Mlčoch, Lubomír OFS

Stalo se mi před vánocemi, že jsem hned ze dvou stran dostal řadu materiálů - knih, článků, výstřižků z novin a dokumentů vztahujících se k Msgre Františku B.Vaňkovi, blahé paměti kaplanovi na Křeměšníku a děkanovi pelhřimovskému. Toto nenadálé obdarování jsem po začtení se do knihy vzpomínek páně děkanových "Vlaštovky se vracejí" ,vydaných až po válce - stejně jako knihy vzpomínek přátel a známých na mučedníka z Dachau, tedy to vše jsem pochopil jako výzvu k připomenutí této vzácné osobnosti kněze, vlastence, spisovatele a básníka, organizátora Chrámového družstva v Pelhřimově.

Příležitost je dvojí: 55 let od jeho smrti /1.4.1943/ a 6O let od vydání jeho nezapomenutelné knížky "Na krásné samotě".

Nechci a ani nemohu předložit vyčerpávající portrét tohoto tělem slabého ale duchem silného člověka, jehož dílo je tak rozsáhlé a tak mnohostranné, že se nelze než divit, jak je mohl vykonat jeden člověk, a to ještě muž často churavějící. 4O let vydávání sborníků kázání "Kazatelna", několik literárních prací dodnes uchvacujících svou láskou a čistotou duše, organizátorská práce pro družstvo, které za léta svého působení po celém Československu zajistilo nesčetné nové zvony, a pozvedalo kulturní a uměleckou úroveň chrámové a hřbitovní výzdoby. Družstvo mimochodem přečkalo i minulá desetiletí nepřízně, a konečně - část vzácné dokumentace, o níž jsem se zmínil na začátku, je z pozůstalosti po jednom dlouholetém pracovníkovi chrámového družstva. Družstvo přitom bylo založeno u lůžka F.B.Vaňka: původce myšlenky zase jednou nečekaně onemocněl, ale jeho duch byl silnější, nějaké marodění ho nemohlo odradit od věci, kterou považoval za tak potřebnou.

Vrátil jsem se i ke "Krásné samotě", kterou jsem znal už dřív. Dostalo se mi odměny jakési záře vycházející z člověka, který zemřel rok před mým narozením. Navíc jsem získal silný pocit, že František Vaněk - ač kněz diecézní- byl svým duchovním ustrojením a svým přístupem k životu františkán, františkán výsostný, františkán de facto. Jeho prostota, jednoduchost života, radostný obdiv ke všemu stvořenému a láska k lidem, umělecké sklony, to vše z něj činí příkladného následovníka našeho otce, sv. Františka. Zdá se, že si toho všimli i jiní už dávno. K mému údivu byl František z Pelhřimova a Křemešníku osobností, k níž chovali hluboký obdiv a úctu i lidé, které naše generace už znala jen jako představitele "proletářské poezie". Marie Majerová jej navštívila, aby vzdala hold autorovi písně o Křemešníku, a po jeho smrti napsala v "Kytičce na hrob" toto: "Má vzpomínka na Monsignora Fr.B.Vaňka? Člověk. Čech. Kněz. Kdo by ho chtěl poznat v těchto třech podobách, musil by ho vidět v jeho prostředí. A to v létě mezi ptáky a květinami, stromy a zurčící vodou, kněze podobného postavou i myslí svatému Františku...Svou zahradu nekrášlil a nepěstoval jen pro sebe. Vždyť třešně ve stromořadí ani nečesával, ta úroda náležela kosům, špačkům a drozdům za jejich písně ..." Petr Bezruč se rovněž chystal na pouť do Pelhřimova. Ač k ni nakonec nedošlo, jeho verše na památku hovoří jasně: "Bělostná duše kněz ten byl - dle řádu Melchisedechova,..... vrch neznámý Křemešník byl, dnes jeho sláva zemí letí, kněz onen kopec posvětil, líbezným perem po staletí...Těch nebojte se, rozdrtí kdož tělo vám surovou nohou, utýrají vás do smrti, však duši zabíti nemohou." /Mt.10,28/.

V jediném ročníku "Kazatelny", který jsem obdržel /ročník XIV. z r.1916/, lze nalézt i homilii Josefa Pospíšila "Sv.František a chudoba" s dedikací: "Věnováno dp.Františku Vaňkovi, redaktoru a nejmilejšímu příteli". Kázání je zakončeno opět osobně, a stojí za zaznamenání i pro naše časy, ač od jeho napsání uplynulo více než 80 let: "Po válce nastane tedy chudoba, ale sv.František Assiský, který se stal dobrovolně chudým, aby se připodobnil Kristu Pánu, bude nás učit, abychom nikomu nezáviděli a nemučili se touhou po bohatství, jež beztoho nesvědčí ctnosti a prospěchu nesmrtelné duše. Sv.František, ač nesmírně chudý, býval vždy vesel a z jeho vyhublé tváře zářívalo světlo ustavičné radosti. Doufejme proto, drahý příteli, že s rozsáhlým bohatstvím nezemře ani nám spokojenost, radost a mírné štěstí".

Když byl František Vaněk jako sedmdesátiletý kmet v oné druhé světové válce, kterou zažil, zatčen, převezlo jej gestapo do Tábora. Z pelhřimovska, kde prožil celou svou duchovní dráhu, a jež proslavil svou literární činností, jej vedla jeho křížová cesta do rodného kraje: narodil se ve Stádlci u Tábora, a v Táboře jako mladík studoval. Postupně musel opustit všechno. V Pelhřimově nejprve svou milou chaloupku v děkanské zahradě, kde napsal své nejkrásnější literární práce. Ve vězení v Táboře ještě stačil skulinou ve stěně cely udělit rozhřešení svým rodákům, kteří se připravovali na smrt. Když mu věznitelé sdělili, že pojede do Říše, sepisoval v noci závěť. Při jeho skromném způsobu života, mu zejména autorské honoráře za jeho literární práce zůstávaly. Svědek dokládá, že část svých úspor chtěl věnovat "pro františkány v Praze na Jungmannově náměstí, u nichž se ... za svého pobytu v Praze zdržoval".

Křížová cesta Františka Vaňka vedla do Dachau. Zde se vše co měl rád omezilo na staré vězeňské hadry. I ty musel odložit, když komise lékařů rozhodovala o jednotlivých vězních, o jejich dalším bytí či nebytí. Podoben sv. otci Františkovi odevzdával svou duši Bohu. Ještě na poslední vánoce, ve vězeňské nemocnici, vyzývá "českou kolonii", aby si zazpívali české koledy, především "Narodil se Kristus Pán" s tímto naučením: "Poslední sloka je symbolická: Goliáš- ďábel - Hitler oloupen, veselme se, člověk je vykoupen radujme se!". Literární kritik Jiří Zhor v básni in memoriam "Monsignor" píše:

"Dachau. Ostnaté dráty.
U země Boží tvor.
Své druhy žalmem těší nezlomný Monsignor.
A když ho přec udusil okovů hnusný mor,
umírá s dignitou muže - Čech,
člověk - Monsignor."

Františku Vaňkovi nebylo dopřáno, aby byl pohřben v Pelhřimově, vedle své matky. Jeho tělesná schránka zmizela ve vřavě válečné. V době jeho končícího utrpení vyšel v Praze jeho román "Na srdci". Krátce po válce stačily vyjít jeho vzpomínky i kniha vzpomínek na něj. Pelhřimovsko dalo najevo, že na svého děkana nazapomělo. Ale už za pár let, se přehnala nová zloba krajem. Blízký Želiv se stal místem internace řady kněží. Trpitele z Dachau vystřídali trpitelé u nás doma. Teď již vězněni svými vlastními, k nimž přišli, a oni je nepoznali...Utekla další léta. Uvolnění a další "normalizace". S jakousi houževnatostí, vlastní lidu Vysočiny, se však František Vaněk vrací i v dobách nepřízně: v roce 1973 vychází již sedmé vydání knížky "Na krásné samotě". Povzbuzuje, hřeje na duši, posiluje. Jak to napsal Petr Bezruč:

"Kdykoli jeho knihy čteš,
budiž to v zimní teskné době,
v nich vrátí se ten bílý kněz
jak vlaštovička jarní k tobě".

 Nemohu se zbavit pocitu, že doba je zralá pro další vydání "Krásné samoty". Kdo se toho úkolu ujme?

Lubomír Mlčoch OFS