O pravé a dokonalé radosti

Hardick, Lothar OFM

Zprávu "O dokonalé a pravé radosti sv. Františka" fascinovala snad každého, kdo se snažil seznámit se blíže s naším světcem. V odborných pojednáních o Františkově životě a františkánských pramenech však dlouho vládla zdrženlivost vůči tomuto dílku přes jeho typicky "františkánský" ráz, a to z toho důvodu, že jeho pravost dlouho neplatila za spolehlivou. Teprve 1976 ji prokázal znalec františkánských pramenů Kajetán Esser OFM, a ve spisku z roku 1981 jiný kritický znalec Františkova díla Lothar Hardick OFM zamýšlí se nad jejím významem. Z jeho studie uveřejníme podstatnou část.

Zpráva o pravé a dokonalé radosti

Zpráva o pravé a dokonalé radosti svatého Františka se zachovala v rukopisech v různých verzích. Uveďme nejdříve tu nejstarší, která je rovněž uvedena v českém vydání Františkánských pramenů I. (str. 77):

Jednoho dne blažený František, když dlel u Panny Marie Andělské, zavolal bratra Lva a řekl mu: "Bratře Lve, piš!" Ten odpověděl: «Ano, jsem připraven.» "Napiš," řekl, "co je pravá radost."

"Přijde posel a řekne, že všichni pařížští Mistři vstoupili do řádu; napiš, že to není pravá radost. A také, že vstoupili do řádu všichni zaalpští preláti, arcibiskupové a biskupové a nejen to, dokonce i fran- couzský král a anglický král; napiš, že to není pravá radost. A když tě ještě dostihne zpráva, že moji bratři šli mezi nevěřící a všechny je obrátili na víru, anebo že já jsem dostal od Boha takovou milost, že uzdravuji nemocné a dělám mnoho zázraků; nuže, já ti říkám, ani v tom není pravá radost."

«Ale co je tedy pravá radost?»

"Hleď, vracím se z Perugie o půlnoci, dorazím sem, je deštivá zima a tak drsná, že se na lemu hábitu dělají ledové rampouchy, které mi neustále vrážejí do nohou, takže mi krvácejí jako z ran. A já v tom blátě, zimě a ledu dojdu k fortně, dlouho klepu a volám, až přijde bratr a ptá se: «Kdo jsi?» Já odpovím: «Bratr František.» A on řekne: «Jdi pryč, ty jsi nějaký prosťáček a nevzdělanec, jaký sem nikdy nesmí přijít; my jsme tu přece nějací a nikoho nepotřebujeme.» A já pořád stojím před fortnou a říkám: «Pro lásku Boží pusťte mne dovnitř jen na tuto noc.» A on odpoví: «To neudělám. Jdi ke křížovníkům a pros tam.»

Nuže: budu-li trpělivý a nerozčílím se - říkám ti, že v tom je pravá radost a v tom je pravá ctnost a spása duše."

Tato historka musela být v kruzích bratří často vypra- vována. A jak tomu bývá u příběhů, které se líbí, byl původ- ní text během doby sice uchován ve své základní výpovědi, avšak stylisticky uhlazen, dále vyšperkován a ještě silněji dramaticky upraven, takže nakonec dostal tuto podobu:

Když jednou v zimě šel František s bratrem Lvem z Perugie k Panně Marii Andělské, a náramně je trápila převeliká zima, zavolal na bratra Lva, který šel maličko napřed, a řekl: "Ó bratře Lve, i kdyby Menší bratři dávali na každém místě veliký příklad svatosti a dobré výchovy, nicméně piš a pilně zaznamenej, že v tom není dokonalá radost." Když ušli kus cesty, zavolal ho svatý František po druhé: "Ó bratře Lve, i kdyby Menší bratr osvěcoval slepé, narovnával zkřivené údy, vyháněl ďábly, ..." (Viz: Františkánské prameny I., Kvítky 8., str. 665.)

Srovnání obou verzí ukazuje, že původní, nevykrášlený text pocházející přímo od Františka je ve své výpovědi bezprostřednější. Vyjdeme proto z něho a pokusíme se zachytit výpověď této zprávy a změřit její hloubku. Abychom však pochopili něco o pravé a dokonalé radosti sv. Františka, musíme nejdříve dozvědět něco více o radosti vůbec a tak říkajíc "sáhnout si" na ni zvnějšku nebo z našeho stanoviska.

Jak normálně prožíváme radost?

Na tomto místě autor uvádí shrnutí průzkumu ze semináře skupiny františkánek, co si představují pod pojmem "radost": když se nám dobře daří, jsme zdraví, máme-li úspěch, jsme-li přijímáni, můžeme-li se s druhými těšit z jejich štěstí, když se nám daří plány, nacházíme sebeuplatnění, jsme-li pochopeni, jsou-li nám druzí vděční, dokážeme-li odpustit a je-li nám odpuštěno, zakoušíme radost při všem, co prožíváme jako příjemné atd.

Mohlo by to všechno být pravou radostí?

Zpráva "o pravé a dokonalé radosti" dělá silný dojem právě svou záhadností. Avšak Františka bychom špatně pochopili, kdybychom se na jejím základě domnívali, že pravou radost mohou přinášet jen nepříjemné situace. Víme o Františkovi, že se dokázal těšit z krásného a příjemného jako každý normálně cítící člověk. A neodmítal ani, když mu druzí chtěli udělat radost. Ve svobodě svého srdce to přijal, a to ne jen proto, aby jim udělal radost tím, že mu dokázali uhádnout jeho přání. Bylo dokonce možné vypátrat jeho oblíbená jídla, jak to dokázala vynalézavá láska vznešené paní Jakuby ze Settesoli. Ještě krátce před svou smrtí ji František požádal, aby přišla a přinesla mu ještě jednou jemné mandlové pečivo, na kterém si tak pochutnával, když byl u ní v Římě hostem. Neudělal to jistě jen proto, aby této dobré ženě připravil radost, ale že se tím sám potěšil. A měl i vnitřní svobodu také to přiznat (3 Cel kap. 6).

Víme, jak se těšil z toho krásného, s čím se setkal v přírodě. To mu pomohlo složit "Chvalozpěv stvoření" čili "Sluneční píseň", která by bez opravdové radosti nebyla možná.

Nesnesl, aby se jeho bratři ukazovali "zasmušilí a jako zachmuření pokrytci" (1. řehole 7). V tomto pokynu je zcela jasně pod vlivem slov, která pronesl Ježíš ke svým učedníkům: "A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci, abyste neukazovali lidem, že se postíte" (Mt 6,16-18).

Působí jako komentář k těmto Kristovým slovům, když se o Františkovi uvádí: "Jednou světec viděl, že se jeden z bratří mrzutě a smutně mračí. Ne právě mírně mu řekl: «Nesluší se, aby se Boží služebník ukazoval lidem smutný a zarmoucený. Má být vždy radostné mysli. Své poklesky lituj ve své cele, plakat a vzdychat máš před Bohem. Když jsi mezi bratřími, netruchli a buď radostný, jako jsou ostatní!» A po chvíli dodal: «Nepřátelé spásy mi závidí a u mých bratří se pokoušejí o to, co u mne neprosadí: znepokojují je (v originále: conturbare = uvádět ve zmatek, v nepořádek, polekat).»" (2 Cel 128).

Tato slova jdou do hloubky křesťanského bytí a chování. František v zásadě zná jen jediný důvod smutku: vlastní provinění, moje překračování Božích přikázání, vlastní hříchy. František by však chtěl, aby smutně laděným přemáháním osobní viny nebyli druzí obtěžováni a zatěžováni. Ti, kdo se neodchýlili od evangelia, od obšťastňujícího Pánova poselství, nemají být zatěžováni nebo "znepokojováni" tím, že jiní se od Boha odchýlili a nesrovnali se s jeho radostnou zvěstí.

Zmatek" - František používá toto slovo v souvislosti s myšlenkou na ďábelské pokušení. "Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem" modlíme se při mešní oběti po "Otče náš". Kdo však už myslí na to, že zmatek může znamenat: rušení radosti, radosti ze spásy přicházející od Boha?

Avšak zpět k otázce, zda to všechno, co bylo výše naznačeno, může být pravá radost anebo může mít s pravou radostí něco společného. Pravá radost, podnět k pravé radosti je všechno, co přichází z dobrého a k dobrému napomáhá. Aby to mohlo být pravou radostí, nesmí to být samoúčelné, něco, co slouží jen vlastnímu Já bez ohledu na druhé. Pravá radost musí souviset s tím, co chce přinášet radostnou zvěst evangelia nám lidem, všem lidem.

Tam, kde je cítit Boží blízkost, kde je Boží stopa, tam pro toho, kdo to přijímá za vlastní a přijímá to do sebe, je dán zárodek pravé radosti. Může to být při zakoušení Božích stop v jeho stvoření. Může to však být i v tom, že člověk dokáže druhým lidem ze srdce odpouštět. Zdá se, že někde tady leží něco jako vrchol pravé radosti.

(Pokračování)

Lothar Hardick OFM

Die wahre und vollkommene Freude des heiligen Franziskus,

Dietrich-Coelde-Vlg. Werl, 1981

Z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM