Paulíny, Andrej SDB

     Je až překvapující, kolik bylo a je terciářů mezi známými svatými i jinak vynikajícími lidmi; namátkou uveďme jen: Ignác z Loyoly, Karel Boromejský, Filip Neri, František Saleský, Vincenc z Pauly, Bernadetta Soubirous, Jan Bosco, Chiara Lubichová. Třebas se ve svém životě nijak víc nepodíleli na životě františkánské rodiny, přece tento duchovní základ ovlivnil jejich další vývoj. - A jsou naopak lidé, kteří tento svůj františkánský základ v sobě potlačili, a přece v určité chvíli života jej nedokázali zapřít. Když nechvalně známý královéhradecký kapitulní vikář Karel Jonáš  pohřbíval v únoru 1976 v Koclířově našeho otce Celsa Létavku v kruhu jeho františkánských bratří, těch "se souhlasem" v hábitech, i těch ostatních tajných, které v zástupu jen tušil, překvapil všechny přiznáním, že i on jako seminarista vstoupil do františkánského třetího řádu. - Mezi ty první patří nový blahoslavený, o kterém je řeč v tomto článku.

     Dne 22. srpna 1997 během XII. světového setkání mládeže v Paříži vyhlásil Jan Pavel II. v katedrále Notre Dame, poprvé v dějinách tohoto nádherného gotického chrámu, za blahoslaveného Frédérica (Bedřicha) Ozanama. V homilii Svatý otec řekl: "Blahoslavený Frédéric Ozanam byl apoštol lásky, vzorný manžel a otec rodiny, velká postava katolického laikátu 19. století, univerzitní profesor Sorbony, zakladatel Konferencí sv. Vincence, člověk, který měl velký podíl na pohybu myšlenek své doby."

    Když vstupoval do univerzitní auly na přednášky, všichni ho obdivovali. Vysoký, štíhlý, jemná tvář rámovaná krátkou bradkou, zosobnění ušlechtilosti. Tak si lze představit Frédérica Ozanama. Studenti byli jeho osobním kouzlem podmaněni a pozorně mu naslouchali: jedni, aby ho následovali, druzí, aby ho popírali. Nebylo možné zůstat lhostejným před tímto pouze třicetiletým profesorem.

    Narodil se v Miláně 23. dubna 1813, kde konal službu jeho otec, vojenský lékař z Lyonu. Matka byla Marie rozená Nantassová. Chlapec se zdál velmi slabý a křehký, proto ho pokřtili hned doma. Roku 1815 se rodina vrátila do Lyonu. Nadaného chlapce vychovávali s pečlivou láskou, a se světem víry a kultury dostával od svých rodičů všechno pro slibnou budoucnost.

    Když doktor Ozanam se svou ženou navštěvovali chudé, Frédéric chodil s nimi. Poslouchal bedlivě, když otec mluvil o dějinách Francie, a pochopil, že to byla v podstatě historie křesťanství. Ještě jako chlapec psal krásné latinské a francouzské básně. Jako dvanáctiletý přistoupil k prvému svatému přijímání, kterým Ježíš pronikl jeho život jako Přítel a Učitel.

    Na lyceu v Lyonu byl první ve třídě a maturoval sotva 17letý. Otec chtěl z něho mít advokáta, ale Frédéric měl sklon k literatuře, historii a filosofii. Snadno se učil evropským i východním jazykům. Když přišel do Paříže jako 18letý, studoval na sorbonské univerzitě filosofii a historii. V univerzitní "Latinské čtvrti", kde bydlel, byl nejdříve izolován mezi bezbožnými kolegy. Obklopen nevěrci nevázaného života dokázal se proti nim odvážně postavit a ukazoval jim prázdnotu jejich života. Brzy však nebyl sám.

    Našel si přátele v katolických osobnostech kultury a vědy: fyzika André Ampèra, spisovatele a politika René de Chateaubrianda, filosofa Simona Blancha. Za duchovního rádce si vybral opata Marduela, kněze pokorného a vzdělaného. Nakonec objevil Henri Lacordaira, kdysi nevěrce a potom horlivého kněze Kristova. Ve styku s těmito lidmi dozrál ve Frédéricovi plán vnést Krista do kultury, na univerzitu, do sociálních problémů. Jeho dvacetileté srdce hořelo apoštolským duchem. Cítil se nadchnut posvátným nadšením v době, kdy jeho materialističtí spolužáci a profesoři prohlašovali křesťanství za báji.

    Jan Pavel II. v homilii při blahořečení vyzdvihl, že Ozanam se řídil heslem, které vyjádřil v jednom svém listě příteli: "Naučme se bránit své přesvědčení bez toho, že bychom své protivníky nenáviděli. Milujme ty, kteří myslí jinak než my." Už roku 1833 křičel na své přátele: "My, co se chlubíme, že jsme katolíci, co děláme? Kde jsou skutky, které by dokázaly naši víru, aby ji lidé viděli, respektovali a milovali?"

    Právě v té době, když mladý Ozanam přemýšlel o těchto věcech, ozval se Chateaubriandův hromový hlas: "Přijde čas, kdy už se nebude moci ani pomyslet, že existoval společenský řád, ve kterém jeden měl miliónový příjem, zatímco druhý neměl si zač koupit kousek chleba. Na jedné straně je pár jednotlivců, kteří vlastní nesmírné bohatství, a na druhé straně velké zástupy hladovějí." Všichni mladí četli tuto výzvu s horečnou úzkostí. Frédéric byl z toho zmatený.

    Co dělat? Okolo Frédérica se sdružoval kroužek mladých inteligentních studentů. Byla to "Společnost dobrých studií", kterou vedl profesor De Bailly. Ta měla v programu přivést ke Kristu studenty a dělníky, odvrácené od Boha klamnými ideami. Ozanam a jeho přátelé se začali účastnit "konferencí historie" okolo profesora De Baillyho, kde se mluvilo o vědě, která by byla schopná přivést ke Kristu. Jednou večer jeden z přítomných tvrdil, že je třeba dělat i něco jiného, aby křesťané účinně hlásali Ježíše Krista. Tehdy Frédéric zvolal: "Požehnání chudých je Božím požehnáním! Pojďme k chudým!" Hned se rozhodli založit novou "konferenci", která by si vzala na starost službu chudým. Bylo to 23. dubna 1833, na Ozanamovy dvacáté narozeniny, kdy se zrodily "Konference sv. Vincence z Pauly".

    Mladí křesťané se odebrali do kláštera "Dcer křesťanské lásky" sestry Rosalie Rendu, známé už v Paříži svým apoštolátem ve prospěch chudých. Sestra se udiveně dívala na tyto "panáčky" ze Sorbony. Viděla však jejich horlivé srdce a důvěřovala jim. "Chcete jít k chudým? Dobře, tady jsou adresy. Hned se uvidí, zda vám nepřejde chuť vystupovat po krkolomných schodech a vstoupit do páchnoucích podkrovních děr."

    Frédéric a jeho přátelé přijali nabídku s radostí. Byl máj 1833 a první "Konference sv. Vincence" začala svou činnost. Byl to úspěch. Mladí lidé nejen že vytrvali v přinášení hmotné a duchovní pomoci těm nejchudším, ale začali své dílo rozšiřovat. S překypující silou navázali styky lásky mezi bohatými a chudými. Návštěva v chudých domácnostech byla pro ně příležitostí vykonat mnohem víc než odevzdávat balík jídla zubožené rodině. Mluvili s těmito vyděděnci s láskou, vraceli jim lidskou důstojnost, hledali řešení jejich palčivých problémů.

    Iniciativa Frédérica a jeho přátel sloužila jako příklad. Brzy byly založeny další "konference", nejen v Paříži, ale i na venkově. Pouto, které všechny "konference" spojovalo, byla hluboká víra v Ježíše Krista, který se stal pro nás chudým, a láska, jež přichází jen od něho. Roku 1839 bylo ve Francii 39 konferencí, do roku 1844 vzrostly na 141 a roku 1848 na 282. V tomto roce se rozšířily i mimo Francii. Sám Frédéric Ozanam během svých cest zakládal "konference" v Itálii. V Turinu prvé konference založil Don Bosco a Silvio Pellico.

    Frédéric přitom nezanedbával svoje studia. Velmi mladý dosáhl doktorátu na Sorboně a brzy 24letý začal vyučovat jako univerzitní docent. Přednáškami vysoké vědecké kvality dokázal, že Evropa se zrodila evangelizační a civilizační prací církve. Během celého svého života Ozanam současně s charitativní činností úspěšně postupoval v dvojí kariéře uznávaného profesora a vysoce vzdělaného historika. Uveřejnil knihy o Dantovi, o františkánských básnících, o některých německých spisovatelích, o obrácení barbarů ke Kristu.

    Jako třicetiletý se oženil s Amélií, velmi milou a přívětivou ženou, která mu dala dceru Marii; obě mu byly útěchou v bojích za pravdu a v různých pracích. Smrt ho skosila sotva čtyřicetiletého 8. září 1853, na svátek Narození Panny Marie, v den pro něho velmi vzácný, neboť Pannu Marii miloval už od dětství. Když se zářící tváří naposled přijímal eucharistického Ježíše, zvolal: "Proč se ho bát? Tolik miluji Ježíše!" Na jeho hrobě je nápis: "Strhoval mladé do Kristova vojska."

    Svou homilii při blahořečení zakončil Svatý otec modlitbou k novému blahoslavenému:

     "Frédericu Ozaname, tvoje životní cesta byla cestou svatosti. Je třeba, aby všichni mladí, kteří se dnes zúčastnili na tvém blahořečení, poznali, že tato cesta svatosti je i jejich cestou. Buď jim na ní průvodcem!"

                         Andrej Paulíny SDB

                        "Don Bosco dnes" 1/1998

                        ze slovenčiny přeložil: Radim Jáchym OFM