Jáchym, Radim OFM

     Doba sv. Františka, přesněji řečeno poslední desetiletí XII. a prvá desetiletí XIII. století, jsou plná protikladů v chápání a prožívání eucharistického tajemství.

    Pokud jde o její slavení, ocitla se eucharistie v hlubokém úpadku: lid ji nechápe a úplně přestává přijímat. Současně však se objevují zárodky nové zbožnosti k tělu Kristovu, především v mystických okruzích, a značné úsilí o obnovu eucharistické praxe ze strany církevní autority, nejdříve na místních synodech a potom na IV. všeobecném koncilu v Lateráně 1215.

    V oblasti učení o eucharistii jsou tu jednak rozdíly mezi jednotlivými naukovými školami, šíří se však také různá heretická hnutí týkající se především jednak otázky reálné přítomnosti Kristovy, jednak platnosti eucharistie slavené nehodnými kněžími. Je to doba velkého přechodu plná rizik a bohatá slibnými perspektivami, která vyvrcholí velkou scholastickou syntézou.

    Sv. František se ocitá v těchto historických souvislostech s obdivuhodným jednoznačným přilnutím k víře a rozhodnutím římské církve, která nepřipouští dvojznačnosti. Jeho způsob myšlení a vyjadřování ovšem odráží omezení daná eucharistickou naukou jeho doby. Teologie eucharistie se stala teologií Kristovy přítomnosti a zastínila jiná důležitá hlediska jako perspektivu historie spásy a církevní rozměr, Kristova přítomnost pak byla uvažována spíše sama v sobě než ve svém cíli: je to doba přechodu důrazu od přijímání k proměňování a od slavení k uctívání Hostie. Tradiční jednotný pohled na eucharistii se začal dělit na oběť a (trvalou) svátost; pojem svátosti nabýval svou klasickou definici, avšak ztrácel své historicko-spásné a životní napětí.

    Proto pohled na eucharistii, s jakým se setkáváme u sv. Františka a jeho synů, nese znamení své doby a neodpovídá zcela oné organické plnosti syntézy, jakou máme dnes. Přesto jak u sv. Františka tak u jeho žáků se eucharistické tajemství nejeví nijak ochuzené, ani s přehnaným zdůrazňováním některých stránek, ale ukazuje se ještě v jednotné perspektivě, s pozorností k pravdivějším hlediskům. Jeho zkušenost a myšlení zůstává v okruhu zcela zdravé nauky a eucharistické zbožnosti, lze z nich čerpat pravé bohatství a účinnost.

    František byl člověk z lidu, ne teolog. Má však velmi přesné chápání víry, třebas jeho jazyk nepatří k tomu, jenž se začal ujímat v teologických školách. Bylo by však nesprávné vytýkat mu, že užívá zastaralý jazyk, když nezná novou terminologii "substance, forma, species (způsoba), konsekrovat, transsubstanciace (přepodstatnění)". Užívá řeč běžnou, tradiční a liturgickou, třebas ne bez určitého vlivu nové terminologie, zvláště když je třeba zdůraznit některé hledisko pravdy víry nebo reagovat proti bludu. Připomeňme větu z Odkazu (3): "Na tomto světě vidím svýma očima (v originále: tělesně) z nejvyššího Božího Syna jen jeho nejsvětější Tělo a Krev", kde příslovce "tělesně", užívané teology od XII. století, chce vyjádřit, že Kristus je přítomný ve svém těle, analogicky k jeho historické přítomnosti, bez vztahu ke své viditelnosti, avšak v protikladu k podezřelému termínu "duchovně". Podobně když místo "consacrare (konsekrovat)", který se stane běžným až se scholastikou, používá slovo "sanctificare" běžné u církevních Otců (ve Františkánských pramenech I. přeloženo "posvátně/svátostně zpřítomňovat" - Napomenutí 1; List duchovním; List kustodům).

    Sv. František, jak již bylo poznamenáno, nezná ještě zlom mezi slavením eucharistie a úctou svátosti, která se začala prosazovat v oněch létech, ale uchovává si jednotný pohled, i když zaměřuje pozornost na reálnost Kristova těla a krve: výraz "Kristovo tělo a krev" byl ostatně formulí užívanou teology oné doby pro označení eucharistie v její komplexnosti, pro její slavení. Jednota spočívá pro Františka v osobě Kristově, rozvažované v lůně Otce, ve vtělení, v jeho oběti, v oltářním tajemství, v realitě jeho eucharistického těla. Eucharistie staví křesťana tváří v tvář Kristu v jeho přirozenosti božské a lidské, a zve ho k setkání ve víře a ve svátosti.

    Klíč k výkladu Kristova tajemství, v jeho realitě historické tak jako v jeho realitě svátostné, a který umožňuje důvěrnou účast na něm, představuje Duch: je to Duch Páně, jehož se stal darem, který pomáhá vidět Krista přes lidský a svátostný vnějšek, stejně jako moci jej přijímat náležitým způsobem. Stojí za to přečíst si znovu text, v němž mohutné teologické syntéze odpovídá kontemplativní vize a vášnivé napomenutí:

     «Pán Ježíš řekl svým učedníkům: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne..." Protože Bůh je duch, může být viděn jen v duchu; neboť "co dává život, je duch, tělo samo nic neznamená". Avšak ani Syn, pokud je rovný Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani ne jinak než Duch svatý. Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše Krista v jeho lidství, avšak neviděli ho a neuvěřili v něj podle ducha a božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova těla, které je posvátně zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Páně ve způsobě chleba a vína, kdo však nevidí a nevěří podle ducha a božství, že je to opravdu nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: "Toto je mé tělo, toto je má krev nové smlouvy" a "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný". Proto jen ten, kdo má Ducha Páně, jenž přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější tělo a krev Páně; všichni ostatní, kteří nemají z tohoto ducha a odvažují se přijímat, "jedí a pijí si odsouzení". Nuže,"lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce", proč nechcete poznat pravdu a "věřit v Syna Božího"?» (Napomenutí 1).

(Pokračování)

                             Podle Dizionario francescano,

                            Padova 1983, heslo: Eucaristia,

                            zpracoval: Radim Jáchym OFM