Když Bůh volá

Baroková, Terezie

Jen Bůh

„Co je s Františkem?“ byla první otázka Petra Bernardona po návratu domů.

Pika musela sebrat všechnu odvahu: „Odešel,“ přiznala. „Vždyť by v té tmě přišel o zdraví!“

Petr láteřil a nadával, znovu svolal přátele a ubírali se ke kostelíku sv. Damiána. Tam ho však čekalo překvapení - sám František  mu šel naproti. „Jak jdou obchody, otče?“ zeptal se ho s úsměvem. „Nebo jsi mě přišel znovu uvěznit? Můžeš se mnou dělat, co chceš.“

Bernardonu to vyrazilo dech. „Pro mi rozhazuješ majetek, Františku? Na to nemáš právo. Obžaluji tě u soudu.“

„Jsem v Boží službě,“ odpověděl František pokojně, „proto nepůjdu před světský soud. Náš spor může posoudit jen biskup. A peníze za látky, vůz a koně jsou tady v okenním výklenku kostelíka.“

Otec vzal peníze a spěchal k biskupovi: „Otče, František mi dělá starosti. Nechová se jako křesťan, rozhazuje mi majetek, Sám se o nic nepostará, ale rozdávat, to dovede! Domluvte mu, vás jistě poslechne.“

Biskup klidně odpověděl: „Musím vyslechnout také Františka, bez toho nemohu spor vyřešit. Přijďte oba zítra odpoledne.“

Bernardone hned poslal posla k Františkovi, aby na druhý den odpoledne přišel k biskupovi.

Zpráva se rychle roznesla po celém Assisi a biskupské nádvoří se zaplnilo lidmi. Konečně přišel i Petr Bernardone a po něm František. Byl bledý a hubený, ale klidný a veselý.

Hned jak se objevil biskup, Petr Bernardone začal se žalobou: „Otče, sebral mé látky a rozdával je nebo prodával a peníze si nechal.“

„Co na to řekneš, Františku?“ zeptal se biskup, když otec skončil.

„Všechny peníze, které jsem měl, jsem už otci vrátil,“ pokojně odpověděl František. „Nechci mu být nic dlužný.“ Pak se vysvlékl z bohatého obleku, vyzuj se  z drahých střevíců a všechno položil před Petra Bernardona: „Už jen toto mám z tvého domu, a všechno ti to vracím.“

Lidé se na něho dívali v němém úžasu. Jen Bernardone křičel: „Ty darebáku! Zříkám se tě! Nejsi už mým synem!“

„Dobrá,“ souhlasil František. „Od této chvíle bude mým otcem jen Otec na nebesích.“

Biskup svlékl svůj plášť a zahalil jím Františka. Přítomní se začali rozcházet. Mlčeli a byli v rozpacích. Cítili, že se František stal novým člověkem.

František odcházel s přítelem Rolandem, který mu navrhl: „Pojď ke mně a vyber si z mých šatů. Mám jich tolik, že mi nebudou chybět. Nemůžeš pořád chodit v biskupově plášti.“

„Máš pravdu,“ usmál se František. „Prosím tě, vrať mu ho potom.“

Roland doma otevřel skříň a ukázal Františkovi své nejnovější obleky. Ale František jen kroutil hlavou. Nakonec objevil obnošené  hnědé pracovní šaty s kapucou.

„Těch si nevšímej,“ bral mu je Roland z rukou. „Zůstaly tady po nějakém sluhovi. Už jsem je chtěl vyhodit.“

„Tak mi je daruj,“ řekl vesele František a oblékl si je.

„To nemyslíš vážně, Františku,“ divil se Roland.

Ale když nedal jinak, přidal mu k nim ještě široký opasek.

 

 

*

„Tak, a jsem volný. Nic mi už nepřekáží v hledání Boha,“ přemýšlel František, když odcházel od Roladna. „Je to zvláštní.  Vlastně bych měl být smutný, že jsem všechno ztratil, a já jsem spokojený. Dokonce jsem blažený. Bože, už nechci na tomto světě nic, jen tebe. Dovol mi, prosím, abych tě poznal.“ A začal si zpívat:

Chodím spokojený, šťastný krajinami,

ať prší, sněží či vidím slunce svit.

Miluji všechno, co dobré je, a zpívám

si píseň. Proč něco jiné by mělo být?

 

 

Neboť hle, mám přece svého Otce v nebi,

jsem jeho syn a vše od něho mám.

Proč se mám tedy lekat?

Radši se smát a čekat,

a tak do větru si radost vyzpívám.

 

 

„Stůj! Kdo jsi?“ ozvalo se najednou za Františkem. „Co tady zpíváš jako blázen? Vysyp peníze, nebo budeš o hlavu kratší!“

„Á, lupiči!“ vesele zvolal František. „Nemám vám co dát. Právě jsem o všechno přišel a představte si, nic mi nechybí.“

„Nevykládej!“ osopil se na něho ten, který stál nejblíže. „Kdo jsi?“

„Kdo jsem?“ zamyslel se František. „Jsem hlasatel velkého Krále.“

„Jsi blázen, a nic jiného,“ supěl druhý. „Však my tě naučíme hovořit rozumně.“ Sebral klacek a začal Františka bít hlava nehlava. Další dva se k němu hned přidali.

 V první chvíli se František bránil, ale pak si to rozmyslel: „Nesluší se na hlasatele velkého Krále, aby se bil,“ a zůstal tiše stát.

„Tak bojuj! Proč se hned vzdáváš?“ popichovali ho lupiči. Ale když František pořád jen tiše stál, lupiči přestali: „To není zábava, mlátit jako do dřeva!“

Jeden z nich navrhl: „Tady je jáma. Je jako stvořená pro velkého hlasatele. Hoďme ho do ní!“

František si v jámě šeptal: „Bože, netušil jsem, že člověk může mít radost z toho, že pro tebe něco vytrpí.

Jen co odešli, vyškrábal se František z jámy a pokračoval ve zpěvu. Tak došel až k domku otce Rogera: „Otče, pojďte, budu vám vypravovat, kolik radostných věcí jsem dnes zažil!“ volal na kněze.

„Radostné věci?“ divil se kněz. „Na tváři máš modřinu a na sobě hadry. Kde máš svůj drahý oblek?“

„Bůh mě dnes ode všeho osvobodil. Dal mi pochopit, že nic není důležité, jenom on,“ oznámil mu František. Sedli si do rozkvetlé trávy a opřeli se o zeď kostelíka. Před nimi šuměl mohutný cedr, jakoby je chránil a nikomu nedovolil, aby rušil jejich rozhovor.

„Otče, mám takovou radost, že musím zpívat, jinak bych se zadusil,“ přiznal nakonec František. „Zpívejme spolu!

Chodím spokojený, šťastný krajinami...“

(pokračování)