Putování Římem (1)

Houška, Petr Alk. OFM

Římské jaro přicházívá záhy, takřka nenápadně. Město sníh téměř nezná, nanejvýš nějaký poprašek, který rychle mizí. Na rozhraní února a března už leckde v parcích rozkvétají keře. Den se prodlužuje a od afrických břehů vane častěji teplý vzduch.

V té době slaví Řím svůj tradiční karneval, po němž následuje Popeleční středa. Podle starobylé tradice koná se toho dne bohoslužebné shromáždění se svěcením popela za předsednictví Svatého otce v bazilice svaté Sabiny na Aventině, kterou spravují dominikáni.

Liturgie svatopostní doby byla od nepaměti chápána jako příprava na křest katechumenů a jako čas duchovní obnovy. Lidová zbožnost však zaměřila pozornost na utrpení Páně. Jedno nemusí vylučovat druhé, snad právě naopak: je možné obojí harmonicky spojit.

Řím je městem starokřesťanských mučedníků, městem katakomb, je zkropen krví těch nesčetných, kteří šli ve stopách obětovaného Beránka. Umírali nejčastěji ve spárech dravých šelem v římském cirku Koloseu. Dnešní turisté z celého světa, jejichž zájem o tuto památku stále stoupá, by asi už těžko pochopili, jakou duchovní atmosféru zde kdysi vytvořil na sklonku milostivého léta 1750 františkán z blízkého Palatinu sv. Leonard z Porto Maurizio. Jeho jméno většina lidí nezná. Tento veliký lidový misionář, který probouzel Itálii z duchovní vlažnosti, docílil toho, že papež Benedikt XIV. dal svolení k tomu, aby v Koloseu byla vztyčena a posvěcena křížová cesta. Slavnost byla provázena ohnivým kázáním světce, které se stalo takřka labutí písní jeho apoštolského života a hojná účast lidu dotvrzovala význam této náboženské události. Poslední papežové dnes obnovili tradici křížové cesty, konané v Koloseu vždy na Velký pátek večer.

Už starokřesťanský Řím však toužil mít i hmatatelné památky na Kristovo utrpení, chtěl tak trochu soutěžit s Jeruzalémem. Tato touha se projevila zejména po skončení mučednické etapy, když křesťanství začalo požívat plné svobody. Římu se v té věci zavděčila císařovna Helena, matka Konstantina Velikého, který spolu s Liciniem vydal  r. 313 proslulý milánský edikt, poskytující křesťanům volnost. Císařovna podle tradice poručila dopravit do Říma část Kristova kříže objeveného na Kalvárii a také jakési torzo schodiště, po kterém měl kdysi Kristus vystupovat k Pilátovu soudnímu stolci. Helena, kterou uvádí Římské martyrologium jako světici ke dni 18. srpna, zemřela r. 330 a její hrob je uctíván v římské bazilice Panny Marie  na Aracoeli, při níž od 13. století až do doby „kulturního boje“ v Itálii v 2. polovině minulého století byl generalát františkánů.

Část Kristova kříže byla uložena v kryptě baziliky, která byla vybudována z podnětu císařovny na místě soudního paláce zvaného Sessoria nedaleko Lateránu. Bazilika se začala nazývat  Sessoriánská nebo Sv. Kříže Jeruzalémského. Dnes je zde farnost a cisterciácké opatství. Bazilika je od 2. poloviny 11. století titulárním kostelem některého z kardinálů. Dnes je kardinálem titulu Sv. Kříže Jeruzalémského pražský arcibiskup Miloslav Vlk, který je už v pořadí asi šedesátým. Jedním z jeho předchůdců byl zesnulý kardinál Forni, kdysi hodnostář Apoštolské administratury v Praze před únorem 1948.

V 16. století po vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta, kdy bylo  od křesťanské Evropy odvráceno  těžké nebezpečí, vybudoval r. 1571 Francisco kardinál Pacheco titulu baziliky Sv. Kříže  důstojnou kapli pro ostatky Kristova umučení. Avšak dnešní nádhernou kapli dal zbudovat teprve v r. 1930 opat Edmundo Bernardini.

Tato bazilika, jak plyne i z jejího názvu, se od nepaměti nazývala římským Jeruzalémem a ve starých dobách se zde konávala kolekta neboli bohoslužebné shromáždění při papežské bohoslužbě na 4. postní neděli, zvanou podle Vstupu Laetare, a pak na Velký pátek. Místo bohoslužby ovlivnilo i výběr zmíněného mešního Vstupu na 4. postní neděli: „Vesel se, Jeruzaléme, a shromážděte se všichni, kteří jej milujete...“(Iz 66,10).

V těsné blízkosti Lateránu je kostel Svatých schodů - Scala Santa. Dal jej vybudovat v r. 1589 papež Sixtus V., aby tvořil jeden celek s bývalou papežskou kaplí nazývanou Sancta Sanctorum. K této kapli vedou stupně, do nichž Sixtus dal umístit fragment údajného schodiště Pilátova, uchovávaný až dosud v lateránském paláci. Pius IX. dal restaurovat chrám Svatých schodů a vybudoval při něm klášter, který svěřil r. 1853 řeholníkům passionistům, šířícím úctu ke Kristovu utrpení. Kaple  Sancta Sanctorum byla původně zasvěcena sv. Vavřinci a byla kdysi soukromou kaplí papeže, dokud sídlil v Lateránu. V této kapli se uchovává starobylý obraz Spasitele (L´ Immagine Acheropita), jehož vznik připisuje legenda sv. Lukáši. Podle některých byl tento obraz dopraven do Říma z Konstantinopole v 8. století za obrazoboreckého pronásledování, avšak podle výzkumů z počátku našeho století je římské provenience z 5. - 6. století. Byl papeži vícekrát restaurován. V kapli bylo  shromážděno mnoho ostatků svatých.

Věřící vystupují za tiché modlitby po kolenou po Svatých schodech až ke kapli Sancta Sanctorum. Je možno zde pozorovat mnoho vroucí zbožnosti, ale i rádoby zbožné „akrobacie“, kdy někdo rychle „zdolá“ schody například pětkrát. Rovněž výpravy turistů se zde často chovají nenáležitě.

Blízko baziliky Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore) na Eskvilinu je v ulici sv. Jana Gualberta bazilika sv. Praxedy. Spravují ji kamadulští benediktini. Zde se uchovává v postranní kapli sloup Kristova bičování, který ve 13. století dal dopravit do Říma kardinál Collona z Palestiny.

Pro nás Čechy je tento  chrám památný také tím, že je zde pohřben pražský arcibiskup Jan z Jenštejna (+ v Římě ř. 1400 ve vyhnanství), jehož generálním vikářem byl sv. Jan z Nepomuku. Náhrobek Jenštejnův byl obnoven péčí Čechů v minulém století. Je umístěn ve zdi nalevo od kaple Nejsvětější svátosti. Na jeho kameni je vyobrazena postava arcibiskupa a kolem je latinský nápis: „Jan, třetí arcibiskup pražský. Modlete se za něj a čiňte pokání!“

Římské památky na Kristovo utrpení mohou vzbuzovat kritické pochybnosti leckterého historika, zvláště pokud písemné svědectví o nich pochází až z doby o mnoho pozdější. Avšak i tradice má svou určitou hodnotu, je-li od nepaměti. Nicméně se domnívám, že těm, kteří připutují do Věčného města a nechtějí být pouze obdivovateli památek, ale chtějí se také modlit, nebudou tanout na mysli otázky podobného druhu. Vždyť víme, že úcta relikvií tak jako tak je relativní, to znamená: týká se osoby, k níž má relikvie vztah. „Ať myslím na cokoliv z toho,“ řekl by sv. Bernard, „myslím na Boha a skrze to vše on je mým Bohem“ (Sermo de Aquaeductu).

Kristovo utrpení si můžeme zpřítomnit kdekoliv a všude můžeme o něm rozjímat, zvláště když za střed všeho považujeme oltář mešní oběti a pak svatostánek. A jsou určitá místa, která působí na duši člověka zvláštní atmosférou ne pro nějaký předmět jako takový, ale tato místa jsou „promodlena“ mnoha generacemi věřících a my, když tam přicházíme, vstupujeme do jakéhosi fluida zbožnosti a modliteb. Ten kdo to zkusil, porozumí.

Petr Alk. Houška OFM