Když Bůh volá
Baroková, Terezie
V Assisi
„Vítám tě, Františku! Konečně jsi doma!“ obstoupili Františka staří kamarádi, když se po dlouhé době objevil v Assisi. Byl tam Jan, Bartoloměj, Petr i ostatní z Bílé olivy a překřikovali se: „Ty ale vypadáš! Kde se touláš? Kdy se už vrátíš domů?“
František jim pokynul, aby ztichli: „Přátelé, našel jsem velký poklad. Musel jsem všechno prodat, abych ho mohl koupit. Ale stojí za to. Od chvíle, co ho mám, mi nic nechybí.“
„Jaký poklad? Mluv jasně, Františku!“ přerušil ho Jan.
„Ten poklad je Bůh.“
„Všichni přece chodíme do kostela, a neděláme takové hlouposti,“ namítal Petr.
„Nestačí jen chodit do kostela, ale je potřeba přijmout Boha celého a úplně. Celým srdcem. Dát mu všechno. Teprve potom může Bůh s námi dělat, co chce. A Bůh dělá tak úžasné věci!“
Společnost se začala rozcházet. „Opravdu je, chudák, pomatený,“ říkali jedni. Jiní zase uvažovali: „Vždycky býval veselý, ale teď vypadá mnohem šťastnější než dřív.“
„ Co kdybychom se podívali zblízka na ten jeho poklad?“ navrhl Jiří Jiljímu.
„Také jsem o tom přemýšlel. Nemáme co ztratit. Možná má František pravdu, že chodíme kolem pokladu jako slepí,“ uvažoval Jiljí.
„Jestli je Bůh takový, jak říká František, tak si zaslouží od nás všechny. A když ne, proč pak chodíme do kostela a hrajeme si na křesťany“ Půjdeme za ním a uvidíme.“
„Ale František chce, abychom se nejdříve zřekli majetku,“ zaváhal Jiljí. „Udělejme to jako Vavřinec. Dal ho do opatrování svému bratru a teď si ho zase vzal nazpět.“
„To ne!“ rozhodl Jiří. „Když se dát na tuto cestu, tak úplně. Připadalo by mi to jako podvod.“
„Máš pravdu,“ ustoupil Jiljí. „Možná právě proto tam Vavřinec nevydržel.“
Za několik dnů oba stáli před dřevěným domkem u osady malomocných.
*
„Co když je ten Bernardone nějaký podvodník a láká naši mládež někam do hor,“ šeptali si lidé.
„Teď Jiří a Jiljí a za čas to budou další,“ hněval se otec Jiřího. „Musíme tomu zabránit.“
„Třeba je sektář,“ říkali jiní. „Těch teď chodí po světě! Vymýšlejí nové učení a neposlouchají papeže.“
„Říká se, že i Klára Scifi se o něho zajímá,“ klevetily sousedky.
„Pojďme k biskupovi, ať to vyřeší!“
Biskup Guido vyslechl lidi a předvolal si Františka.
Všichni netrpělivě očekávali neděli, kdy biskup veřejně prohlásí Františka za podvodníka, sektáře nebo blázna. Biskup však po kázání prohlásil: „Co se týká Františka Bernardona, ať vám své učení vysvětlí sám. Odpoledne bude kázat v kostele sv. Jiří.“ Assisané se tam nahrnuli.
„Bratři,“ začal František svou řeč, „nechci vám povídat nic nového, jen to, čemu nás učí naše církev, Kristův náměstek a kněží. Že nás Bůh miluje. Že všechno kolem nás o něm hovoří. Slunce mi připomíná boha, od kterého všechno pochází. Hory mi hovoří o jeho všemohoucnosti, vždyť je stvořil jediným slovem. Květy, louky, potůčky zase vypravují o jeho kráse, dobrotě a něžnosti. Kdybychom poslouchali Boha a všude ho nalézali, celý náš život by se změnil. Vždyť Bůh chce, abychom byli šťastni. Nic si nenechme pro sebe a uvidíme zázraky. Hledejme Boha a všechno mu darujme.“
Sestoupil z kazatelny, klekl si před oltář a modlil se. Vystřídal ho biskup Guido, který si ho také přišel poslechnout, a řekl: „Nenalézám v jeho slovech nic bludného. Jeho názory jsou velmi dobré, ale neuskutečnitelné. Kdo by tak dokázal žít?“
Když František vyšel z kostela, zahrnuli ho lidé otázkami. Mezi lidmi, kteří obklopili Františka, byla i Klára Scifi, kterou jeho řeč strhla: „Také já se chci všeho vzdát a žít jen pro Boha v úplné chudobě,“ řekla mu. „Pomůžeš mi?“
Usmál se na ni: „Když tě Bůh opravdu zavolá, když vytrváš a budeš se modlit, určitě nalezneme způsob i pro tebe.“
Vyhnanci
Přišli další bratři a dřevěný domek u Rivotorto se postupně zaplnil. Ráno se z domku ozývaly společné modlitby a písně, přes den zůstával prázdný. Bratři ošetřovali nemocné v osadě malomocných, pomáhali na polích nebo ve vinicích.
„Jestli přijde ještě jeden bratr, bude se muset usadit přede dveřmi,“ zasmál se Mořic, když přišel nový bratr Humilo. „Už se sem nevejde ani noha.“
Vtom zaslechli zvenku hlas: „Jen pojď dál, můj oslíku, pojď! V tomhle domku si odpočineme.“
„Co to má znamenat? Dobře ví, že je obydlený,“ protestoval Rufín.
„Vyhánět lidi z takové boudy, aby tu mohlo být zvíře! To je vrchol!“ křičel Sabattino. „Hned si to s ním vyřídím!“
František ho zastavil: „Počkej! Přál bych si, abychom se vždy cítili slabší, menší, horší než ostatní. Chci, abychom se také nazývali Menší bratři. Není to hezký název?“
„Ale tohle je do nebe volající nespravedlnost,“ bouřil se Sabattino.
„Chudí a poslední mezi lidmi musí snášet mnoho křivd,“ usmál se František.
Chvíli bylo ticho. Bratři stáli se sklopenými hlavami. Mořic ještě odporoval: „Nemáme skoro nic, a také toto nám chce sebrat.“
„Bratři, vždyť jsme se zřekli domovů, rodiny, přátel, a pro chatrč budeme šířit nesvornost a hádky?“ klidně vysvětloval František.
„To je pravda. Když jsme opouštěli domovy, důvěřovali jsme Bohu,“ uvažoval Bernard. „A teď máme strach, že se o nás nepostará.“
„Tak pojďme,“ vzdychl si Sabattino. „Když chudoba, tak chudoba!“
František je zavedl do jeskyně, kde sice bylo zima, ale unavení bratři hned usnuli.
*
„Snad nám ten oslař nesebral i Františka,“ hněval se ráno Capella, když zjistil že tam není.
„Neboj se, ten se nás tak lehko nevzdá,“ zasmál se Rufín. „Jsme sice sebranka, která vůbec nerozumí jeho vznešeným myšlenkám, ale má alespoň naději, že jednou to přece pochopíme.“
Když se František vrátil, řekl bratřím: „Nesu vám dobrou zprávu! Máme zase střechu nad hlavou. Je to sice jen malá Porciunkula, kterou nám zapůjčili bratři benediktini, ale máme se kam uchýlit.“
„Bůh chtěl vědět, jestli se dovedeme vzdát našeho domku, i když nemáme místo něho nic jiného,“ pochopil Rufín.
„Kdyby nám hned nabídl lepší, kdo by se nevzdal? To by ale nebylo zřeknutí, ale obchod,“ dodal Bernard.
„Zítra se dáme do práce,“ mnul si ruce František. „Domek v Porciunkule je velmi malý, musíme k němu přistavět ještě několik příbytků, aby každý měl své soukromí, kde se může nerušeně modlit.
(pokračování)