Jáchym, Radim OFM

Eucharistická zbožnost sv. Františka

     S nejzřetelnější a nejpřesvědčivější naukou se setkáváme ve Františkově zbožnosti. Jako první uvedl do denní praxe to, co učil slovem a písmem. Naopak lze říci, že jeho nauka nebyla plodem teoretického zpracování, ale pocházelo z hlubokého vnitřního přesvědčení a z každodenní zkušenosti. Skutečně nacházíme plný souhlas mezi slovy a naukovými hledisky, které jsme uvedli v předchozích pokračováních, a konkrétními postoji dosvědčenými jeho učedníky. Zde je základ jedné zvláštnosti ducha sv. Františka, kterou předal svým synům, jak se projeví ve františkánské tradici, totiž: dát slovu následovat svědectví života, poučovat i příkladem.

    Tomáš z Celana nám nabízí sugestivní obraz Františkovy zbožnosti ve všech jejích hlediscích: "Z celého srdce a se zanícením uctíval svátost těla Páně. Velmi obdivoval ponižující se blahosklonnost a milostivou lásku. Považoval za vážnou známku pohrdání, kdyby nebyl každý den přítomný aspoň na jedné mši svaté, pokud mu to čas dovolil. Často přijímal tělo Páně s takovou oddaností a zbožností, že i druhé k ní strhoval. Ten přesvatý děj sledoval s velkou úctou a celý se přinášel jako oběť. A když přijímal obětovaného Beránka, obětoval mu svého ducha s tím ohněm, který vždy planul na oltáři jeho srdce. Proto také miloval Francii, že velmi uctívala tělo Páně, a přál si v ní zemřít pro úctu, kterou měla k svatým tajemstvím. Jednoho dne chtěl vyslat bratry do světa s drahocennými nádobami, aby uložili na nejdůstojnějším místě cenu našeho vykoupení, kdekoli by viděli, že se uchovává s malou důstojností. Také chtěl, aby se prokazovala velká úcta rukám kněze, protože jim je svěřena božská moc posvěcovat tuto svátost. «Kdyby se mi stalo - říkával často - že bych potkal světce přicházejícího z nebe, a současně i chudičkého, prostého kněze, nejprve bych vzdal čest knězi a běžel bych políbit mu ruku, a pak bych se světci omluvil: Měj strpění, neboť ruce tohoto kněze se dotýkají Slova života a tím mají moc nad něčím, co všechno lidské přesahuje»" (2 Cel 201).

    Všimněme si různých prvků, na které se tu poukazuje: obdivný úžas před eucharistickým tajemstvím, výrazem Boží dobroty; každodenní účast na mši; časté přijímání; sebeobětování a ztotožnění se s Kristovou obětí až tak dalece, že se stává živým oltářem; láska a sympatie k Francii, totiž k Valonsku (dnešní Belgii), kde se rozvíjelo intenzivní eucharistické hnutí, které později vedlo k zavedení svátku Božího těla; touha rozeslat bratry, aby opatřili kostely drahocennými nádobami (pyxidami) k důstojnému uchovávání svátosti; úcta ke kněžím pro jejich eucharistickou službu. Eucharistie je při jejím slavení i po něm pro Františka jak v osobách, tak ve věcech a místech, které ji obklopují, předmětem jediného pohledu živé víry, vroucí lásky a upřímné úcty. Nic nechybí obrazu vylíčenému s takovou jemností.

    Všechna ostatní svědectví, která máme, jednohlasně potvrzují či zdůrazňují jednotlivé načrtnuté rysy. Věrným ohlasem toho, co říká Celano, jsou slova sv. Bonaventury: "Celým žárem svého srdce miloval svátost těla Páně a býval uchvácen převelikým úžasem nad nejlaskavější blahovůlí a nejblahovolnější láskou, která se zde zjevila. Často přistupoval ke stolu Páně tak zbožně, že v jiných zbožnost probouzel, když býval uchvacován ve vytržení mysli, aby lahodně okoušel neposkvrněného Beránka a byl jakoby duchovně opojen" (Leg Mai 9,2). Totéž potvrzují i další životopisné prameny.

    Jiným hlediskem zasluhujícím pozornost je jeho zvláštní láska k naslouchání slova evangelia jak při mši svaté tak po ní, to je k hodnocení Božího slova a jeho odezvě v životě. V poznámce bratra Lva v Breviáři sv. Františka čteme: "Nechal také napsat tento evangeliář a když kvůli nemoci nebo jiné zjevné překážce nemohl být přítomný mši, nechával si číst úryvek evangelia určený pro mši toho dne. A tak to dělal stále až do své smrti. Uváděl k tomu tento důvod: «Když nejsem přítomný na mši, klaním se tělu Kristovu v modlitbě očima mysli, stejně jako se mu klaním, když ho nazírám při eucharistické slavnosti.» Když blažený František poslouchal nebo četl úryvek evangelia, pro svou hlubokou úctu k Pánu vždy líbal knihu evangelia" (Frant. prameny II. 2696).

    Stejné svědectví nacházíme v Legendě perugijské (50) a Zrcadle dokonalosti (117): "František si přál, aby mu před obědem přečetli úryvek z evangelia připadající na ten den, kdykoli nebyl ráno na mši." Tato skutečnost dokazuje nejen shodu s tím, co učil o úctě k slovům a tělu Páně - dnes bychom řekli: o vztahu mezi slovem a obřadem (ritem), mezi liturgií slova a liturgií eucharistickou, mezi stolem slova a stolem těla Kristova - ale důvod, který uvádí, vysvětluje dostatečně místo, které mše zaujímá v jeho denním řádu: zatímco naslouchá slovu evangelia, klaní se vnitřně tělu Kristovu, řadí se vnitřně do rytmu  slavení eucharistie každého dne, přičemž překonává každou hmotnou překážku a vystupuje nad pouhý obřad.

    Že slovo evangelia slyšené při mši vyvolávalo ve Františkově vědomí bezprostřední a plnou odpověď, to je potvrzeno epizodou vztahující se k jeho povolání: "Když byl jednoho dne zbožně přítomný mši svaté ke cti apoštolů, četlo se evangelium, v němž dává Kristus učedníkům, které posílá do světa kázat, evangelní pravidlo života, aby neměli ani zlato ani stříbro... To pochopil a do paměti si to vštípil přítel evangelní chudoby, zachvátila ho veliká radost a zvolal: «Toto je, co si přeji, po čem celým srdcem toužím!»" (Leg Mai 3,1). Legenda tří druhů (25) zpřesňuje, že "pochopil lépe tyto rady, když si je nechal vyložit knězem".

    Tato epizoda, která připomíná obdobný příběh sv. Antonína opata, je vysoce příznačná právě proto, že nám dává poznat "místo zrození" Františkova povolání, totiž slavení eucharistie, a vrhá plné světlo na vnitřní pocity intenzivní účasti světce na tajemství slova a těla Kristova.

    Nakonec nemůžeme pominout to, co píše ve svém Odkaze (2) o svých návštěvách v kostelích a o modlitbě, kterou tam konával: "A Pán mi dal takovou víru, že jsem se v kostelích modlil takto prostě: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, ve všech tvých kostelích na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět."

    Třebaže tato modlitba nemá výslovný vztah k eucharistii (ve Františkově době se uchovávala eucharistie jen v biskupských kostelích), její obsah a především místní situace (v kostele: v řadě kodexů čteme: tady), vedle výkladu a jejího pozdějšího užívání v řádu, nenechávají pochybnost o jejím eucharistickém rázu. Každý kostel navštívený nebo i jen viděný zdálky je výzvou k modlitbě klanění a chvály Kristu, jehož tělo je přítomné ve svátosti. Víra světce překonává omezení každého kostela a jde dál, svobodně dostihuje Krista ve viditelných znameních jeho přítomnosti a spojuje v modlitbě klanění a chválu, eucharistii a kříž. Liturgický základ této modlitby - antifona z hodinek svátku sv. Kříže - nic neubírá na původním pečeti, kterou jí vtiskuje Františkova zbožnost. Jak mu tato modlitba byla drahá a chtěl, aby ji bratři recitovali, uvádí Celano (1 Cel 45), sv. Bonaventura (Leg Mai 4,3) i Legenda tří druhů (37).

                             Podle Dizionario francescano,

                            Padova 1983, heslo: Eucaristia,

                            zpracoval: Radim Jáchym OFM