Baroková, Terezie

Jen Bůh

 

Po návratu z Apulie se assiská mládež zase scházela v Bílé olivě. Jednou večer přišla řeč na Františka. Začal ji Bernard: „Škoda, že tu s námi není mladý Bernardone. Bylo s ním vždycky tak veselo.“

„Měl kdo platit,“ dodal uštěpačně Jan. „Teď je chudý jako kostelní myš.“

„Říká se, že se zbláznil,“ povídal Bartoloměj.

„Opravdu se chová podivně. Nejdřív utekl z výpravy a ani nikomu nic neřekl, a teď opravuje kostelík sv. Damiána.“

„A co je na tom zlého?“ vyskočil ze židle Vavřinec. „František určitě ví, co dělá.“

„Včera prý chodil po domech a prosil o písek a vápno. Jako nějaký žebrák! Je to normální?“ rozčiloval se Petr.

„O té události u biskupa  jste slyšeli? Takhle se chovat ke svému otci,“ pohoršoval se Bartoloměj.

„Když za nás platil a bavil nás, to nám byl dobrý! Teď už pro něho nemáme dobré slovo. A co když potřebuje pomoc? Kdo z nás byl za ním?“ Vavřinec bouchnul pěstí do stolu, hodil hněvivý pohled na společnost, otočil se na podpadku a v zápětí za ním zapadly dveře.

Na druhý den Vavřinec sedl na koně a odjel ke kostelíku sv. Damiána. František právě spravoval díry ve zdi.

„Vítám tě, Vavřinče! Co tě k nám přivedlo?“ ptal se ho vesele.

Vavřinec byl v rozpacích, ale přítelova radostná tvář ho upokojila: „Dlouho jsem tě neviděl. Také v Bílé olivě na tebe už jen vzpomínáme.“

„Mám teď jinou práci. Pojď se podívat. Polovina už je hotová, za pár týdnů bude kostelík jako nový.“

„Proč to děláš? Lidé o tobě říkají, že jsi...“ - Vavřinec se zarazil.

„Blázen, že?“ zasmál se František. „Na tom mi nezáleží. Bůh mě povolal k novému životu a nelituji toho. Naopak, jsem spokojený. Co spokojený - jsem blažený!“

„Františku, oběd už je hotový,“ přerušil je otec Roger.

„Pojď, Vavřinče, jsi naším hostem. Není toho moc, ale rádi se s tebou rozdělíme.“

Vavřinec nechápavě nabíral lžicí řídkou polévku s chlebem: „Tuhle žbrundu jsi vyměnil za vybraná jídla v kuchyni své matky a za jídelnu v Bílé olivě? A tyto čtyři stěny za pohodlný byt svého otce?“ rozhlížel se po skromném příbytku. „Františku, já ti nerozumím.“

„Dobrá jídla a pohodlné bydlení jsem nezaměnil za špatné, ale za našeho Pána. On mi dává tolik, že tyto věci, o kterých hovoříš, proti tomu nestojí ani za řeč.“

„Nerozumím tomu,“ kroutil kamarád hlavou.

„To nic, jednou to jistě pochopíš,“ řekl vesele František.

Večer Vavřinec běžel do Bílé olivy: „Byl jsem za Františkem a hovořil jsem s ním. Sice tomu nerozumím, ale mohu vás ubezpečit, že je úplně normální. Je ještě veselejší než býval.“

Blázni bývají veselí,“ prohodil Jan, ale to už byl Vavřinec venku.  Druhý den se k němu přidal Bernard a společně šli za Františkem, a od té doby už s ním  zůstali. S jejich pomocí byl kostelík sv. Damiána brzy hotový.

„Nebojte se, nezůstaneme bez práce,“ řekl František. „Kostel sv. Petra je v podobném stavu.  Asi proto, že je také za hradbami města a nikdo se o něj nestará. Stejný osud stihl i Porciunkulu, kostel Panny Marie Andělské. Ale nejdřív pojďme  ke sv. Petrovi, ano?“

 

 

*

„Tak, a měl bych vás vyplatit,“ žertoval František, když dokončili také kostel sv. Petra. „Kolik jsme se dohodli na den?“

„My se nedáme jen tak lehce odbýt! Nevím, Františku, jestli budeš mít tolik peněz,“ oplácel mu Vavřinec.

„Cože? Chceš nás propustit?“ polekal se Bernard. „Právě jsem se tě chtěl zeptat, jestli bych s tebou mohl zůstat nastálo. Nejenom pracovat, ale také se modlit a žít jako ty.“

František se usmál: Je mi s vámi moc dobře. Přiznám se, že by mi bylo líto, kdybyste odešli. Ale, Bernarde, rozmysli si to dobře. Víš, že nechci nic mít, že chci žít v úplné chudobě.“

„Už jsem se rozhodl,“ trval na svém Bernard. „Jen nevím, co s majetkem.“

„Poraďme se s Pánem,“ navrhl František. „Kostel tu je, můžeme jít hned.“

František vzal Písmo sv., náhodně je otevřel a slavnostně četl: „Když chceš být dokonalý, jdi, prodej, co máš a peníze rozdej chudým.“ Potom knihu zavřel a znovu otevřel: „Neberte si s sebou nic na cestu.“ Po chvíli ticha otevřel knihu potřetí: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.“

„Už vím, co mám dělat,“ řekl Bernard vážně a několik dní se v kostele sv. Petra neukázal. Když se vrátil, usmíval se: „Františku, už jsem zase tady. S prázdnýma rukama, v chudím pracovním šatu, jaký máš ty, jako skutečný žebrák nebo blázen.“

„Ale chuť na dobrodružství doufám ještě máš. Právě se totiž stěhujeme do Porciunkuly,“ oznámil mu František.

Bernard zavelel: „Sbalit věci, které nemáme, naložit na vůz, který nemáme, a jdeme!“

„A tomu se říká chudoba. Doufám, že se k vám můžu přidat,“ vynořil se ze stromů Lorenc.

V Porciunkule je čekalo překvapení. Lorenc, který nejpilněji pracoval, jednou nepřišel. Dlouho ho nebylo.  Ale nakonec se přece dočkali. Z dálky zaslechli svou oblíbenou píseň, kterou často zpívali při práci:

Ó chvalte mého Pána

radostně všechny dny,

zvečera i zrána

byď Pán pochválený.

„To je Lorenc!“ zaradoval se František a  dívali se na přicházejícího kamaráda.

Lorenc přišel poprvé bez koně, oblečený v hnědém šatu chudáků a žebráků: „Pojďte se posilnit,“ řekl slavnostně. „Je to poslední jídlo, kterém jsem ve svém domě vlastnoručně připravil.“