Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Ducha svatého III)

Nový zákon je napsán řecky, a tak je v něm skutečnost ducha vyjadřována slovem středního rodu pneuma, které se objevuje v sedmadvaceti inspirovaných spisech celkem tři sta devětasedmdesátkrát.[1] Je tedy patrné, že četnost výskytu tohoto výrazu je mnohem vyšší než ve Starém zákoně. Poněkud méně se setkáváme se slovem pneuma v synoptických evangeliích, zatímco ve Skutcích, v Pavlových listech a v Janově evangeliu se objevuje velice často. Další odlišnost je v tom, že v Novém zákoně jednoznačně převažuje teologický význam slova; kosmologický a antropologický význam stojí poněkud v pozadí. Ve Starém zákoně jsou všechny tři významové okruhy slova ruach zastoupeny rovnoměrně.

Stručně a výstižně uspořádat to, co Nový zákon učí o Duchu svatém, rozhodně není právě lehkým úkolem. Nesnadnost úlohy vystihnout bohatství Božího slova pociťoval již Cyril Jeruzalémský.[2] Každý pokus o tak zvanou biblickou teologii a tedy i naše snažení o souhrnný přehled novozákonní pneumatologie se ve srovnání s nesmírným bohatstvím Božího slova podobá natrhání skromné voničky květů na velké rozkvetlé louce. Nejprve se budeme věnovat základním charakteristikám novozákonní pneumatologie, v následujících příspěvcích se pak budeme moci na tomto základě věnovat jednotlivým popisům působení Božího Ducha v Ježíšově životě a v prvotní církvi.

Pokud chceme odborně zkoumat novozákonní knihy a ptát se jich na tajemství Ducha Božího, musíme si nejprve uvědomit, že z historicko kritického hlediska ne každá výpověď o pneuma Theou - o Duchu Božím v sobě výslovně obsahuje pojetí Ducha jako osoby, i když takové pochopení zároveň není explicitně vyloučeno. V překladech do moderních jazyků sice čteme téměř všude slovo Duch s velkým počátečním písmenem, ale to je pouze určitý tradiční výklad textů ve světle Janova evangelia, které o Duchu hovoří přímo jako o osobě Nejsvětější Trojice. Především v synoptických evangeliích je často cítit starozákonní pojetí ducha jako tajuplné Boží moci a síly.[3] Pojetí Ducha svatého jako osoby se vyjasňuje až v literárně pozdějších vrstvách Nového zákona, především v Janově evangeliu, i když náznaky tohoto pokroku v pneumatologii jsou patrné již u Pavla. Trinitární křestní formule u Matouše,[4] která staví Ducha výslovně na roveň Otci a Synu, představuje jediné místo v synoptických evangeliích, kde je pneuma jednoznačně pojímáno jakožto osoba. Ovšem srovnání s knihou Skutků vede k závěru, že tento výrok zřejmě odráží pozdější církevní praxi udělování křtu a tím pádem patří k literárně nladším vrstvám Nového zákona.[5] Se značnou mírou pravděpodobnosti se tedy nejedná o slova přímo vyslovená Vzkříšeným, ale o vyjádření toho, jak prvotní církev pod přímým vlivem Ducha svatého - tedy zcela oprávněně - porozuměla Kristovu příkazu křtít.

Tento poznatek nás jednak musí chránit před zbrklými závěry, jednak by nás neměl znepokojovat. Vždyť naše poznání Syna a Ducha jakožto osob Trojice jednoznačně závisí na jejich poslání a působení v dějinách spásy. Zjevení neskončilo Ježíšovým odchodem z tohoto světa k Otci,[6] protože poslání Ducha svatého začalo ve své plnosti tam, kde se uzavřelo poslání Syna. Jestliže zkušenost s vtěleným Synem byla pro učedníky intelektuálně a pojmově relativně dobře uchopitelná, protože před nimi stál člověk Ježíš z Nazareta, v případě Ducha svatého byla situace složitější, vždyť niterná zkušenost s jeho působením se jen velmi obtížně popisuje.[7] Konec konců i my sami zakoušíme určitou bezradnost, když máme hovořit o tajemství Božího Ducha v našem životě. Jasné postižení a následné slovní vyjádření živoucí zkušenosti Božího působení v sobě samém a v církevním společenství si vyžadovalo čas.[8]

Po seslání Ducha svatého tedy učedníci museli nejprve působení Ducha svatého zakusit především ve svém vlastním srdci, pak si vše uvědomit, ale jak o tomto nesmírném a úžasném tajemství správně hovořit? Cesta k vyjádření rozvinuté pneumatologie je tedy dlouhá a velmi náročná; jednotlivé vrstvy Nového zákona obtížnost tohoto procesu věrně odrážejí. To by nás ovšem mělo těšit, protože archaická forma pneumatologie projevující se v některých pasážích dokládá historickou věrohodnost celého Nového zákona. Jinak řečeno: tradované texty zůstávají v pozdější době zachovány ve své původní podobě i při poslední redakci evangelií a Skutků. Navíc je patrné, že křesťanská pneumatologie není nějakou spekulací, ale vychází z živé zkušenosti působení Ducha svatého.

Již na tomto místě můžeme směle tvrdit, že naše poznání Ducha svatého se jednoznačně zpožďuje za naším poznáním Ježíše Krista jakožto jednorozeného Syna Božího a že na něm zcela závisí. Ježíš z Nazareta jako definitivní prostředník mezi Bohem a lidmi je také definitivním zjevitelem Ducha svatého. Odborně to můžeme vyjádřit tak, že pneumatologie se zákonitě zpožďuje za kristologií. Potvrzením tohoto tvrzení je i skutečnost, že první všeobecný koncil z roku 325 se zabýval především problematikou Synova božství a až druhý ekumenický koncil z roku 381 se zaobíral problematikou božství Ducha svatého.

Další ze základních charakteristik nejen novozákonní pneumatologie je, že vedle tak zvaných pneumatologických titulů jsou nesmírně důležité symboly Ducha svatého. Pneumatologickým titulem je například označení Ducha jako Parakletos.[9] Škála symbolů Ducha je v Novém zákoně velmi široká: všichni evangelisté se zmiňují v souvislosti s Ježíšovým křtem o holubici.[10] Zatímco v Lukášově pneumatologii se objevuje velmi výrazně symbol ohně,[11] u Jana je to voda,[12] poukazující na souvislost se křtem. Pochopitelně nesmíme zapomenout na to, že Duch svatý je relativně často označován jako dar.[13] Znamení působení Ducha jako pomazání olejem, vanutí větru, lidský dech již známe ze Starého zákona.   Přes celou řadu jednotlivých odlišností se vpodstatě všichni autoři Nového zákona shodnou na tom, že před Velikonocemi byl Ježíš z Nazareta privilegovaným nositelem Ducha Božího.[14] Po velikonocích se oslavený Kristus stává skutečným dárcem tohoto Ducha.

„V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo." To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kdo v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven."[15]

Duch je tedy učedníkům darován v závislosti na Ježíšově oslavení a povýšení. Jan ovšem narozdíl od ostatních evangelistů spatřuje toto Ježíšovo povýšení a oslavení již v hodině kříže.[16] Vzkříšený Ježíš jednoznačně sesílá[17] a přímo uděluje učedníkům Ducha.[18] Co to ale v posledním důsledku znamená? Zde je třeba si položit otázku, kdo uděloval tohoto Ducha ve Starém zákoně? Odpověď je jednoznačná: Ducha uděloval rozličným prostředníkům spásy jedině Hospodin. Jestliže nyní téhož Ducha daruje oslavený Ježíš z Nazareta, znamená to, že tento Ježíš vlastní skutečnou božskou moc a že je tak postaven na roveň Bohu Otci, protože spolu s Otcem je také od věčnosti původcem Ducha svatého.[19] Jinými slovy: tvrzení o tom, že oslavený Ježíš daruje učedníkům Ducha, představuje nepřímé vyznání jeho božství.

Dále je třeba podtrhnout, že v Pavlových listech se setkáváme s živým svědectvím prožívaného působení Kristova Ducha v životě prvotní církve a v životě jednotlivého učedníka. Vrchol novozákonní pneumatologie představuje Janovo evangelium, kde se o Duchu hovoří jako o druhém Parakletovi; je tedy zcela jasné, že tento Duch je skutečnou osobou stejně jako Otec a Syn.

Nyní se zamyslíme nad tím, co o Duchu svatém říkal sám Ježíš z Nazareta, jak nám o tom podávají svědectví synoptická evangelia. Janovo evangelium pro jeho výlučnost ponecháme zatím stranou. Velmi důležitá je pro nás epizoda ze čtvrté kapitoly Lukášova evangelia. Ježíš začíná svoje veřejné působení v Nazaretské synagoze a vztahuje na sebe text proroka Izajáše.[20] Tím jasně projevuje vědomí, že je pomazán Duchem Božím a že jeho poslání je osvobozovat lid a zjevovat mu Boží milosrdenství. Ježíš ovšem podle svědectví synoptiků o Duchu svatém příliš často nehovořil, protože v Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu se o Něm galilejský Mistr zmiňuje pouze ve čtyřech případech. Nejprve v souvislosti s rouháním se proti Duchu svatému.[21] Pak v prosbě o dar Ducha svatého, jehož Otec udělí těm, kdo jej o to prosí.[22] Ve třetím případě se jedná o pronásledované učedníky, kteří se mají spolehnout na pomoc Ducha svatého.[23] Konečně se jedná o velký misijní příkaz vzkříšeného Krista v Mt 28,19, o němž jsme se již zmínili. I když Ježíš hovořil o Duchu svatém relativně málo, evangelistům bylo zcela jasné, že tento Duch je základní hybnou silou a jakýmsi horizontem celého Mistrova působení. Toto suché konstatování lze ovšem vyjádřit poněkud poetičtějším způsobem.

„V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: <[24]

Ježíš se raduje v Duchu svatém z toho, že Otec daruje poklady Boží moudrosti pokorným a že Otec tyto maličké miluje. Můžeme tedy říci, že působení Ducha svatého se projevuje nesobeckou radostí z lásky druhých dvou. On je radostí lásky, radostí samotné radostné zvěsti, srdcem evangelia, duší křesťanství. Dokážeme-li se radovat z toho, že druzí se přibližují Otci, a třeba i z toho, že jsou Mu blíž než my sami, pak v nás sídlí onen Duch, který je od věčnosti radostí vyvěrající ze vzájemné lásky Otce a Syna. Pak v nás opravdu přebývá Ten, který dává smysl evangeliu, církvi, svátostem, prostě celému našemu křesťanskému životu. Opravdu