Houška, Petr Alk. OFM

V současné době je neobyčejně aktuální Ježíšova výzva: „Proste Pána žně, ať pošle na svou žeň dělníky!“ Kdosi nedávno uvedl, že průměrný věk kněží u nás je 68 let. V duchovní správě nám pomáhají polští kněží i kněží jiných národností.

Také na počátku 17. století byly Čechy pro katolickou církev misijním územím. Historik Josef Pekař uvádí, že katolíků bylo pouhých 11 %. Na Moravě tomu bylo lépe, protože zde v 16. století působili horliví olomoučtí biskupové. Také františkánský misionář sv. Jan Kapistrán měl zde v 15. století významné úspěchy. Pro náboženský život českých katolíků bylo největší újmou, že 14O let byl neobsazen pražský arcibiskupský stolec. Teprve v r. 1561 dostala Praha arcibiskupa v osobě Antonína Brusa z Mohelnice. Zúčastnil se závěru Tridentského koncilu a začal pak postupně jeho reformy uvádět do života. Náboženská situace v rozsáhlé pražské arcidiecézi (patřily k ní tehdy celé Čechy) byla složitá: nebylo výjimkou, že členové jedné rodiny patřili k různým náboženským denominacím. To bylo charakteristické i pro samotnou Prahu.

V této době r. 1604 přicházejí do Prahy, která byla tehdy městem císařským, františkáni a obnovují kostel a klášter Panny Marie Sněžné na Novém Městě, odkud už kolem poloviny předchozího století byli nuceni odejít poslední karmelitáni.  Sotvaže byl areál poněkud upraven k obývání a provozu, hlásí se potřeba studia. V komunitě byli i mladí bratři připravující se na kněžství a starší otcové je měli vyučovat. Řehole tradičně organizovaly studium bohosloví ve vlastní režii - tzv. domácí studium. Naposledy jsme byli nuceni se k tomu navrátit v nedávném období totality.

Kandidáti kněžství tehdy nejprve přijímali tonsuru (postřižiny), pak čtvero nižších svěcení, načež podjáhenství a jáhenství jako poslední stupeň před svěcením na kněze. Tato dosti složitá praxe byla nově upravena teprve po Druhém vatikánském koncilu.

Všechna svěcení byla evidována v tzv. ordinačních knihách. Zachovala se ordinační kniha pražského světícího biskupa Jana Lohelia, premonstráta ze Strahova, pozdějšího pražského arcibiskupa. V této knize najdeme dva zápisy z r. 1610 - tedy necelý rok před vyvražděním františkánského kláštera u Panny Marie Sněžné. Oba zápisy se týkají zdejšího řeholního společenství, protože dosvědčují svěcení bratra Kašpara Daveria, Itala původem z Bosto u Varese, který později spolu s ostatními třinácti spolubratry zahynul při přepadení kláštera.

První zápis je k 6. březnu 1610, kdy byla sobota jarních kvatembrů (to byly postní dny: středa, pátek, sobota, opakující se ve čtyřech obdobích liturgického roku a kvatembrová sobota byla vždy termínem pro udílení  svěcení; česky se jim říkalo Suché dny). Zápis nám sděluje, že biskup Lohelius udělil bratru Kašparovi čtvero nižších svěcení v kapli sv. Marie Magdalény na Strahově.

Druhý zápis je k 5. červnu téhož roku, kdy na sobotu svatodušních kvatembrů obdržel bratr Kašpar od téhož biskupa ve strahovském opatském kostele Nanebevzetí Panny Marie svěcení podjáhenské, jež bylo prvním z tzv. vyšších svěcení.

Protože však ordinační knihy arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé (1592-1606) a jeho nástupce Karla z Lamberka (1606-1612) se ztratily (nejspíše v dobách třicetileté války, kdy Hradčan se zmocnili Švédové), nemáme o svěcení tří dalších bratří žádných zpráv, pouze víme, že bratr Jakub z Augspurku a bratr Klement ze Švábska měli v r. 1611 nižší svěcení a bratr Jeroným z Arese, který zahynul před sochou Panny Marie v horní chodbě kláštera (ambitu), byl jáhnem.

Můžeme oprávněně předpokládat, že ze všech jmenovaných by byli bývali dobří kněží, tak jako byli vzornými řeholníky. Bůh ale usoudil jinak. Splnila se na nich slova Písma sv., že „v krátkosti naplnili mnohé časy“ (Moudr. 4,13). Byla pro ně uchystána mučednická koruna. Věříme, že církev s konečnou platností toto přesvědčení věřících stvrdí a schválí blahořečením.

Stará svědectví vypovídají o tom, že lidé hojně navštěvovali hrob umučených řeholníků a vyprošovali si zde milosti od Boha. To byl počátek neveřejné úcty těchto bratří.

Po potlačení stavovského povstání v r. 1620 habsburský panovník Ferdinand II. volil nekompromisní kurs rekatolizace Českých zemí. Světská moc se přitom dopustila mnoha politování hodných činů. Málokdo však ví, že pražský arcibiskup Arnošt II. Vojtěch kardinál Harrach (1623-1667) podporován zejména řádem kapucínů, který reprezentoval mezi jeho rádci vynikající polyhistor P. Valerián Magni, prosazoval koncepci rekatolizace mírné, čistě pastorační, ale bohužel neuspěl.  Mezi kardinálem a vídeňským dvorem bylo často patrné napětí.

V prvních létech svého pastýřského úřadu  vysvětil 4. května 1625 kardinál Harrach obnovený kostel Panny Marie Sněžné, uchovávající v přilehlé kapli těla umučených františkánů. Evropa prožívala neblahou třicetiletou válku, v níž už nešlo tolik o náboženství, jako o zájmy mocenské, o nové rozdělení našeho kontinentu. Vlivem předešlé situace i současných obtíží i tehdy byl nedostatek kněží v Harrachově rozsáhlé diecézi, takže už tenkrát u nás vypomáhali kněží z Polska. Přesto dvě třetiny far byly bez duchovních správců, ovšem i počet obyvatelstva se snížil. Postupně se situace lepšila, na sklonku Harrachova života bylo založeno biskupství v Litoměřicích ( 1655) a pak v Hradci Králové (1664).

Také česká františkánská provincie postupně vzkvétala. Krev umučených bratří z r. 1611 se stala semenem nových povolání. Ale nejenom řeholních. O umučení 14 františkánů a neveřejné, leč intenzívní úctě k nim, vydal mezi jinými úřední svědectví r. 1697 i pražský světící biskup a děkan svatovítské kapituly Jan Ignác Dlouhoveský (Longavilla), titulární biskup milevitánský (1628-1701), který byl i činným spisovatelem. Pocházel zřejmě z české střední šlechty. Od své tety paní Margarity Řezanské slýchával vyprávět o násilné smrti pražských františkánů a o zvláštních úkazech, jež věřící pozorovali v blízkosti jejich hrobu a o nichž věřili, že potvrzují jejich nebeské oslavení. Jan Ignác jako mladík studoval v konviktu sv. Bartoloměje řízeném jezuity. ústav byl založen pro šlechtické syny a měl připravovat nejen budoucí adepty bohovědného studia, ale katolickou inteligenci vůbec. Od sv. Bartoloměje je jenom pár kroků k Panně Marii Sněžné, a tak zřejmě mladý student častěji chodíval se pomodlit na hrob 14 bratří, jak vyplývá z jeho pozdějšího svědectví. Snad právě zde dostal milost duchovního povolání, které nakonec bylo završeno biskupskou konsekrací. Jako biskup byl zván pražskými františkány vždy na den 15. února nebo na nejbližší neděli, kdy slavnými bohoslužbami v rámci liturgických předpisů a ve shodě se směrnicemi Urbana VIII. se připomínala památka bratří umučených v r. 1611 a po mši sv. sloužené podle direktáře se konal eucharistický průvod na smír za zneuctění Nejsv. svátost oltářní při někdejším přepadení kláštera.

Neveřejná úcta ke 14. bratřím nebyla nikdy zcela přerušena. i když časem ztratila ráz barokní pompéznosti. Nezanikla ani za doby josefínské, ani za totalitního režimu nedávné doby. Od r. 1991 bylo obnoveno slavení 15. února, dokonce jednou i s eucharistickým průvodem, který vedl potomek zakladatele kláštera otec biskup František Václav Lobkowicz. Od té doby pokračovala tradice zvát častěji k této příležitosti vždy  některého z biskupů.

Beatifikační proces přerušený v r. 1698 byl  obnoven na arcidiecézní úrovni ve třicátých létech našeho století a r. 1947 byla všechna akta pečlivě zpracovaná předána do Říma. Politické události znemožnily další postup. V r. 1994 vydala římská kongregace pro svatořečení dekret, že nic nebrání tomu, aby římská fáze procesu byla obnovena.

Tento zběžný pohled do minulosti nás snad opravňuje k tomu, abychom na prahu třetího křesťanského tisíciletí, kdy Svatý otec  vyzývá k nové evangelizaci, přicházeli po příkladu předešlých generací ke hrobu 14 bratří a prosili také za nové dělníky na Pánovu žeň.

Petr Alkantara Houška OFM

vicepostulátor kauzy