Houška, Petr Alk. OFM

Z Trajánova fóra není daleko na náměstí Dvanácti apoštolů (Piazza Santi Apostoli). Toto náměstí je poněkud stranou velkoměstského ruchu, působí uklidňujícím dojmem. Bazilika, podle níž se náměstí jmenuje, pochází v dnešní barokní podobě z prvé čtvrtiny 18. století. Avšak původní bazilika byla vybudována v době  „stěhování národů“ jako votivní chrám na památku osvobození Říma od barbarských Gotů vedených Totilou.  Baziliku začal stavět papež Pelagius I. (556 - 561) a velkolepě ji dobudoval jeho nástupce Jan III. (561 - 574). Svatyně má titul Dvanácti apoštolů, ale především je zasvěcena dvěma z nich: sv. Filipovi a sv. Jakubu Mladšímu. Jejich ostatky poskytl Římu byzantský císař. Byly uloženy do mramorového sarkofágu v místě dnešního hlavního oltáře. Zde odpočívaly třináct století, zatímco stará bazilika hrozící zřícením byla přestavěna. Počátkem sedmdesátých let minulého století byly nově objeveny, protože původní uložení upadlo v zapomenutí. Po identifikaci znalci byly pak 1. května 1879 v kryptě pod hlavním oltářem nově uloženy opět do mramorového sarkofágu.

Význam původní baziliky, jež byla zvláště v raném středověku cílem mnoha poutníků, vystihují verše připisované papeži Janu III. Nazývá chrám místem, odkud se šíří světlo a byl vybudován na poděkování, že věřící byli uchráněni před vražedným kousnutím vlka. V těch slovech zaznívá vzpomínka na divokou invazi Gotů. V kryptě baziliky uložil pak r. 886 papež Štěpán VI. ((885 - 891) ostatky mnoha mučedníků, shromážděné z původních starokřesťanských pohřebišť.

Papež Pius II. (1458 - 1464) svěřil r. 1463 baziliku péči Menších bratří konventuálů (minoritů), kteří ji spravují  dodnes a v přilehlém klášteře sídlí řádový generál. V bazilice nalezli posmrtný odpočinek příbuzní papeže Sixta IV. (1471 - 1484), který pocházel z řádu sv. Františka, tehdy ještě nerozděleného, v dnešním kněžišti je náhrobek kardinála Rafaela Riaria  a Petra Riaria, v kryptě Sixtova bratra Rafaela Della Rovere a Alexandra Riaria.

V roce 1517, kdy došlo k definitivnímu rozdělení Františkova řádu na františkány-observanty a minority-konventuály, sešli se minorité na svatodušní volební kapitulu u Dvanácti apoštolů, zatímco observanti slavili kapitulu na Aracoeli.

R. 1702 posvětil papež Klement XI. (1700 - 1721) základní kámen nové baziliky, jejíž výstavby se ujali architekti Francesco a Carlo Fontana. Dokončená  chrámová stavba byla konsekrována papežem Benediktem XIII. (1724 - 1730) v roce jeho zvolení.

Průčelí baziliky je ozdobeno balustrádou se sochami dvanácti apoštolů uprostřed s Kristem. Do baziliky vcházíme podloubím, které odděluje od náměstí mřížová kovová ohrada. V podloubí jsou uchovány různé kamenné fragmenty dávných pomníků a náhrobků, zejména ze staré baziliky. Nejstarší fragment je z Trajánova fóra a pochází z 2. století.

Bazilika je trojlodní. Hned při vstupu nás upoutá hlavní oltář od Nicola Corony z r. 1713 s obrovským oltářním obrazem od Dominika Muratoriho z r. 1715. Obraz znázorňuje mučednictví obou apoštolů Filipa a Jakuba, jako by k němu došlo na stejném místě: avšak sv. Jakub byl svržen z chrámového vrcholu v Jeruzalémě a utlučen kyjem, zatímco sv. Filip byl ukřižován v Hierapoli.

Nejsvětější svátost se uchovává na jednom z postranních oltářů, podobně jako v jiných bazilikách. Svátost smíření je možné přijmout kdykoli.

V bazilice je řada kaplí: kaple Sv. kříže, sv. Antonína z Padovy, Neposkvrněného početí, sv. Bonaventury, kaple Piety, sv. Josefa Kupertinského a sv. Františka z Assisi. Sv. Josef Kupertinský je prý uctíván jako patron studentů. kteří ho vzývají o přímluvu zvláště před zkouškami.

Bazilika není jen pomníkem dávného mučednictví: vstupujeme zde do šlépějí i mučedníka křesťanské lásky našeho století. Obraz sv. Maxmiliána Kolbeho, polského kněze minority, mučedníka z Osvětimi (+ 1941), zakladatele velikého mariánského hnutí  Rytířstvo Neposkvrněné (MI), nám připomíná, že  ve zdejší svatyni se modlíval a sloužil u oltáře jako klerik v době svých římských studií v letech 1912 - 1919.

Pozoruhodná freska, velkolepě koncipovaná „Apoteóza Františkova řádu“ pochází od janovského malíře Gaulliho z r. 1707. Je patrné, že právě 18. století se svými nejlepšími umělci vtisklo postupně bazilice dnešní podobu.

Také v sakristii jsou různé umělecké památky a v klášterních prostorách objevíme architekturu renesance z let 1480 - 1510 i sál, který sloužil příslušníkům spřátelené rodiny Della Rovere.

Nad vchodem do sakristie je monument papeže - minority Klementa XIV. (1769 - 1774) , který před zvolením papežem nebyl ani biskupem, ale Benedikt XIV. (1740 - 1758) jej jmenoval rádcem Svatého Officia a Klement XIII. (1758 - 1769) kardinálem. Jako  prostý řeholník se jmenoval Lorenzo Ganganelli, byl učencem, kazatelem a měl bystrého ducha, františkánskou duši a mírnou, smířlivou povahu. Když z tříměsíčního konkláve v době pro církev velmi obtížné vyšel jako papež, upřímně si posteskl ve svém prvém okružním listě: „Zdá se nám, že jsme vypluli na rozbouřené moře z bezpečného pokojného života ve chvíli, kdy jsme na to vůbec nemyslili.“ Evropští diplomaté zastupující bourbonské dvory nešetřili intrikami, aby všemožně dosáhli zrušení nepohodlného jezuitského řádu. Klement zvyklý klášterní cele, ale neznalý „vysoké politiky“, nakonec se podvolil v domnění, že volí menší zlo. Apoštolským listem „Dominus ac Redemptor“  z  r. 1773 jezuitský řád zrušil, i když s těžkým srdcem. * Neradostný úděl a velké starosti podlomily záhy jeho zdraví. Byl přítelem sv. Pavla z Kříže a sv. Alfonsa z Liguori, který podivuhodným Božím řízením ho těšil v jeho poslední hodině. Jeho monument v bazilice svěřené péči jeho řádu  je pozoruhodným dílem sochaře Antonína Canovy. Papež sedí na trůně  se vztaženou pravicí, doprovázen dvěma symbolickými postavami naznačujícími  Zdrženlivost a Mírnost  Tělesné ostatky papežovy jsou uloženy  v kamenné rakvi.

Gemelli napsal o Klementu XIV: „Bylo zřejmé, že duše františkánská, nebo chcete-li upřímně  evangelní, soustřeďuje v sobě a bere na sebe celou tragédii papežství v století encyklopedismu a státního násilí“ („Františkánské poselství světu“).

Rád bych připojil i osobní vzpomínku. Bazilika Dvanácti apoštolů byla prvním kostelem, který jsem navštívil, když jsem před třiceti roky byl poprvé v Římě. Byl jsem totiž ubytován v přilehlém klášteře. Bylo před 8. prosincem, slavností Neposkvrněného početí Panny Marie, která je patronkou serafického řádu. Je zvykem, že v bazilice se koná slavnostním způsobem devítidenní příprava (novéna) na tento svátek. Tak se stalo, že jsem se zde setkal v sakristii s pražským arcibiskupem - exulantem, kardinálem Josefem Beranem, který, ač už tehdy dost vážně nemocen, přijal pozvání, aby toho dne zakončil pobožnost svátostným požehnáním.

Také jsem měl možnost během svého pobytu celebrovat dole pod hlavním oltářem, v tzv. konfesi, u hrobu sv. apoštolů Filipa a Jakuba.

Starobylost a význam baziliky dosvědčuje i to, že byla častěji ve staré době místem tzv. stacionální  bohoslužby papeže, kléru a římského lidu. Na papežskou slavnostní liturgii se sem putovávalo např. na všechny pátky kvatembrových dnů (slaveny čtyřikrát do roka jako dny postu a usebranosti), na 4. neděli adventní a na čtvrtek ve velikonočním oktávu.

V roce velikého jubilea křesťanství, na něž se připravujeme, se jistě stane i tato svatyně symbolizující kontinuitu křesťanství s jeho tradicemi vyhledávaným místem modlitby a ztišení.

*Jezuitský řád byl obnoven Piem VII. r. 1814.

Petr Alk. Houška OFM