Holota, Benedikt OFM

Hora Matky Boží u Králík

Na Králíky jsme přijeli 5. 9. 1950. Vedle  kláštera byly hospodářské budovy a exerciční dům. Několik dnů před naším příjezdem byl odsun vybraných a nepohodlných bratří do Želiva. Já jsem byl „nakomandován“ do kovárny po otci redemptoristovi Houskovi. První den jsem neudělal téměř nic. Železo jsem v ohni buď spálil nebo málo ohřál, že se nedalo ukovat. Někdy jsem se kladivem do železa nestrefil a pak se po takové ráně kladivo odrazilo od kovadliny a už jsem měl bouli na čele. Ostřil jsem „štůlny“ do podkov pro koně, koval držáky do chléva pro uchycení dobytka, a co bylo jinak od železa zapotřebí. Jezdil jsem také se starým traktorem „Buldog“ na pole orat a pak vláčet. Někdy se na svahu traktor převrhl a jen tak tak jsem stačil seskočit. Jindy nás vozili na práce na polích na valníku s doprovodem „esenbáka“. Ale ten už samopal neměl. Asi poznali, že vůbec nejsme nebezpeční, jak jim to napovídali jejich instruktoři. Někteří měli za úkol nás přemlouvat. Začali diskutovat, ale brzy přestali s poznámkou: „S těma nikdo nehne!“

Jednou objednalo vedení centralizačního kláštera vagón kukuřice. Měli jsme ji z kukuřičných klasů strhávat. Nikdo ale nevěděl jak.. Šlo nám to pomalu. Byl jsem k té práci „nakomandován“ také já. Kukuřici jsme loupali ručně, nožem, jak se to dalo, ale nešlo to. Pak přišel někdo na geniální nápad: abychom ji vytloukali cepy. Dali jsme ve stodole na mlat hromadu kukuřičných šišek a začali do toho bušit cepy. Kukuřičné klasy začaly vyskakovat, letěly o kus dál a my za nimi s cepem... moc jsme se při tom bavili! Nakonec museli vrátit vagón s kukuřicí zpět.

Na zahradě blízko  kláštera byla malá farma šneků. Když se na podzim zavíčkovali, prodávali se do Francie. Také tam bylo hejno slepic. Ty měl na starosti náš otec Bedřich. Hovězí dobytek vyváděl na pastvu  otec dominikán Škrabal, biblista. Chodili jsme k němu potají na zkoušky z Písma svatého, a tak jsme pomalu dodělávali studia. Několik zkoušek, které mi ještě chyběly z filozofie, jsem dodělal ještě v Bohosudově u našich otců.

Jednoho dne přijelo auto z Prahy s nějakými pány. Svolali nás všechny kleriky do refektáře a přísně nás oddělili od kněží. Byli jsme tam s kleriky premonstrátů, redemptoristů, kapucínů, jezuitů, snad tam byl i nějaký dominikán i augustinián - to si už přesně nepamatuji. Lákali nás do nově založeného semináře v Litoměřicích, do státního semináře. Že prý je schválený biskupy a ukazovali nám dopis od hradeckého p. biskupa Píchy. Aby se nerozpředla příliš živá debata, prohlásili: „Kdo je zásadně proti studiu na takovém semináři?“ Bez váhání jsme se postavili my tři františkáni: Sales, Emil a já. „Tak ven!“ prohlásil kategoricky jeden z nich. Vyvedli nás ze shromáždění a měli jsme od té doby pokoj. Už nás nikam nenutili.

Nastal podzim, přišla zima, blížily se Vánoce. Měli jsme  tehdy připravené i jesličky, které namaloval otec Bonaventura. Tehdy byl naším magistrem. Pamatuji si  jednu myšlenku z jeho formace: „Bratři, svatost je možno vydolovat jen z přítomné chvíle.“

Když jsme postavili jesličky, malé a papírové, povečeřeli jsme a před půlnoční jsme se rozběhli na rozjímání, kam kdo v daných možnostech chtěl. Vyběhl jsem na dvůr a přilepil jsem se ke zdi kláštera. Nebe bylo plné hvězd... Svobodné naklonění Božího Milosrdenství k padlému lidstvu v Kristu Ježíši, který přichází, aby otevřel poklady Boží lásky... „Hle, přicházím! Dal jsi mi tělo, abych naplnil Tvou vůli!“ Museli mě dlouho hledat. Byly to nejkrásnější Vánoce mého života... Žádné dárky se nerozdávaly. Měli jsme jeden druhého. Byli jsme si darem. To nám bohatě stačilo.

Když jsem si jednou večer stěžoval na svoji duchovní bídu a říkal jsem: „Kdybych tak měl tak klidnou mysl jako náš bratr Chrysostom, takovou Hippolytovu poslušnost, Vojtěchovu pokoru, postřeh Ferdinandův, svatou neposednost bratra Kosmy...“ - „Tak by s tebou nebylo k vydržení!“ prohlásil náš magistr.

V zimě se nedalo  venku pracovat. Zavedla se „košíkárna“, výroba košíků z tenkých a úzkých dřevěných dýh. Pracoval tam bratr Sales. Já jsem zůstal v kovárně. Jednou se převáděl mladý býček ze staré stáje do nového přístavku. Koval jsem pro něho držení ke žlabu. Vyváděl ho bratr Jiří Vrábl, redemptorista. Asi neměl s dobytčaty žádnou zkušenost, protože ho vedl na dlouhém řetězu jako malého psíčka na provázku. Díval jsem se na něho ze dveří kovárny a myslel jsem si: „Jak to dopadne?“ Dopadlo to! (Ještě se nestalo, že by něco nedopadlo!) Sněhem oslněný býček se po několika krocích na dvoře zastavil, opřel se předníma nohama do sněhu, nahrbil se, zatočil ocasem a dal se do trysku a rovnou ze vrat ven. Kolem mne se jen mihl! Zahlédl jsem rohy - hřbet - ocas - řetěz - a na konci řetězu Jirku, který se vznášel ve vzduchu a skončil v závěji!

Běžel čas: nástupy, denní práce, tajné studium, semtam nějaký průšvih - a jednoho dne  se objevil před klášterem autobus. Než se Sales vrátil z košíkárny, byli jsme už uvnitř. Stačil jsem mu jen zamávat. Otec Bonaventura, Emil a já jsme jeli do Oseka.

(pokračování)

Benedikt Holota OFM