Redondo, Valentin OFMConv.

Pokání v prvotní církvi

     Důvodem obšírného úvodu o výrazu "pokání" jednak v bibli, jednak v "hnutí" či "řádu kajícníků" je to, že františkánský třetí řád není skutečností, která by se zrodila až s Františkem z Assisi a jeho bratry, ale skutečností existující už dříve, kterou ovšem František svou spiritualitou ovlivnil a Menší bratři propagovali, provázeli a oživovali, a která se v tomto momentu nazývala "kající hnutí" či vhodněji "řád pokání".

    Toto hnutí se zrodilo v církvi jako výsledek církevní kající disciplíny. Od počátků církve se postupně rýsovala, jak jsme viděli i ve spisech apoštolů, kající nauka a praxe (rituál), které lze shrnout do těchto termínů: pokřtěný, který se dopustí hříchu, může dostat odpuštění, jen když "koná pokání", "obrátí se".

    K obrácení, které zasahuje srdce hříšníka, nebo lépe: změnu osobních postojů, se připojovala vnější znamení: modlitba, půst, almužna. Hříšník, který se chtěl obrátit, změnit život, vstupoval do "řádu pokání", a zůstával v něm, dokud nevykonal smír určený církevním společenstvím spolu s jeho biskupem.

    Výzva k obrácení v prvotní církvi byla pokračováním kázání apoštolů. Je však také pravda, že brzo se projevily dva odlišné proudy ve vztahu k hříšníkům: jeden mírný, který nacházíme ve spisech Učení 12 apoštolů (Didaché), sv. Klementa Římského, Origena, sv. Cypriána, a druhý přísnější, jak nám jej uchoval Pastor Hermův, montanisté, Tertulián a novaciáni. Od 2. století se však rozvíjí myšlenka, která se už určitým způsobem nachází v Listu Židům, že toto pokání lze vykonat pouze jedenkrát v životě.

    I v témže církevním společenství se projevovaly protiklady týkající se pokání, jak to vidíme v římské církvi mezi kritérii papeže Kornelia a Novaciánem, či mezi Hypolitem a papežem Kalixtem. Tyto dvě tradice určitým způsobem existují ještě dnes.

Veřejní kajícníci povinní

     Hříšníci, kteří se dopustili veřejného hříchu, museli konat veřejné pokání a vstupovali do "řádu pokání", který zahrnoval vnější znamení a požadavky i po odchodu z tohoto řádu. Od 4. stol. se pak objevují pověstné "zákazy (interdikty)", totiž věci, které kajícník nebude moci konat během kajícího období, avšak provázejí ho i po skončení pokání, a pokračují po celý jeho život.

    Důsledkem bylo, že mnozí z kajícníků vstupovali do řádu pokání stále vzácněji, a všeobecně odkládali "přijetí pokání" na poslední dny života. Dokonce jsou tu biskupové a koncily, kteří dovolují vstoupit do pokání až na konci života.

    Vnějšími znameními bylo zbavení eucharistie a svátostí i církevního společenství, tj. ex-komunikace; dlouhé modlitby, přebývání v místech temných a nečistých, přímluva vyznavačů...

    Podmínky po skončení pokání: - nesloužit ve vojsku - nenosit zbraně, - nevěnovat se obchodu, - nepřijímat úřady ve veřejném životě, - žít zdrženlivě, to jest: ovdovělý kajícník se nemůže znovu

 oženit, avšak ani svobodný nemůže uzavřít manželství, a ženatý

 musí žít zdrženlivě.

    Tato přísnost měla právě za důsledek, že kajícníci vyznávali vinu, avšak nekonali pokání a odkládali je až na konec života. V církvi byl zápas mezi krajní přísností a úsilím, aby se tito kajícníci povinní nevyhýbali pokání a příliš tvrdým břemenům.

Kajícníci dobrovolní

     Viděli jsme, jak qumranští byli společenstvím kajícníků, ve své době s novými postoji, v mesiášské společnosti a mesiášském očekávání. Což za anawim (chudí) bible nemohou být považovány malé skupiny se srdcem obráceným, otevřeným a obnoveným, které i v těch nejobtížnějších situacích společenských, politických a náboženských cítí přítomnost Boha Smlouvy?

    Počínaje 4. stoletím, po skončení pronásledování, jsou tu křesťané, kteří, třebas nejsou hříšníci a nemají žádnou povinnost konat pokání, touží žít životem větší dokonalosti a vstupují do "řádu pokání", aby se stali jeho součástí. Tito dobrovolní kajícníci přijímají kající zákonodárství a zůstávají po celý život tak jak předpisují stanovy.

    I když byl vstup dobrovolný, cesty k němu byly tři: 1. ti, kdo se chtěli obrátit po světském životě; 2. ti, kdo pro vážnou náklonnost k hříchu (avšak bez těžkého hříchu) toužili zachovávat kající život; 3. ti, kdo byli zasvěceni Bohu svými rodiči, a v plnoletosti se zasvětili z vlastní vůle.

    Dobrovolní kajícníci byli přijímáni jako conversi (obrácení), řeholní muži (varoni religiosi), kajícníci.

    Jinými způsoby k dosažení odpuštění byly mnišské sliby nebo vstup do řádu jako conversus ("konvrš").

    Od východních mnichů, kteří se šíří na jihu Itálie, byly převzaty dva způsoby kajícího života: poustevníci (eremiti) a anachoreti. Spolu s obvyklými způsoby kajícího života přinášejí úctu k Panně Marii označovanou za zbožné "otroctví" Matce Boží, které potom dál šíří západní poustevníci.

Kajícnost v karolínském období

     V průběhu karolínské reformy byly všechny mnišské řády sjednoceny pod řeholí sv. Benedikta. Je tu snaha sjednotit i různé laické řády. Jonáš, mnich a později biskup Orléansu (+ 844), sestavuje "program zbožného života" pro všechny věřící a druhý pro manžele. Žádá na nich pravé obrácení: lítost nad hříchy a časté přijímání. Mnozí zbožní světští lidé vstupují jako conversi do klášterů, aby vykonávali služby; jiní zůstávají doma, i v manželství, anebo žijí společně životem apoštolů, a jako ti konají putovní kázání. Sv. Řehoř Veliký mluví o mnichu, opatu Equitiovi, jenž konal putovní kázání, avšak kurie to neviděla ráda. Následovali pak další: Petr Poustevník, Robert z Arbrisselu, Bernard z Thironu... Jinou formou jsou putující poustevníci.

    Počínaje karolínským obdobím se pak mluví o třech řádech: duchovních (kleriků), mnichů a kajícníků.

Křížové výpravy

     Lze se na ně dívat z různých postojů: z hlediska sociálně-politického vnášejí do arabského světa nestálost válkou a strachem z moci a dobývání; z ekonomického hlediska obnovují obchodní cesty s Byzancí; avšak z hlediska kajícnosti, křižák je kajícník. Je ovšem pravda, že ne všichni křižáci byli kajícníky, avšak mnozí tu našli způsob, jak prožívat svůj způsob kajícího života. Kříž je znamením poutníka do Svaté země. Křižák zanechával všeho a dostávalo se mu odpuštění za všechny jeho hříchy. Spiritualita křižáků dává růst úctě ke Kristově lidství a k božskému i lidskému mateřství Marie.

"Conversi"

     jsou křesťané, kteří projevují, často veřejně, svou touhu nebo vůli po větším obrácení, více či méně radikálním rozchodem s dosud vedeným normálním životem. Obecně nejde o veřejné hříšníky, ale o křesťany, kteří se takto rozhodují z lásky k dokonalosti. Kromě dosud uvedených (oblati, eremiti, anachoreti) jsou to:

    - "Recluse" či "incarcerate", ženy zasvěcené Bohu, které nevstupují do klášterů, ale žijí často poblíž kostelů nebo klášterů. Byly nazývány: "vestite" ("oblečené"), kající sestry, "modlilky" a především "bekyně". Jejich vydržování bylo zajištěno láskou věřících a mnichů, ale také vlastní prací.

    - Dobrovolní poutníci do míst ve Svaté zemi, k hrobům apoštolů Petra a Pavla v Římě a Jakuba v Santiago de Compostela, do jiných míst poznamenaných přítomností archanděla sv. Michaela či vyznačujících se hroby učedníků Páně a mučedníků.

    - Manželé "conversi", kteří žili dále ve svých rodinách kajícím životem a zdržovali se, aspoň dočasně, manželského styku.

Období předfrantiškánské

     Dnes je obtížné rekonstruovat situaci "řádu kajícnosti" v období předcházejícím sv. Františka a jeho druhy. Lze říci, že tak jako v karolínském období byli biskupové naklonění řádu kajícnosti, tak i později jsou tu osobnosti s velkým vlivem na jeho spiritualitu. V určitém smyslu jsou to před-hlasatelé či spolupracovníci gregoriánské reformy v církvi; zde uvedeme pouze hlavní: zakladatel clunyské reformy opat sv. Odon (+ 942), jeho pokračovatel opat sv. Odilo (+ 1049), sv. Romuald, spolupracovník Řehoře VII. sv. Petr Damiani (+ 1072), sv. Jan Gualbertus (+ 1073), zakladatel vallumbrosianů, kteří poustevnický život spojovali s putovním kázáním, a konečně sv. Norbert (+ 1130), který jde v této linii kázat příkladem a slovem a zakládá řád premonstrátů.

    Tito muži pomohou aspoň zčásti dovést do konce gregoriánskou reformu, a dají křesťanskému lidu kázáním a praxí chudoby podle způsobu apoštolů příklad života podle evangelia. Stejně jako křižáci přispívají k šíření úcty ke Kristově lidství se zvláštním zdůrazněním jeho vtělení (narození a utrpení), jakož i k božskému a lidskému mateřství Matky Boží.

     Co se týká povinností kajícníků, můžeme je stručně shrnout:

    - oděv: prostý, z hrubé vlny, levný, tmavé barvy, vyznačující kajícnost či poustevnický, hůl, mošna a sandály, často se znamením TAU na plášti nebo kapuci;

    - sliby: byly vyjádřeny obléknutím hábitu a vyžadovalo se písemné stvrzení;

    - tonzura: znamení veřejného kajícníka; nesměli mít pěstované vlasy a nosili vousy; nad ženami bylo pronášeno zvláštní kající požehnání;

    - zákazy: veřejných divadel, hostin, práce v obchodě z obavy z podvádění a spekulování; vykonávání veřejných úřadů administrativních či soudních; konání vojenské služby;

    - posty dvakrát či třikrát týdně v "zákonné dny";

    - účast na eucharistii zvláště o slavnostech Narození Páně, Velikonoc a Letnic;

    - věnovat se dílům lásky ve špitálech, hospicích pro poutníky i v útulcích pro malomocné;

    - oprava kostelů  a pomoc zdarma na výstavbě katedrál.

(Pokračování)

Valentin Redondo OFMConv.

                                 Z italštiny přeložil a upravil

Radim Jáchym OFM