Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Ducha svatého IV)

Podle prvních kapitol Matoušova a Lukášova evangelia se setkáváme na samém počátku Ježíšovy lidské existence s podivuhodným působením Ducha Božího. Ježíš byl totiž počat ne silou muže, ale mocí Nejvyššího a působením Ducha svatého.[1] Na tomto místě je třeba upozornit, že o panenském početí z Ducha svatého možná hovoří i Janovo evangelium. Například Tertullian a Ireneus tvrdí, že verš Jn 1,13 nebyl původně v množném, ale v jednotném čísle. To by ovšem znamenalo, že Jan by na tomto místě nehovořil o křesťanech, ale o Kristově podivuhodném zrození.[2] To je sice zajímavá, ale přece jen pouhá hypotéza, o níž se vedou nekonečné vědecké spory. Také v Markově evangeliu bychom nalezli narážku na toto tajemství, Ježíš je totiž zcela proti všem zvyklostem na jednom místě označen jako syn své matky Marie a o Josefovi nepadne ani zmínka.[3] Podobnou narážku lze vystopovat i v Pavlově listu Galaťanům.[4] Navíc jistě ne náhodou žádný svatopisec nikdy neřekne sám za sebe, že Ježíš byl Josefovým synem; taková tvrzení v Novém zákoně vypovídají pouze o mínění Ježíšových současníků. Událost panenského početí z Ducha svatého je čímsi naprosto neslýchaným, o početí panny silou ruach nehovoří ani Starý zákon, ani pohanská starověka literatura.[5] V prvních desetiletích po Velikonočních událostech apoštolové prokazovali Ježíšovo Boží synovství především na základě toho, že se v Muži z Nazareta naplnila Písma. Zvěst o panenském početí toto základní schéma přesahuje, a tak by byla pro první posluchače radostné zvěsti čímsi jen těžko přijatelným.[6] Právě z tohoto celkem pochopitelného důvodu se také v prvních desetiletích toto tajemství nemohlo stát výrazným tématem apoštolského kázání. Z pneumatologického hlediska je evidentní, že Ježíšovo spojení s Duchem Božím je naprosto výjimečné, Starý zákon totiž o žádném člověku nevypovídá, že byl počat mocí ruach.

Tak veliké tajemství si jistě zaslouží, abychom se jím zabývali poněkud déle. Jestliže Ježíš je vtěleným Božím Slovem,[7] pak vtělené Slovo odpovídá vyřčenému Slovu. Toto Slovo existuje v Otcově srdci od věčnosti, ovšem pokud je chce Otec pronést v dějinách spásy, potřebuje k tomu sílu svého dechu, moc svého Ducha. Této analogie jsme již použili v prvním článku věnovaném tajemství Ducha Božího, když jsme hovořili o zjeveném Božím slově, tedy o Písmu. Tím spíše však toto přirovnání platí pro vtělené Boží Slovo, které je přece vrcholem všeho zjevení. Novozákonní autoři nám k takovým úvahám dávají plné oprávnění, protože hovoří jak o početí z Ducha svatého, tak o tom, že Ježíš z Nazareta je vtěleným Božím Slovem. Uvědomíme-li si navíc, že stávání se tělem můžeme pochopit i tak, že Boží Syn se stává člověkem až do okamžiku, kdy se naplňuje jeho lidská životní pouť a kdy je vše dokonáno,[8] znamená to, že vyřčení Slova se z určitého hlediska vlastně dokonává na kříži. Silou Otcova Ducha, jeho dechu, je tak nesen nejen okamžik vtělení, ale celé Ježíšovo pozemské putování.[9]

Další výraznou epizodu Ježíšova života, která je velmi důležitá pro hlubší porozumění úloze Ducha svatého v jeho životě, bezesporu představuje křest v Jordánu, jenž stojí na počátku veřejného působení galilejského Mistra. Proč se ale Ježíš smísil se zástupem hříšníků a podstoupil křest, který byl na očištění od hříchů? Náznak vysvětlení nacházíme u Matouše, Ježíš tímto gestem naplňuje spravedlnost.[10] On je totiž bez hříchu a jako Služebník JHWH[11] na sebe bere provinění lidu.[12] Když Jan křtil, lidé při tom vyznávali svoje viny, a tak je symbolicky nechávali v řece Jordánu obdobně, jako ve vodě zůstává špína po umytí těla. Ježíš nepotřeboval očištění, on sestoupil do Jordánu proto, aby na sebe vzal to, co tam hříšníci zanechali. Přesně v tomto smyslu hovoří o celé události evangelista Jan; Ježíš je totiž po křtu označen jako beránek Boží, který snímá hříchy světa.[13] Vzít na sebe hříchy ovšem prakticky znamená vstoupit do společenství s hříšníky, snášet je a usilovat o jejich komplexní uzdravení i za cenu vlastního života. Lidský hřích v Ježíšově příběhu nebyl nějakou abstraktní teologickou kategorií, ale měl vždy konkrétní lidskou tvář a znamenal také zcela reálnou bolest a skutečné utrpení, které vyvěrá z nepochopení, pomluvy, závisti, zrady, nespravedlivého odsouzení a surového odstranění nepohodlného Božího posla.

Toto všechno Ježíš z Nazareta učinil jako dospělý přibližně třicetiletý muž. Jestliže úkon vtělení vykonal Boží Syn jako Bůh, a tak na sebe zcela dobrovolně vzal tělo poznamenané lidským hříchem,[14] pak při křtu na sebe důsledky lidského hříchu bere Ježíš rovněž zcela svobodně jako dospělý člověk; je totiž takovéhoto nesmírně zodpovědného rozhodnutí lidsky schopen. Nesmíme se domnívat, že Ježíš se stal Božím Synem až při křtu. On je pravým Božím Synem od počátku své lidské existence. Nicméně tato jeho úžasná důstojnost se v Jordánu poprvé projevuje ve své plnosti a lidským „ano" k úloze, kterou Ježíšovi svěřil jeho Otec, se začíná Ježíšovo veřejné působení. Bůh totiž vždy respektuje lidskou svobodu a s nikým, tedy ani se svým vtěleným Synem, nejedná jako s nějakou loutkou nebo robotem. Boží synovství nebylo pro Ježíše pouze vyvolením, důstojností, mocí, ale také obtížným úkolem, strašlivou odpovědností, nesnadnou poslušností. I pro něho bylo lidsky velmi obtížné nést Boží důstojnost. Na to, co vykonal Ježíš z Nazareta, Otec odpoví zjevením jeho synovské identity: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."[15] Tato slova mají ve Starém zákoně jedinou, ale velmi výmluvnou obdobu v Gn 22,2.12: tímto způsobem se totiž vyjadřuje Abrahámův vztah k jeho jedinému synu Izákovi, kterého má obětovat. V pozadí celé události se tak rýsuje velikonoční tajemství kříže a vzkříšení.

Na Ježíše v tom samém okamžiku sestupuje Duch svatý, což naznačuje symbol holubice. Stejně jako početí, tak i aktualizace Ježíšova Božího synovství je spojena s působením Ducha svatého. Co se ale vlastně změnilo, co se v Jordánu stalo? Víme, že Ježíš na sebe zcela svobodně jako dospělý muž vzal úlohu zjevovat Otce a spasit lid, tedy úlohu proroka posledních dní a pravého krále, dědice Davidových zaslíbení. K tomuto úkolu je vybaven zvláštním způsobem shůry, je skutečně pomazán na proroka a krále, na Zjevitele a Spasitele. Zjednodušeně lze vyjádřit tajemství tak, že Ježíš byl Božím Synem od počátku své lidské existence, Pomazaným, Mesiášem se ovšem stává v okamžiku, kdy se jako plnoletý muž ujímá svého poslání. V Jordánu se tedy Boží Syn Ježíš z Nazareta stává skutečně Pomazaným, Mesiášem.[16] Konec konců za krále a proroky nebývaly pomazávány děti, ale dospělí mužové.

Duch svatý je tedy Duchem poslání. To velmi silně zdůrazní evangelista Lukáš, který jako jediný uvádí, že Duch sestoupil na Ježíše v okamžiku, kdy se modlil.[17] Můžeme předpokládat, že učedníci shromáždění v Jeruzalémě v den Letnic, se také modlili, když na ně sestoupil tentyž Duch.[18] Obojí vybavení Duchem svatým stojí na začátku veřejného působení a poslání, nejprve Kristova, pak prvotní církve, jejímž úkolem je pokračovat v poslání Zakladatele. Obojí poslání se naplňuje v síle jednoho a téhož Ducha svatého.

Pokud se týká vztahu mezi Letnicemi a Kristovým křtem v Jordánu, je třeba alespoň stručně se zmínit o symbolu holubice. Ve Starém zákoně totiž nikdy není znamením působení nebo přítomnosti Božího ducha, ale spíše lidu,[19] nebo milované osoby - nevěsty či snoubeky.[20] Holubice proto v události Ježíšova křtu naznačuje nejen přítomnost Ducha, ale také cíl poslání Božího Syna i cíl seslání Ducha, tedy shromáždění rozptýlených Božích dětí v jeden nový Boží lid posledních časů.[21] Celou symboliku události křtu lze vidět i tak, že Kristus ve křtu zastupuje svoje budoucí tajemné tělo, kterým je církev, jakožto cíl poslání Božího Ducha.[22]

Jak si přiblížit, že Duch je hybnou silou poslání, misie­? Církev si můžeme představit jako Petrovu rybářskou loď. Na této bárce nejsou pouze rybáři a sítě, ale najdeme tam i plachtu. Má-li plachta sloužit svému účelu, musí být celistvá a dobře napjatá na stěžni, který mívá obvykle podobu kříže tyčícího se k nebi. To jsou modlitby a sounáležitost s Ukřižovaným projevující se v kázni a čistotě života. Tím vším se učedníci disponují k tomu, aby v životě jednali podle Boží vůle. Víme již velmi dobře, že duch znamená také vítr nebo dech. Pokud chceme a disponujeme se pro Boží vedení, pak sám Hospodin svým dechem - Duchem napíná plachty a je tím, kdo směruje a svou vlastní silou přivádí bárku Petrovy církve i každé jednotlivé věrné křesťanské duše po stopách Kristova pozemského putování[23] do přístavu věčné slávy.

Nyní stručně shrneme mnohotvárné působení Ducha svatého v Ježíšově životě.[24] Duch vyvedl Muže z Nazareta na poušť, aby zápasil s mocnostmi zla,[25] a tento boj trval po celou dobu Ježíšova veřejného působení, vždyť Mistr vyháněl zlé duchy a uzdravoval postižené. Duch je tedy silou osvobození, vykoupení, záchrany a uzdravení. Duch Ježíše pomazal k tomu, aby přinášel lidu radostnou zvěst,[26] aby jako prorok zjevoval lidem Boží tvář. Duch svatý je tedy silou hlásání radostné zvěsti. Duch svatý je ale i silou uschopňující k totálnímu sebedarování v lásce k Otci a k bratřím, je tedy jakoby ohněm v němž Ježíš obětoval sebe sama.[27] Konečně v Novém zákoně nechybějí výroky o tom, že Otec vzkřísil ukřižovaného Ježíše silou životodárného Ducha.[28] Jestliže nám Kristus daroval téhož Ducha, máme i my přinášet sebe samé jako oběť Bohu.[29] Pak smíme doufat, že dojdeme téhož oslavení jako Ježíš, že nás tentýž Duch přivede ke vzkříšení těla.

„Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá."[30]

 

 

 

 

 

 

Ctirad Václav Pospíšil OFM

Nábřeží Přemyslovců 2

772 00  Olomouc

t. 068/ 5233700