Hardick, Lothar OFM

 

Zde už obstojí jen víra

     Člověku, který myslí jen přirozeně, bude to těžké, ba neusku- tečnitelné. Člověk, který myslí jen na přirozené věci, klade váhu na jiné věci. Dbá například na své přirozené dary. František mluví ve svém pátém Napomenutí o tom, být "krásnější a bohatší" než všichni ostatní. Nábožensky zaměřený člověk ví, že krása a bohatství ani ve svém vrcholném vystupňování se nestávají důvo- dem k sebedůvěře, k sebechvále. Jak dětinské je však nadšení pro hvězdy, které jsou na špičce v odvětví "krásy" nebo zábavné hudby! Jsou stavěny na vrchol obdivu. Můžeme je však také kritic- ky posoudit z hlediska pravého lidství?

    Avšak i pro nábožensky zaměřeného člověka jsou určité nebez- pečné body. František na ně po řadě ukazuje ve svém pátém Napome- nutí. Jistě že se v člověku stvořeném podle Božího obrazu nachází ve srovnání s ostatními tvory velmi mnohé, co mu propůjčuje vyso- kou důstojnost. Je to důvod chlubit se? František říká jednoznač- ně: Ne! Třebas je tělo člověka velkým zázračným dílem, třebas je duch člověka něčím jedinečným na této zemi, třebas součinnost ducha a těla nepochopitelně obsahuje velká tajemství, to všechno není důvodem, aby člověk stavěl sám na sobě a spoléhal sám na sebe.

    "Uvažuj, člověče, k jaké důstojnosti tě Pán Bůh povznesl," říká František. Jde-li o to, oslavovat někoho za důstojnost člověka, pak je to Bůh, který člověka stvořil. Tuto skutečnost staví František ještě zřetelněji poukazem, že Bůh člověka "podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil k své vlastní podobě".

    Člověka nelze vysvětlit z něho samého. To, co na člověku nacházíme velkého a obdivuhodného, je Boží sláva. Neboť tělo a duch člověka jsou obdivuhodné jen proto, že člověk byl stvořen podle obrazu Božího Syna a k podobě Boží.

    Člověk se tedy vyznačuje tím, že má svobodnou vůli. Jestliže se pak člověku podaří tuto svobodnou vůli podřídit v službě svému Stvořiteli, což nemá pak důvod být spokojen sám se sebou, důvod k důvěře v tento náboženský úkon?

    František však ve svém pátém napomenutí upozorňuje: "Všichni tvorové pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslou- chají podle své přirozenosti lépe než ty." Samozřejmě je to tak, že stvořené bytosti, které nemají rozum ani vůli, nemohou se chovat nijak jinak, než je jim dáno podle přírodních zákonů od Boha do nich vložených. Jde-li však o to, jak se stvořené bytosti řídí podle svého Stvořitele, jak jej poslouchají, pak je ovšem třeba říci, že bytosti, které nemají svobodnou vůli, řídí se podle Boha, svého Stvořitele a Pána, tak říkajíc bez skulin.

    To, že člověk má svobodnou vůli, za kterou vděčí svému Stvořiteli, není důvodem, aby snad člověk měl být méně důsledně ve shodě se svým Stvořitelem než nesvobodné bytosti. Nedopadá to však někdy takto? Vždyť člověk se stále znovu vymyká z Boží vůle. Potom však uskuteční případ nebo řadu případů, kdy opravdu Bohu slouží. A už si myslí, že kdoví co vykonal. Jako tvor by však měl vždy být ve shodě se svým Stvořitelem, právě proto, že má svobodnou vůli.

    František však jde neúprosně dál, když nám všem boří důvod k sebechvále. Poukazuje na Ježíšovo utrpení na kříži. Důvodem utrpení kříže Vykupitele nejsou zločiny zlých duchů, ale hříchy lidí. František zde vidí souvislosti velmi věcně, když říká: "Tys jej ukřižoval a dosud křižuješ, když máš své potěšení v neřestech a hříších."

    "Čím se tedy můžeš chlubit?" ptá se potom světec. Kde je něco, čemu ty sám v sobě můžeš důvěřovat, čím se sám tolik cítíš zajištěný a zachráněný, že by ti to mohlo být důvodem k pravé radosti?

    František však jde ještě dále. Opíraje se o 1. list Korinťanům (12,28; 13,2) mluví o mimořádných charismatických darech; všechno vědění, dar vykládat jazyky, poznání nebeských věcí: "Tím vším se nemůžeš chlubit. Vždyť jediný zlý duch věděl víc o nebeských věcech a ještě dnes ví o věcech pozemských než všichni lidé dohromady, vyjma kdyby někdo dostal mimořádné poznání nej- vyšší moudrosti od Pána." Samo vědění nezabezpečuje člověka v rozhodujících osobních věcech před Bohem. František to objasňu- je poukazem, že jeden ďábel je lepší teolog než kterýkoli člověk, jde-li jen o samotné vědění.

    Všechny tyto dary nejsou důvodem, aby teď člověk mohl důvěřovat sám sobě, aby se mohl cítit zabezpečený ve své vlastní existenci. To platí i pro zázračné činy a moc vyhánění ďáblů. Všechny takové věci člověku nepříslušejí podle jeho přirozenosti. Jsou darem Boží milosti. A pokud někomu za ně přísluší sláva, pak je to jen Bůh a ne člověk.

    Světec, který by tak důsledně chtěl rozbít každý náběh k naší sebechvále, ukazuje nám však něco, v co můžeme důvěřovat: "Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi (srov. 2 Kor 12,5) a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista (srov. Lk 14,27)."

    Chlubit se, jak jsme viděli, znamená: mít něco, na co se můžeme spoléhat, čemu můžeme důvěřovat, co naší existenci dává pevné postavení. To, co však František nyní říká, zní tak paradox- ně, jak jen to paradoxní může být. Právě ve svých slabostech máme být přesvědčeni, že ty dávají naší existenci pevné postavení.

    Jistě si zde připomeneme slova apoštola Pavla v 2. listu Ko- rinťanům: "Sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi" (12,5) a: "Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný" (12,10).

    Avšak ani tato shoda mezi slovy sv. Františka a slovy Písma sv. nemůže odstranit, že je lidsky velmi těžké se s tím vyrovnat. Slabost, situace, ve které se nám takřka ztratí půda pod nohami - prožívat to vše jako sílu, jako pevný předpoklad pro neotřesi- telnou důvěru, pro sebechválu, jako podnět k pravé a dokonalé radosti, tady se pro člověka otevírají věci neuvěřitelné.

    K tomu je třeba ještě pomyslet, že František v pátém Napomenutí tam, kde překládáme slovem "slabosti", užívá výraz "infirmitas", který může znamenat jak "slabost" v jejích různých projevech, tak i zvláště "nemoc". A mluví-li František o slabosti a nemoci, pak tu mluví někdo, kdo ví, o čem mluví. Neboť slabost a nemoc zakusil mnoha způsoby.

Nemoci svatého Františka

     Světec vyznává ve svém Odkaze (9), že je "prostý a nemocný". Tento výrok je třeba vztahovat nejen na poslední dny jeho života, v nichž diktoval svou závěť. Víme, že v zajetí v Perugii v roce 1203 těžce onemocněl a potřeboval dlouhý čas k uzdravení (srov. 1 Cel 3). Na válečném tažení do Apulie onemocněl ve Spoletu. V roce 1213/14 onemocněl vážně ve Španělsku, když se chystal jít do Maroka (srov. 1 Cel 56). Když 1219 dlil u sultána v Damiettě, byl opět nemocen a od Saracénů "velmi pečlivě léčen ze své nemoci" (Kronika Jordána z Giano 10). Během svatodušní kapituly 1221 byl František nemocí tak oslabený, že to, co chtěl říci kapitule, sděloval prostřednictvím bratra Eliáše (tamtéž 17).

    Světcův první a zřejmě nejdůležitější životopisec, bratr Tomáš z Celana, mluví o "různých chorobách", kterými František trpěl (srov. 1 Cel 97). Ptáme-li se po konkrétních nemocech sv. Františka, pak je jisté, že ze svého pobytu v Egyptě 1219 si odnesl tak zvanou egyptskou oční nemoc, která napadá oční spojivku a vede k zničení rohovky a k oslepení. Lékaři papežského dvora se pokusili pomoci světci tehdejšími prostředky tím, že mu žhavým železem vypalovali partie od ucha k obočí (srov. 1 Cel 98-99; 2 Cel 166). [Tím přerušovali určité nervy a odstraňovali bolesti. Pozn. překl.]

    Tomáš z Celana vypráví poměrně konkrétně o nemocech sv. Františka: "Šest měsíců před svou smrtí byl František v Sieně, kde mu léčili oční chorobu. A zde se roznemohl těžkou nemocí v celém těle; žaludek byl dlouhotrvající nemocí i nemocí jater velmi zeslaben, často zvracel krev, takže se zdálo, že se blíží smrt. Když se o tom bratr Eliáš dozvěděl, zdaleka k němu spěchal. Jeho příchodem se svatý Otec natolik zotavil, že tu krajinu mohl opustit a odejít do Celly u Kortony. Po nějaké době mu tam oteklo celé tělo i ruce a nohy. Žaludek slábl víc a více, takže nemohl takřka nic jíst" (1 Cel 105). A na jiném místě se zmiňuje: "Ačkoli trpěl nemocí očí, žaludku, míchy a jater, nechtěl se při modlitbě žalmů opírat o stěnu" (2 Cel 96).

    Mluvíme-li o trampotách, které musel František prodělávat, musíme mít na paměti také stigmata. Vždyť poslední dva roky života žil doslova jako ukřižovaný se všemi obtížemi, které byly s jizvami spojeny, zvláště když měl v nich i (masité) hřeby.

"Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný" (2 Kor 12,10)

     František věděl tedy z mnohotvárné zkušenosti, co jsou nemoc a slabost, čím je bolestiplné setkání s hranicemi možnosti a života. Mluví-li o nemoci a slabosti, potom nemluví o tématu, které by znal jen teoreticky, do kterého by se musel nejdříve vmýšlet. Právě zde mluví z nejhlubší zkušenosti. Proto stojí s celou svou osobou bez iluzí za výrokem: "Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi (srov. 2 Kor 12,5), a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista (srov. Lk 14,27)."

    Slabost a nemoc se tím nezmenšují. Zůstávají tím, čím jsou ve vší své bídě a hořkosti. Právě tak se však věřícímu člověku Františkovi stávají potvrzením toho, že je zcela přijímán Kristem a vtahován na Kristovu výkupnou cestu. Věřící zakouší v této konkrétnosti utrpení, že stále znovu vyslovovanou modlitbou na cestě naplnění je: "Dej, ať jeho utrpením a křížem dospějeme k slávě vzkříšení." Tak jako Kristovo utrpení bylo na cestě vykoupení neoddělitelně spojeno s jeho zmrtvýchvstáním do jediného spásného díla Božího, tak i tomu, kdo ví, že je vtažen na křížovou cestu Vykupitele, stává se jistotou, že je na jisté cestě k Boží slávě a ke svému konečnému lidskému naplnění.

    A právě toto je hlubokým smyslem zprávy o pravé a dokonalé radosti sv. Františka v duchu víry. Hořkost bolesti je zde vlastně ještě zesílena, neboť nejde o nemoci, které přicházejí na člověka jako osud. Spíše to bolestiplné, hořké je zakoušeno jako něco, co přichází od bezcitného, zlomyslného člověka. Třebas to není vyslo- veno, přibližuje právě tato zkušenost bolesti způsobené člověkem trpícího vlastně ještě úžeji k tomu, co se dělo při Ježíšově utrpení. V této blízkosti ke Kristu na cestě jeho utrpení, která nekončí v utrpení, ale vede do bezpečné slávy vzkříšení, je řešení paradoxu pravé a dokonalé radosti sv. Františka v harmonii výkup- ného díla Ježíše Krista. K tomu přisvědčit plně vlastním životem je však možné jen věřícímu. A František byl věřícím, byl jím právě ve své pravé a dokonalé radosti.

         Lothar Hardick OFM: Die wahre und vollkommene Freude des

        heiligen Franziskus, Dietrich-Coelde-Vlg. Werl, 1981

                            Z němčiny přeložil: Radim Jáchym OFM