Jáchym, Radim OFM

    Františkův vztah k eucharistii a v souvislosti s tím ke kněžím je nápadný v jeho listech, především v Listu duchovním. Zvlášť otevřeně se pak obrací "do vlastních řad" v Listu generál- ní kapitule naléhavým a vřelým povzbuzením: "Prosím také v Pánu všechny své bratry kněze, kteří jsou, stanou se a touží se stát kněžími Nejvyššího, aby, když chtějí slavit mši, byli čistí a s ryzím smýšlením, s uctivostí a se svatým a čistým úmyslem přinesli pravou oběť nejsvětějšího těla a krve našeho Pána Ježíše Krista; ne z nějakého světského důvodu, ani ne z bázně či lásky k některému člověku, že by se chtěli dělat pěknými v lidských očích. Ale celá vůle, pokud pomůže milost Nejvyššího, ať směřuje k Bohu a touží po tom, aby se tím zalíbila jen jemu, nejvyššímu Pánu, poněvadž jen on přitom působí tak, jak se mu líbí... Vizte svou důstojnost, bratři kněží, a buďte svatí, neboť on je svatý."

    Patrně proto, aby se předešlo zneužívání a spekulacím s množením mší, jak k tomu docházelo v některých klášterech, napomíná své bratry v témže listu, aby se v bratrském společenství slavila jen jedna mše denně, a ostatní kněží aby se spokojili s účastí na ní; jako důvod uvádí účinnost eucharistie a sjednocující působení Krista. V oněch dobách už eucharistická koncelebrace dávno patřila minulosti.

    Co se týká jednotlivých částí slavení mše, sv. František se neomezuje na moment proměnění - jak k tomu směřovala převažující tendence teologie a obecné zbožnosti oné doby - ale připomíná hodnotu Božího slova, zvláště evangelia, a naléhavě zdůrazňuje sv. přijímání.

    Na počátku XIII. století se ustálil a rozšířil obřad pozdvihování, aby se vyhovělo touze - především v lidovém hnutí - vidět Hostii, což bylo počátkem přepjatých i pověrčivých postojů. Přijímání "pohledem" začalo nahrazovat přijímání svátostné, a u některých teologů byly prvému připisovány větší účinky než druhému. Sv. František nikde výslovně nezdůrazňuje obřad pozdvi- hování, a pokud na více místech používá výraz "vidět tělo Páně", pak se odvolává jen na vidění ve víře. Do soudobých devocionis- tických proudů se strhnout nenechává.

    Stojí za to připomenout jeho chápání vztahu mezi slovem a svátostí, když zdůrazňuje stejnou úctu k psanému slovu a k tělu Kristovu, které obojí je viditelným znamením jeho přítomnosti mezi námi, a mluví o hříších proti tělu a krvi Páně a slovům, která toto tělo svátostně zpřítomňují: "Víme, že toto tělo nemůže být, dokud není svátostně zpřítomněno slovem" (List duchovním). "Prosím vás, abyste... pokorně prosili duchovní, aby nejsvětější tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista i napsaná jeho svatá jména a slova, která toto tělo svátostně zpřítomňují, měli nade vše v úctě" (List kustodům).

    Nauka sv. Františka o sv. přijímání je zvlášť bohatá, což je obdivuhodné, když uvážíme, že v této době jednak musel IV. Late- ránský koncil 1215 stanovit povinnost přijímání "aspoň jednou za rok", jednak rostoucí zájem o eucharistickou přítomnost směřoval spíše k upřednostňování adorace než přijímání. U sv. Františka však téměř ve všech jeho spisech se vrací zdůraznění významu sv. přijímání a spolu s úctou vřelá výzva k častému eucharistickému přijímání, k jeho nezbytnosti, k vnitřním i vnějším dispozicím pro důstojné přijímání.

    To, že sv. přijímání je účastí na obětní hostině, na těle a krvi Kristově přinesených jako oběť na kříži a nyní připravených dát se nám, vyplývá z již citovaných textů o mši; ta je způsobem, jak se zapojit do historie spásy a spojit se s Kristovým příkladem; "a on chce, abychom byli všichni skrze něho spaseni a přijímali ho čistým srdcem a svatým tělem. Avšak jen málo je těch, kteří ho přijímají a chtějí být skrze něho spaseni" (List věřícím 1).

    Nutnost sv. přijímání, oblíbené a často připomínané téma sv. Františka, vyplývá z přesvědčení, že eucharistie je aplikací díla vykoupení. Sv. přijímání je odpovědí na Kristův příkaz a koná se na jeho památku. Je třeba si uvědomit, že tehdy neexistovalo ještě sv. přijímání mimo mši, s výjimkou viatika umírajícím.

    Františkovo naléhání na duchovní dispozice k sv. přijímání souvisí se zdůrazňováním vyznávání hříchů: "Máme vyznávat všechny své hříchy knězi a přijímat z jeho rukou tělo a krev Páně... neboť kdo přijímá nehodně, jí a pije si odsouzení" (List věřícím 4). Tento text ze sv. Pavla (1 Kor 11,23) rozšířila již tehdy teologie ve smyslu uvedeném sv. Františkem z roční zpovědi poža- dované IV. Lateránským koncilem na nutnost vyznat hříchy před každou účastí na eucharistii.

    Pokud jde o častost sv. přijímání, nenacházíme ve Františko- vých spisech nic konkrétního; pro své bratry se přizpůsobuje obecnému zvyku doby, avšak z celého jeho postoje je zřejmé, že touží po co nejčastějším přijímání, jehož rozšíření bránila tehdy vyžadovaná přísnost patřičné přípravy.

    Velký důraz klade na úctu k tělu Kristovu jak při slavení mše tak po ní. Zdá se, jako by byl přímo stravován vášní, aby tato úcta byla co největší: "Proto vás zapřísahám, bratři, a líbám vaše nohy s tou láskou, jaké jen jsem schopen, abyste prokazovali všechnu úctu a všechnu čest, jak budete sto, nejsvětějšímu tělu a nejsvětější krvi našeho Pána Ježíše Krista" (List kapitule 1).

    Důvod takové úcty vychází z víry v Kristovo božství, které se skrývá v pokorné podobě chleba: "Celé lidstvo ať se chvěje, celá země ať se třese, a nebe ať jásá, když na oltáři je v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha. Jak podivuhodná velikost a udivující ponížení! Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba! Bratři, vizte Boží pokoru!" (List kapitule 2). Stejným důvodem však je i potřeba naší přiměřené odpovědi na Boží lásku, která se dává do našich rukou: "Což nás nepohne k milující oddanosti to, že on, dobrotivý Pán, sám se našima rukama podává, a my se ho dotýkáme a denně jej svými ústy přijímáme?" (List duchovním).

    Své zdůvodnění pak František uzavírá: "A my víme, že toto vše máme přede všemi jinými věcmi zachovávat podle přikázání Páně a ustanovení svaté matky církve" (List duchovním); "podle předpi- sů církve" (List kustodům). František zřejmě dobře znal předpisy IV. Lateránského koncilu o eucharistii a napomenutí Honoria III. v listu Sane cum olim. Mluví se někdy přímo o "křížovém tažení" za eucharistickou úctu, jehož se sv. František stal praporečníkem a apoštolem. Aniž bychom však podceňovali tyto církevní podněty, Františkovým východiskem úcty k eucharistii jsou motivy víry, církevní podnět znamená jen jejich posílení.

    Františkův důraz na oběť a "nejsvětější tělo a krev" brání v jeho chápání oddělovat slavení eucharistie od eucharistického kultu, k němuž v oné době dochází: "Když je (tělo a krev Páně) kněz na oltáři obětuje nebo někam přenáší, pak ať všichni lidé pokleknou a vzdají chválu a čest Pánu, živému a pravému Bohu" (List kustodům). Proto také nezdůrazňuje zvláštní formy eucharis- tické zbožnosti (návštěva, adorace, výstav), ale postoj víry a úcty, lásky a vděčnosti. Je to mentalita, která chce tvořit: kvalitě kultu dává přednost před kvantitou forem.

    Což by nemělo platit jen o sv. Františkovi a jeho době.

                            Podle Dizionario francescano,

                            Padova 1983, heslo: Eucaristia,

                            zpracoval: Radim Jáchym OFM

(Pokračování)