Říský, Bernard OFM

I. Hledání

Františka, největší postavu třináctého století, je možno nazvat „Patronem smolařů“. Z lidského hlediska byl v celém svém životě neúspěšným. Podívejme se pod tímto zorným úhlem na jeho životní cesty:

František se chce stát slavným rytířem. Z prohrané bitvy s Perugií mu zůstane v duši obraz desítek mrtvých kamarádů a snad i výčitky svědomí - a z ročního pobytu v papežském vězení podlomené zdraví.Po uzdravení se pokouší vrátit k minulosti - ale jako král assiské mládeže vnímá její prořídlé řady - mnoho jeho kamarádů zahynulo - a Františka svírá pocit prázdnoty, který se snaží překonat okázalými přípravami na rytířskou výpravu. Jeho otec, toužící stejně jako on po šlechtickém titulu, ho v tom podporuje a nedbá peněz na jeho výstroj.

A František zase sklízí neúspěch - snad pro nemoc se opět vrací domů a musí se vyrovnat sám se sebou, se svými zmařenými nadějemi i s rozhněvaným otcem.

Když se snaží znovu zaujmout vedoucí postavení uprostřed assiské mládeže, Pán ho zasáhne svou láskou - František prohrává, ale je nesmírně šťastný. Pán ho zavede do samoty - do jeskyně, a tam ho konfrontuje s jeho minulostí. František zdrcen hrůzou prolévá hořké slzy lítosti - a objevuje vše odpouštějící lásku. Chce na ni odpovědět totálním dáním se do služeb Pánu.

V kostelíku San Damiana najednou pochopí, co znamená Ježíšovo ukřižování a slyší Pánovu výzvu: „Františku, oprav můj dům!“ Ale jak? Křížem nejistoty ho Pán učil nespoléhat na sebe, ale cele se vydat Lásce k dispozici.

František to chápe po svém - vezme z otcova obchodu sukna a jede do Foligna, kde prodá vše i s koněm, aby získal peníze na opravu kostelíka. Vždyť to od něj žádal Pán! Je však opět nepochopený, kněz peníze nepřijme a otec zuří. František se skrývá nějaký čas, než najde odvahu vrátit se domů.

Cestou po něm assisští kluci házejí kameny a volají: „Blázen!“ - což ještě víc rozzuří otce, který je toho svědkem. Františka zbije a hodí do sklepa. A tak zdánlivě jednoduchý požadavek Pána se mění v tragédii.

Za otcovy nepřítomnosti se matce Pice nepodařilo Františka přesvědčit, aby „byl rozumný“, a tak ho pustila z domácího vězení na svobodu.  Otec po svém návratu chce řešit situaci úředním vyděděním syna, do něhož vkládal všechny své naděje. František před biskupem, pod jehož autoritu se utekl jako duchovní osoba, vrací otci všechno a zříká se ho. Nemůžeme odhadnout, co to pro tak citlivého Františka znamenalo - byl tu určitě stálý zdroj utrpení. Už nikdy nebude moci přijít k matce, nebude mít už nikdy domov - jeho domovem bude širý svět a Pánova ruka a dlaň - a kdykoli ho otec uvidí, začne ho proklínat.

A tak musel zmizet městu z očí. Jde do Gubbia k příteli, ale cestou svým zpěvem na sebe upozorní loupežníky. Ti, když nic nemá, mu vezmou plášť, kterým biskup přikryl jeho nahotu, a hodí tohoto „herolda velikého Krále“ jen v košili do sněhové jámy. Pro Františka a jeho slabé zdraví to jistě nebylo bez následků. Později přizná, že od svého obrácení byl neustále nemocen.

Cestou se zastavil u benediktinů. Ti ho však přijali s nedůvěrou - za což se mu později představený omluvil - a při práci v klášterní kuchyni se mohl najíst. A šel dál...

V Gubbiu ho přítel oblékl a František chodil a hledal svého Pána ve službě malomocným. Ale i ty musel opustit - Pán od něho žádal opravu svého domu! Kdyby to byl jen kostelík u sv. Damiána, bylo by to jednoduché. Ale Pán tím rozuměl opravu církve. Její hříšnost se stala Františkovi křížem. Trpěl jí ve svém srdci, a přece nikdy nehorlil proti jejím zlořádům - mluvil jen o lásce, kterou sám hořel, a chtěl být za každou cenu jejím poslušným synem. Láska k církvi ho ukřižovala - ale v tom byl také obrazem svého Pána, který se pro nás stal poslušným až k smrti - na kříži.

Bernard Říský OFM