Šváček, Augustin OFMCap.

Petr začínal v patnácti a od začátku míchal naprosto všechno. Toluen, alkohol, pervitin, braun. Říkal si, že protestuje proti režimu, ale spíš mu chyběl táta. Když ho zmlátili policajti, že se v zrcadle nepoznal, řekl si, že s tím skončí. Nešlo to. Opustila ho první žena, patnáct měsíců strávil ve vězení. I tam se fetovalo.  „To vám kámoši venku nastříkají na papír dávku pervitinu, a když to zaschne, napíšou vám na něj do vězení dopis,“ říká Petr. „A vy to dostanete s blahopřáním, aby se vám s tím dopisem dobře vzpomínalo. Tak to sežvýkáte a už jedete.“ Také spolykal žiletky, aby se dostal pryč. Několik měsíců z vazby pak strávil v pavilonu číslo sedmnáct v bohnické léčebně v Praze.

V patnáctém roce  jeho fetování, když pobýval na psychiatrii, ho navštívil pětasedmdesátiletý otec Karel a celým svým postojem mu zvěstoval radostnou zvěst: „Bůh tě má rád!“ Když dovršoval osmnáctý rok své drogové závislosti, již se potácel stále víc mezi životem a smrtí a lékaři mu nedávali žádnou naději.

Na Boha si vzpomněl, když ho přepadla myšlenka, že brzy zemře. Prý věděl, že půjde do pekla. Měl z toho hrůzu, seděl u stolu a stále dokola psal na papír: „Pane Ježíši, já tě mám moc rád.“ Psal hodinu, dvě, tři. A pak prožil něco, co cítil jako záplavu štěstím, Boží láskou a přijetím. „Bylo to intenzívní a dodnes to nedovedu ani popsat,“ vzpomíná.

Petr přestal fetovat ze dne na den. Vlastně to vůbec nechápal. Šel do kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, klekl si tam  a děkoval za první den, kdy dokázal být bez drogy. Pak děkoval za druhý i za další dny. Ztratil chuť na drogy, zapomněl, jak chutná pivo.

Po čase založil v Praze první skupinu bývalých narkomanů. Přicházeli další, ale jemu vadilo, že se při vzájemných setkáních málo mluví o bohu.

Pak začal chodit do společenství mladých u sv. Josefa, založil skupinu Nových narkomanů. Chodili do podchodu k metru, mluvili o Ježíšovi s narkomany...

„Přesně dva měsíce po mém uzdravení se mi splnilo to, po čem jsem moc toužil - být v Medjugoriji...Uteklo dvacet dní a já jsem nevynechal ani jedinou mši svatou. ale začal jsem být v nějakém divném rozpoložení. Chodil jsem za otcem Karlem a pokaždé jsem odcházel v klidu. I on měl radost, když viděl ten zázrak.

Ačkoliv jsem věřil, chtěl jsem vědět, zda o mně Pán Ježíš opravdu ví. Chtěl jsem to vidět a ucítit, ale vlastně jsem nevěděl, jak by to mělo vypadat. A tak  asi po měsíci, co jsem byl v pořádku, jsem opět šel ráno na mši svatou. Tam jsem opět prosil Pána Ježíše o sílu, abych vydržel ve střízlivosti. Náš stařičký  kněz složil mši jako každé ráno. Bylo po proměňování, po modlitbě, kterou nám zde  zanechal Pán Ježíš, po pozdravení pokoje a modlitbě před svatým přijímáním. Klekl jsem si s ostatními k oltáři až ke konci řady a kněz šel pomalu od druhého konce a podával tělo Pána Ježíše. Klečel jsem a najednou jsem ucítil něco, co jsem nikdy v životě necítil: ohromnou krásu a blaženost. Cítil jsem, jak mi těžknou nohy, obrovský tlak v těle, který se stále zvětšoval. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, ale uvědomoval jsem si, že se to zvětšuje tím, jak se kněz přibližuje.  Bylo to něco překrásného, a  říkal jsem: „Pane, teď už je mi jasné, že o mně víš.“ A tak přišla vlastně zároveň s krásou i pokora. Když jsem dostal tělo Pána Ježíše, byl to pro mne krásný pocit, který jsem ještě takto nezažil, jásal ve mně každý kousek těla. U narkomanů je pro ně to nejlepší, když si píchnou drogu. Když si to pustí do žíly - tomu se říká nájezd - to je pro narkomana ten nejkrásnější pocit, ale já jsem najednou v té chvíli v duchu říkal: „Pane Ježíši, ty jsi ta největší krása na světě. Jak jsem mohl kdy brát drogu a alkohol?“

Dodnes na to vzpomínám. Po čase jsem se na to ptal otce Karla, zda je to možné, co jsem prožil, a on mi řekl, že Bůh to může dát takto znát.“

Petrovi pomohl Bůh. A to nejen skrze „nebeskou maminku“ (jak Petr rád nazývá Pannu Marii), ale i skrze jeho hodnou ženu Ivu. Svatbu  v kostele měli v r. 1990. Nyní mají dva šikovné chlapce - ministranty a snaží se žít dobrým křesťanským životem. Petr jezdí do práce asi 3O km od Prahy, ale po práci, pokud ho nutně nepotřebuje rodina, se stále věnuje narkomanům, kteří hledají uzdravení.

Těm, dalším podobným i jiným slouží církev a každý den chválí Pána za divy, které i v Praze činí.

Podle časopisu AD č.11/97, brožury „Já, bývalý toxikoman“, Empatie 1996 a rozhovoru s Petrem K. sepsal br. Augustin