Houška, Petr Alk. OFM

Z Piazza Venezia (Benátského náměstí) je jenom pár kroků  k bazilice Panny Marie na Aracoeli. K bazilice se vystupuje po 124 schodech. Jsou dílem Lorenza di Simone Andreozziho a město je dalo vybudovat r. 1348 z vděčnosti Panně Marii za odvrácení moru. Po pravé straně baziliky se vypíná pyšný Kapitol, symbol staré římské moci. Jeho věž svítí za tmy jako maják široko daleko.

Chrám vybudovaný na návrší Kapitolu byl chápán jako symbol vítězství křesťanství nad pohanským světem a stal se kostelem Senátu a lidu římského.  Po celý středověk sloužil také jako shromaždiště obou komor římského Senátu (Consiglio Maggiore  a Consiglio Minore). Zde se projednávaly a vyhlašovaly městské zákony.

Nejstarší název baziliky je Panna Maria na Kapitolu. Teprve ve 12. století se začíná užívat název Panna Maria na Aracoeli.  (Ara coeli = nebeský oltář). V té době je totiž v knize „Obdivuhodnosti města Říma (Mirabilia Urbis Romae) zaznamenána sugestivně působící legenda. Vypravuje, že císaři Oktaviánu Augustovi (byl to onen císař Augustus, za jehož panování  se narodil Kristus, jak svědčí Lk 2,1) předpověděla pohanská věštkyně, že z nebe sestoupí král věků. Vzápětí se dostalo císaři vidění: na pohanský oltář na Kapitolu sestoupila v záři Panna s děťátkem v náručí a bylo slyšet hlas zhůry: „Toto je oltář Božího Syna.“ Císař, kterému krátce před tím chtěl Senát udělit právo na božské pocty, se prý zřekl takového vyznamenání a zasvětil na Kapitolu oltář Jednorozenému Božímu Synu. Kolem oltáře byla nejprve vybudována malá svatyňka.

Augustova legenda byla  mnohem dříve zaznamenána na Východě v „Obecné kronice“ Jana Malalase (2. pol. 6. století), který se dovolává byzantského kronikáře Timotea (přelom 5. a 6. století). Koncem 5. století již na římském Kapitolu stál kostel zasvěcený Panně Marii. Vidění císaře Augusta, jež bezpochyby lze zařadit ke zbožným mýtům, bylo ve 12. století vyobrazeno na jedné oltářní menze mariánského kostela.

Při chrámu byl záhy vybudován klášter osídlený nejprve byzantskými mnichy, avšak již r. 883 je prvá zmínka o benediktinech, kteří později měli vlastního opata. R. 1249 svěřil Inocenc IV. baziliku Menším bratřím sv. Františka. Ti začali s rozsáhlou obnovou chrámu. Od té doby se zde konaly generální řádové kapituly. 2. února r. 1257 zde byl jednomyslně zvolen generálním představeným řádu sv. Bonaventura z Bagnoroggia, až do té doby profesor na Sorboně.

Kolem svatodušních svátků památného roku 1517 se zde sešli observanti na tzv. „capitulum generalissimum“, zatímco konventuálové - minorité se shromáždili při své bazilice Dvanácti apoštolů blízko Fora Trajánova. 29. května vydal Lev X. observantům bulu „Ite et vos in vineam meam“ (papežské buly se označují vždy podle úvodních slov. Zde je to citát z evangelia: „Jděte i vy na mou vinici“ - Mt 20,7), kterou sjednotil jednotlivé odnože observance a potvrdil observanci jako samostatný řád (dnešní františkáni) s právem volit si vlastního generálního představeného. Tím obě větve řádu byly definitivně rozděleny. Na Aracoeli bylo od té doby sídlo generála františkánů. Generální kapituly františkánů na Aracoeli v r. 1667 se zúčastnil i náš tehdejší řádový polyhistor Bernard Sannig a měl zde disputaci o celé teologii. Bylo zde patrně také rozhodnuto, že naše provincie může znovu používat starobylého titulu „Svatováclavská“.

V době tzv. „kulturního boje“ v Itálii i jiných evropských zemích v 19. století byly zrušeny kláštery a řeholníci rozháněni. R. 1885 byl ministerským dekretem zrušen i klášter na Aracoeli. Při likvidaci knihovny a zboření kláštera bylo zničeno mnoho vzácných rukopisů: do pohozených pergamenů balili obchodníci slanečky.

Naštěstí byl tehdy generálem otec Bernardin z Portogruara, který předvídal likvidaci ústředního kláštera řádu a včas zakoupil pozemek na Via Merulana blízko Lateránu, kde při kostele sv. Antonína byla založena řádová kolej a bylo tam přeneseno i sídlo generalátu.

Teprve po Lateránských dohodách mezi italským státem a Svatou stolicí z r. 1929 byl ve skromných rozměrech obnoven klášter na Aracoeli. Dnes tam sídlí ministr římské provincie s nepříliš početnou komunitou.

Mezi mnohými památnostmi baziliky na Aracoeli uveďme především slavný obraz Madony, jemuž rovněž přísluší titul „Salus Populi Romani“ (Záchrana římského lidu), podobně jako obrazu Bohorodičky v Santa Maria Maggiore. Zdejší obraz je malován na desce a podle tradice pochází od sv. Lukáše. Moderní kritika však kladla jeho vznik až do 11. století. Nejnovější bádání posunují původ obrazu nazpět do 6. století, tedy do období, kdy zde působili byzantští mniši. Obraz je umístěn v kněžišti na bývalém hlavním oltáři  a nad ním je nápis: „Regina coeli, laetare!“ (Vesel se, nebes královno).

Zatímco průčelí chrámu, k němuž vede impozantní schodiště, a hlavní vchod působí na návštěvníka monumentální jednoduchostí, je postranní vchod, kterým se vchází do baziliky z Piazza del Campidoglio (náměstí Kapitolu), ozdoben lunetou s mozaikou z 13. století představující Pannu Marii s Dítětem a dvěma anděly.

Vnitřek baziliky je rozdělen 22 sloupy na tři lodi. Strop je kasetový, podlaha mramorová. Napočítal jsem zde 23 kaplí včetně kaple Nejsvětější svátosti. Chór je za kněžištěm. Z kaplí třeba připomenout zejména kapli sv. Heleny s moderní sochou světice od Andrea Martiniho. Zde se uchovává relikviář s ostatky světice pořízený ve 12. století. Dále nelze opomenout u sakristie kapli Božského Dítěte (Santuario di Gesu Bambino),v níž je uctívána soška Jezulátka oblíbená zvláště dětmi. Soška je vyřezána z olivového dřeva z Getsemanské zahrady a pochází z 15. století. Řada kaplí je zasvěcena řádovým světcům. V blízkosti kaple sv. Františka u jednoho ze sloupů je pochován bez označení jeden z prvních světcových druhů, originální bratr Juniper (Ginepro, Jalovec).

Bazilika se může pochlubit vzácnými uměleckými díly i náhrobky význačných osobností světských i církevních, zejména ze 14. - 16. století. Mezi tvůrci nechybí ani jména jako Donatello, Giulio Romano, Michelangelo, Muziano, Marco Pino da Siena. Období humanismu se zde výrazně podepsalo.

Sv. Bernardina Sienského, uznávaného otce observance, zvěčnil dvěma vynikajícími obrazy Pinturicchio (Pohřeb a Oslava - apoteóza), sv. Antonína Benezzo Gozzoli. Všechny  tři obrazy jsou z 15. století.

Připomeňme konečně i oltář, v němž jsou uchovávány blízko sakristie ostatky františkána, blahoslaveného Giovanniho da Triora, misionáře v Číně, který byl umučen r. 1816. Jeho památka se zde světí 13. února.

Celkový dojem z baziliky je možné vyjádřit slovem: monumentálnost. Vstupujeme sem se zatajeným dechem a vycházíme ven pod dojmem silného prožitku.

(pokračování)

Petr Alk. Houška OFM