Říský, Bernard OFM

František choval velkou úctu ke kněžství. Často vyzýval své bratry, aby měli úctu ke kněžím, i nehodným, pro jejich službu eucharistickému Kristu. Přesto když byl vyzván, aby přijal kněžské svěcení, prožíval si sám i jeho první bratři hlubokou krizi. Bratr Silvestr byl sice knězem, ale už dříve než se s Františkem setkal. Teď se bratři museli rozhodnout - přijmout či odmítnout nabízené kněžské svěcení. Byla to zásadní otázka pro jejich identitu.

František chtěl být posledním z lidí - jako jeho Pán - to cítil jako své povolání. Kněžstvím by však dostal moc nad Kristovým Tělem - v tajemství Eucharistie i církve.

Vyřešil to tak, že přijal jáhenství, což je jen služba. Tím získal možnost dotýkat se svého Pána a jím - v Eucharistii i Slovu - živit své bratry i lid. Jeho tajemník, bratr Lev, přijal kněžství, aby mu mohl sloužit mši svatou. O ostatních bratrech nevíme nic. Ani nám není známo, jak bratr Silvestr po svém vstupu do řádu prožíval a uplatňoval své kněžství.

Je pravda, že v tehdejší době nebyla úcta k Eucharistii příliš rozšířená. František nabádá kněze i lid k větší úctě k tajemství  Eucharistie. Není jasné, jak často tehdy kněží složili mši sv., vždyť v té době nebylo ještě dosaženo jednoty v chápání svátostí. Jejich počet byl definitivně stanoven až na tridentském sněmu v polovině 16. století.

František napomíná kněze, aby uchovávali svaté Způsoby důstojným způsobem a v odpovídajícím prostředí. Zdá se, že tehdy kněží nechápali sloužení mše sv. jako svou každodenní povinnost. František konal někdy až pět čtyřicetidenních postů v roce  na odlehlých místech v samotě a jen někdy, zvlášť ke konci  jeho života, mu sloužil mši sv. bratr Lev. Tak ani František necítil potřebu denní mše, ale stále zdůrazňuje ducha modlitby. V jeho době nebyla ještě v Božím lidu rozvinuta víra v eucharistickou přítomnost Krista ve všech souvislostech. Svátek Božího  Těla na oslavu tohoto tajemství byl zaveden až po Františkově smrti. On spíš teprve zaváděl úctu k tomuto tajemství do života Božího lidu. Právě tím, že nepřijal svátostné kněžství, mohl svou pokorou prostého věřícího projevovat i hlásat tuto úctu. Aby ji mohl oficiálně hlásat. přijal jáhenskou službu, opravňující ke kázání.

Proto František nechtěl založit kněžský řád. Problém vyvstal, když začali do řádu vstupovat učení bratři z právě vznikajících univerzit. Ti byli většinou kněžími. Měli své potřeby - chtěli studovat, aby mohli  kázat „na úrovni“. Vzdělání znamenalo i v tehdejší době moc. František, ač sám prostý, nebyl proti vzdělání. Dovolil sv. Antonínovi, aby přednášel bratřím posvátnou teologii, „jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v řeholi“.

Tento nový proud v řádu vyvolal ostrou reakci u prostých bratří, kteří se dovolávali slov řehole: „Kdo neumějí psát, ať se nesnaží tomu  učit“ a svědectví prvních druhů sv. Františka. tito bratři hájili neúprosně tvrdou chudobu, v ní viděli svou identitu a autenticitu evangelijního života. Řád byl ohrožen rozštěpením a jeho jednotu, alespoň dočasně, zachránila velká osobnost sv. Bonaventury, spojující v sobě učenost i svatost. Ten jako generální ministr byl uznáván oběma stranami - a k rozdělení došlo až na konci třináctého století, kdy bratři „spirituálové“ dosáhli vlastní organizace, i když ještě pod společným generálem.

Myšlenka, že Františkův řád má být nekněžským-laickým řádem, se v poslední době aktualizuje. Je to jednak tím, že bratři chtějí být bratry chudých, malých, slabých, stojících na okraji společnosti - i když pro realizaci této touhy se teprve hledá schůdná cesta. Jednak je to myšlenka o všeobecném kněžství Božího lidu, protože „naroubován na Krista“ tvoří Tělo Kristovo, v němž Pán prochází současnou společností jako Prostředník Smlouvy a Věčný Velekněz - jako most mezi lidstvem a Bohem.

Problém vzdělání v řádu ustupuje do pozadí, protože i bratři nekněží mohou dosáhnout teologického i filozofického vzdělání. Tak se těžiště zápasu o identitu františkánského řádu posouvá z instituční roviny na rovinu Ducha - na snahu o získání Ducha Páně a jeho svatého působení : Radostná chudoba ducha prožívaná jako svoboda a vše objímající láska je rozhodující známkou františkánské identity člověka, jdoucího s Františkem ke Kristu, který se zřekl sám sebe a v ničem se neodlišuje od nás, obyčejných, prostých lidí - vyjma hříchu.

Bernard Říský OFM