapitule františkánů, na které byl zvolen generálním ministrem bratr Giacomo Bini, v té době provinční ministr viceprovincie sv. Františka v Africe a na Madagaskaru se sídlem v Nairobi.  O jeho hledání františkánské identity, které ho zavedlo v roce 1991  z Říma až do Afriky, vypráví P. Dario Pilli OFM:

 

 

Od 14. května 1997 má řád Menších bratří františkánů nového generálního ministra. Je jím bratr  Giacomo Bini - Ital narozený roku 1938 v Ostra Vetere v provincii Ancona.

Patří k italské pokoncilové generaci, která více než mnohým vzděláním a vědomostmi je uchvácena kontemplací. Byla doba, kdy tito „nespokojení“ byli považováni tak trochu za blázny.  A skutečně, Bini se cítil „spoutaný“. Jeden bratr, jeho přítel, před několika lety řekl: „Z Itálie odešel do Afriky, aby se pokusil nalézt svatého Františka a stát se Menším bratrem.“

Natalini, provinční ministr provincie Marche, i dnes říká, že Bini měl pocit nervozity „v kleci struktur“. Chatrče a chudobní  na periferii Neapole ho lákali víc než studentské  sály, kde mohl vyučovat, neboť studoval teologii v Paříži a ve Štrasburku. Bratři tehdy považovali za vhodné, aby formoval mladé bratry, jenže on  si přál je mít ne ve velkých internátech, ale v malých domcích „jen lidských rozměrů“, aby je mohl lépe vést ke stylu života skutečných Menších bratří. Jeho návrh byl považován za „nezralý“,  a Bini  se ho dokázal zříci.

Potom ho zvolili  provinčním vikářem. Ale když měl „vystoupit na scénu“ při delší nepřítomnosti svého ministra, cítil, že toto mu není blízké. Chtěl by opustit svazující „struktury“, proto toužebně očekával návrat svého provinciála.

Dějiny však vyšly vstříc těmto „nespokojeným“. Tehdejší generální ministr John Vaughn  vyhlásil „Projekt Afrika“. Šlo o zasazení „sazeniček řádu“ na tomto kontinentu úplně novým způsobem. Bini  tedy opouští - s velkou radostí - úlohu vikáře provincie a odchází do nové viceprovincie sv. Františka se sídlem v Nairobi v Keni, která se však rozprostírá od Keni přes Ugandu, Malawi, Rwandu, Tanzánii až po Madagaskar.

Ve svědectví, které přečetl na generální kapitule, Bini upřímně vyznal:“ V Africe jsem znovu našel své františkánské povolání.“ Přirozeně, znovu ho našel v hloubi toho, k čemu cítil povolání odedávna - být Menším bratrem. Svatý František si přečetl stať z evangelia a hned pocítil a lépe pochopil svou touhu: „To je přesně to, co z celé duše chci žít!“ Nebyl to František, kdo objasnil evangelium, ale bylo to evangelium, které Františkovi osvítilo jeho nitro. A tak také Afrika byla pro Biniho objasněním slov evangelia.

Františkán P. Dario Pilli vypráví: „Potkal jsem před časem Biniho ve Rwandě. Jeho způsob života, který jsem viděl, byla  minorita. Minorita ne jako nějaký nejasný pocit pokory. Minorita znamená skutečně žít s těmi menšími. V Africe Bini i ostatní bratři skutečně žili s chudobnými.

Vzpomínám si na jednu příhodu. Byli jsme v jedné vesnici v Malawi. Na obědě u náčelníka byl i místní biskup a několik nás františkánů. Oběd byl skvělý, ale jako vidličky jsme museli používat ty  ´přímo od Pána Boha´, jak řekl biskup. Druhý den jsem řekl Binimu, že by bylo lepší do této vesnice poslat krabici vidliček, aby nemuseli všichni jíst rukama. Binimu se tato má poznámka nezdála. Odpověděl: „ Tohle povídej komu chceš, ale ne nám, Menším bratřím.“ Byla v tom obrana našeho práva žít chudobně s chudými. Byla to také pro nás škola.“

V Africe Bini našel to, co hledal. V první řadě minoritu (malost), a také fraternitu (bratrství). V tom je základ každého františkánského misijního úsilí. Potom se už funkcím nevyhýbal. Nejprve byl novicmistrem, pak definitorem, vikářem provincie. Na generální kapitulu přišel už jako provinční ministr z Nairobi. Není už „uvězněný ve strukturách“ ten, kdo své funkce prožívá v duchu služby. Reálně, a ne křečovitě, v nejasném teoretizování.

Intelektuální blokáda brání františkánům znovu oživit Františka lidem dneška, aby ho pochopili jako hlasatele evangelia. Důvodem toho je nedostatek kontemplace. Bez ní je láska ke Kristu jen sentimentální. možná upřímně cítěná, ale není prožívaná, není vtělená do skutků.

Jednoho dne, při večerní modlitbě v kolébce františkánů v San Damianu, otcové františkáni v hloubi duše prožili posvátnou atmosféru tohoto původního františkánského místa. Avšak tato emoce se v mnohých obrátila ve výčitky a nespokojenost. Druhý den se ozvali jako jedním hlasem: „Obdivujeme v Assisi kláštery a kamenné památky jako nepochybné znamení Františkovy přítomnosti. Ale další znamení tu chybí: Kde jsou malomocní?!“ Byl to hlas nespokojenosti, který po staletí proniká srdce františkánů. Milovaní bratři, malomocní dneška, poslední z posledních - ty František neopouštěl.  Pro ně „opustil svět“, aby byl stále s nimi, a tak žil Kristovo evangelium. Tato „nespokojenost“ vytváří niternou jednotu františkánské identity, povolání církevního i misijního.

Bini jakoby v Africe znovu objevil františkánské povolání. Do úřadu generálního ministra tedy přišel spíše z Afriky než z Itálie, aby si tyto zkušenosti neponechal jen pro sebe, ale aby je předával, aby je každý bratr viděl na vlastní oči.

Zpracované podle článku P. Daria Pilliho OFM, Missioni francescane 6-7/1997. Serafínský svet 11/97