Perníkové srdce z pouti

Mlčoch, Lubomír OFS

Je měsíc máj, zasvěcený Panně Marii, a až můj článek vyjde, bude doba dovolených, prázdnin a také hlavních poutí na mariánská poutní místa. Krátce po vrcholících oslavách 650 let založení Univerzity Karlovy mne upoutal letáček, připomínající totéž výročí 650 let ale tentokrát milostné sošky Panny Marie svatohorské. Tedy 650 let vědy a vzdělanosti v Čechách a 650 let lidové zbožnosti uctívající na Svaté Hoře Matku Boží. Co se změnilo za těch šest a půl století v poměru rozumu, moci vědění člověka na straně jedné a srdce téhož člověka, jeho citovosti a spoléhání se na přímluvu a pomoc od Té, do jejíž ochrany nás odkázal sám Syn Boží? Má vůbec taková paralela smysl, kladení takové otázky na samém konci milénia, téměř 2 tisíce let od doby, kdy Panna Maria po světě chodila?

Není pochyb o tom, že poznání člověka za tu dobu nesmírně vzrostlo, moc vědění je v základu moci politické a moci bohatství v civilizaci, která má své kořeny ve Starém a Novém zákoně, v civilizaci euroamerické. Prostá dívka a matka Syna člověka Maria je postavou spojující křesťanství s židovstvím. Byla a je uctívána ve všech řeholích a spiritualitách, sv.František ji "zahrnoval nevýslovnou láskou a prohlásil ji za ochránkyni a pomocnici své rodiny", neboť tato "pokorná služebnice Páně ochotně přijímala jeho slova a všechny jeho podněty,.... v naprosté odevzdanosti ducha, v modlitbě plné živého vědomí a důvěry" /volně dle Řehole SFŘ, čl.9/. K ní František volá jako k "dceři nejvyššího Krále, Otce nebeského, jako k matce nejsvětějšího Pána našeho Ježíše Krista, jako k nevěstě Ducha svatého, aby za nás prosila se svatým Michaelem Archandělem a všemi mocnostmi nebeskými a všemi svatými u svého nejsvětějšího milovaného Syna, Pána našeho a Mistra" /dle "Antifony z hodinek o utrpení Páně"/.

Ruku v ruce s růstem a pokrokem vědění člověka, s růstem vlivu Mistrů univerzitních, jakoby klesala váha a role Mistra jediného, hodného tohoto titulu. "Dějiny evropského novověku jsou rovněž dějinami sekularizace Evropy. Široké oblasti života, nejen věda a technika, také stát a ekonomie, kultura a společnost, dokonce zcela osobní hodnotové představy a přesvědčení jsou čím dál méně ovlivňovány náboženskými tradicemi a postoji" /Thomas Söding/. Prof. Manfred Speaker spatřuje v pokračující sekularizaci společnosti nejhlubší příčinu narůstající krize sociálního státu: tam, kde se ztrácí víra v život věčný, rostou nároky člověka na uspokojování pozemských potřeb nade všechny meze - i když se tím člověk nemůže nikdy zcela uspokojit. Tam, kde člověk lpí jen na pozemském životě, nemohou stačit nikdy zdroje na financování zdravotnictví, neboť vždy existuje alespoň pokušení zaplatit si - stále většími částkami peněz- šanci na oddálení příchodu sestřičky smrti...

Fakulta sociálních věd UK oslavila výročí konferencí "Česká společnost na konci tisíciletí". Z přednesených hlavních příspěvků mne nejvíce upoutala úvaha čelného moravského sociologa Prof. Ivo Možného "Česká rodina v době pozdní modernity". Možný ukazuje, že kapitalistická revoluce, kterou prožíváme, je nepřátelská instituci rodiny, sice jinak než minulý socialismus, ale snad ještě výrazněji než dříve: "Sňatečnost po roce 1989 soustavně klesá a dosáhla už historicky nejnižších hodnot, porodnost poklesla přímo dramaticky a svou úrovní 1,16 spadla hluboko i pod všeobecně nízkou míru porodnosti ve vyspělých zemích pozdního kapitalismu". Zhoršuje se bytová situace a nedostupnost bytu pro průměrnou mladou rodinu je tíživá.

Citát ukazuje, že nejde jen o naši českou "výsadu": demografická situace je špatná až na výjimky /Irsko/ všude v Evropě i v USA, obyvatelstvo stárne, klesá podíl práceschopných obyvatel v produktivním věku, penzijní systémy nemohou tyto negativní trendy "ufinancovat". Ukazuje se, že nejbohatší národy si nemohou dovolit mít děti, že společnost "výkonnosti" je rodině nepřátelská, že potřebuje tvrdě pracující individua /aby jiné jednotlivce vytlačovala na okraj a zbavovala je možnosti zaměstnání/.

Matka "Syna člověka" je matkou všech lidí, a její Syn si přál mít maličké při sobě neboť jejich je Království nebeské. Člověk novověku se učil stále více spoléhat jen sám na sebe, na své vědění, sílu a moc. Boha jakoby přestával potřebovat, tím méně rozumí oběti jeho Syna, a ještě méně se cítí ve své pýše dovolávat přímluv a pomoci Matky Boží. A tak se stává, že rozum nepodložený vírou a přispěním Ducha svatého slábne "a je bez moci": člověk naponec řeší složité problémy, které by bez jeho civilizačního působení vůbec nevznikly. Panno Maria, pomocnice křesťanů, oroduj za nás!

Douška na závěr, vysvětlující titulek článku. Je tomu již 13 let, co se vypravil jeden konvertita-intelektuál na pouť na Svatou horu u Příbrami. Byla letní neděle, krásný čas, ale na poutníkovi ležela tíseň: příští den měl mít rozvodové řízení.

Po poutní mši sv. se zpěvy /která stále ještě nepřinášela úlevu/ následoval tradiční obřad lidové zbožnosti - uctívání milostné sošky P. Marie. Intelektuál se se směsí rozpaků, jisté skepse a váhání nakonec v pokoře připojil. Poté u stánků hledal poutník něco k snědku, a protože následující den byl rovněž dnem "branosti", zbývalo mu v kapse již jen pár korun. Jako kompromis mezi poutním obědem a zasycením vyšel perník máčený v čokoládě. Při jeho pojídání před maránskou svatyní s krásným výhledem do kraje napadlo poutníka, že párkrát v minulosti již ženě přinesl z pouti perníkové srdce, a že jej neodmítla. Ale dnes - den před rozvodem? Jakýsi vnitřní hlas uchlácholil tuto pochybnost a s nákupem perníkového srdce se i v srdci poutníka dostavil větší pokoj. Potíž byla pak jen v tom, že zbytek peněz již nestačil na jízdenku až do Prahy. Nuže ve Zdicích poutník vystoupil z vlaku, a stal se pravým pěším poutníkem. Ale jen na pár minut: již třetí auto zastavilo a shodou okolností jel řidič na Mělník, úplně kolem poutníkova domova...

Večer pak se ale situace přece jen nezdála zralou pro obdarovávání perníkovým srdcem /anebo měl poutník jen slabou víru?/. Takže srdce se dostalo k adresátce až pár dní po dokonaném rozvodu. Ale i to stačilo, aby - již jen bytné poutníkově- vyhrkly slzy do očí. Bylo vidět, že není vše navždy ztraceno. A i když ještě potom muselo uplynout hodně vody, než rodinný příběh vzal lepší konec, ono perníkové srdce z pouti v celé mozaice života hrálo svou neopominutelnou roli.

Lubomír Mlčoch OFS