Pospíšil, Ctirad Václav OFM

(K roku Ducha svatého V)

     Základní listy svatého apoštola Pavla představují redakčně nejstarší knihy Nového zákona. To znamená, že dostaly svoji definitivní podobu mnohem dříve než proběhla poslední redakce evangelií a knihy Skutků. Vzhledem k charakteristice listů a k jejich stáří v nich nacházíme bezprostřední svědectví o úžasné zkušenosti s působením Ducha svatého, jak ji zažívala první generace křesťanů. Pavel je ovšem mnohem víc než pouhý svědek, on je také skutečný teolog, který odhaluje skryté souvislosti a proniká do hlubin Božích tajemství. Postihnout ve stručnosti nesmírné bohatství Pavlovy pneumatologie je vpodstatě vyloučeno; vždyť slovo pneuma se v jeho díle vyskytuje celkem sto šestačtyřicet krát.[1] V tomto příspěvku se můžeme pochopitelně pouze dotknout jenom těch nejzvučnějších strun, jež ve svém díle na harfě novozákonní pneumatologie napnul Apoštol národů.

     Kdybychom chtěli v Novém zákoně nalézt výrok: „Duch svatý je Bůh", hledali bychom jej marně. Nicméně pozornému čtenáři neunikne, že již v Pavlových listech najdeme celou řadu míst, která víru v božství Ducha dokládají. V dnešní době, kdy se můžeme poměrně často setkat s různými sektami, jejichž členové nepřijímají víru v božství Syna ani Ducha, jistě není na škodu umět zdůvodnit vlastní víru s otevřeným Písmem v ruce.

         „Ten Pán je Duch, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně." (2 Kor 3,17-18).

     Základní otázkou je, koho vlastně Pavel míní slovem >>Pán<<. Na první pohled by se mohlo zdát, že autor tu hovoří o Kristu, kterého označuje jako Ducha; to by však odporovalo jiným místům, kde jsou Kristus a Duch jasně rozlišováni.[2] Když si uvědomíme, že Pavel v kontextu naráží na Ex 34,27n - kde se hovoří o Mojžíšovi, jehož tvář po rozhovoru s Bohem zářila - pak je velmi pravděpodobné, že slovo Pán ve verši 2 Kor 3,17 označuje JHWH. Pavel chce prostě říci, že Duch, s nímž mají křesťané zkušenost, je totožný s Hospodinem, který hovořil kdysi s Mojžíšem,[3] protože důsledek je tentýž - sláva Páně nyní vyzařuje z tváře křesťanů. Obrazem Božím, s nímž se působením Ducha spodobujeme, je Kristus (Kol 1,15) především ve stavu oslavení. Toto spodobení přivádí křesťany ke stále většímu podílu na Boží slávě, jež z nich vyzařuje, a tato sláva je dlužna působení Božího Ducha. Pokud je tento výklad správný, výše uvedený výrok by se velmi blížil přímému vyznání víry v božství Ducha svatého. Nejedná se pochopitelně o jediné místo, na němž by se zakládala naše víra ve třetí božskou osobu.

         „Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží." (1 Kor 2,10n).

     Jestliže někdo proniká Boží hlubiny a poznává je, pak je rovný Bohu, protože je nositelem takového poznání, jehož je schopen jedině sám Bůh. Duch Boží tedy musí být Bohem, musí být roven Otci i Synu. Tak četl citovanou pasáž a tak s ní také argumentoval svatý Bazil.[4] Text je velmi zajímavý, protože Duch je označen jako nositel úkonu poznání, tedy jako osoba. Ovšem zároveň je podtržena Boží jedinost, protože Duch Boží je v Bohu analogicky tím, čím je v člověku jeho lidský duch. Pavel ovšem stavěl Ducha svatého na stejnou úroveň jako Otce a Syna i na jiných místech svých listů.[5] Navíc se tu poukazuje na zjevitelskou funkci Ducha Božího, který inspiroval všechny lidské autory knih Písma svatého.

     V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že Pavel připisuje stejné funkce a stejné vlastnosti Otci i Synu i Duchu svatému. Nejprve si musíme uvědomit, že Nový zákon často užívá slova Bůh ve významu osoby Otce (Jn 3,16; Gal 4,4). Tak například v nás přebývá Bůh Otec (2 Kor 6,16) i Syn (Řm 8,10; Ef 3,17) i Duch svatý (1 Kor 3,16). Podobně jako Syn má původ v Otci (Gal 4,4-5), tak i Duch pochází od Boha Otce (1 Kor 2,12). Jako křesťané jsme ospravedlněni vírou v Krista (Gal 2,16n), ale také díky působení Ducha Božího (1 Kor 6,11). Jsem pokřtěni v Kristu (Gal 3,27), ale také v Duchu (1 Kor 12,13). Zásadní ovšem je, že tento Boží Duch působí naše spodobení s Kristem, naše přijetí za Boží syny, tedy naše zbožštění.

         „Ti, kdo se nechají vést Božím Duchem, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba Otče!" (Řm 8,14-16).

     Spodobení s Kristem je vyjádřeno odkazem na jedinečný způsob, jakým Boha Otce oslovoval Ježíš z Nazareta,[6] a tento způsob modlitby se díky působení Ducha stává i naší modlitbou. Nikdo nemůže dát to, co sám nemá, ani nemůže působit něco, co není v jeho vlastních silách. Otcové jako Atanáš a Řehoř Naziánský v tom spatřovali zásadní argument pro vyznání víry v božství Ducha svatého. Vždyť tento Duch může působit naše zbožštění jedině tehdy, když je sám skutečně Bohem. Obdobně spodobení s Kristem může představovat cestu zbožštění člověka jedině tehdy, pokud je Ježíš z Nazareta opravdu jediným Božím Synem, druhou božskou osobou. Pro Pavla je tedy Duch svatý nesporně Bohem a jeho působení prozrazuje osobní charakteristiky.[7]

     Tutéž víru nádherně a nesmírně hluboce vyjadřují trinitární vyznání, s nimiž se v Pavlových listech setkáváme na více místech.[8]

         „Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech." (1 Kor 12,4-6).

     Pavel vychází z každodenní zkušenosti života společenství prvních křesťanů. Objevují se tu rozličná obdarování - charismata, která ovšem působí jediný Duch, jenž je principem všeho obdarování. V životě komunity se objevují také rozličné služby, které mají svůj základ v jediném Pánu Ježíši Kristu, jenž se stal služebníkem všech (Fil 2,6-11). Projevy moci přísluší Bohu Otci a toto všechno, tedy charismata, služby, projevy moci, působí jeden jediný Bůh. Stojíme před nádherným a dokonalým vyznáním víry v Trojici osob a zároveň v to, že Bůh je dokonalá jednota nejen působení, ale i bytí, jež je posledním důvodem této harmonie působení.[9] Jestliže je Duch postaven na roveň se Synem a Otcem, kteří jsou osobami, pak sám je Bohem a také osobou. Navíc vnímáme úzký vztah mezi tajemstvím Boží trojjedinosti a každodenním života církevního společenství, jež se má v tomto světě stávat skutečnou ikonou Nejsvětější Trojice, dokonalou jednotou lásky v mnohosti osob. Konečně tento text dokazuje, že služby a projevy církevní autority nejsou v protikladu k obdarováním, tedy k charismatickému prvku církevního života, i když mezi nimi může docházet k určitým napětím (1 Sol 5,12.19).

     Pro Pavlovu pneumatologii, jak jsme si již mohli povšimnout, je zásadní, že váže působení Ducha na osobu Ježíše z Nazareta. Pavel jde tak daleko, že hovoří nejen o Duchu Božím, o Duchu JHWH - tak se vyjadřoval Starý zákon - ale přímo o Duchu Ježíše Krista (2 Sol 2,8; Gal 4,6; Fil 1,19). Ve Starém zákoně Bůh uděluje mimořádným způsobem Ducha přislíbenému Mesiáši, je to však vždy Duch JHWH, a nikoli Duch Mesiáše.[10]

         „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Duch Boží přebývá. Kdo nemá nemá Ducha Kristova, ten není jeho." (Řm 8,9-10).

     Co to znamená? Pavel tím říká, že Ježíš Kristus je nejen vybaven Duchem, on je také jeho dárcem. V tomto smyslu Ježíš jako Mesiáš přesahuje přísliby dané otcům prostřednictvím proroků: Jestliže dárcem ruach byl ve Starém zákoně výhradně JHWH, znamená to, že Ježíš z Nazareta je nositelem božské moci, je tedy v určitém slova smyslu roven Bohu Otci a je Bohem, protože jedině Bůh může darovat Božího Ducha. Víme již, že Ježíš udílí Ducha v plnosti až jako oslavený (1 Kor 15,45). Vždyť On je ustanoven Božím Synem v moci ve vzkříšení silou Ducha Božího.[11]

     Duch nás tedy spodobuje s Kristem v tom, jak se modlíme (Řm 8,9n; Gal 4,4-6 - Mk 14,36), vede nás ke sjednocení s Kristovou obětí (Řm 15,16 - Žd 9,14). Činí z nás společenství, které je vnitřně sjednoceno v Kristu a s Kristem jako tělo s hlavou (Ef 2,22; 4,4-6). Toto sjednocení se děje díky tomu, že Duch Boží v našich srdcích vyvolává ono smýšlení, které bylo v Kristu Ježíši (Fil 2,1-5). Pavel dokonce řekne, že naše myšlenky jsou myšlenky Kristovy (1 Kor 2,16), to znamená dokonalé vnitřní spodobení s Kristem a s jeho Duchem totálního sebedarování. Cílovým bodem působení Kristova Ducha je, abychom došli nejen počátečního spodobení s Kristem, ale defintivního vykoupení těla, tedy spodobení s oslaveným Kristem ve vzkříšení těla (Řm 8,11n). Nyní tedy máme pouze závdavek Ducha, plnost tohoto nevýslovného Daru se projeví až ve vzkříšení těla (Řm 8,23; 2 Kor 1,22, 5,5; Ef 1,14). K tomuto cíli, tedy k dokonalému sjednocení s bratřími a spodobení s oslaveným Kristem, přivádějí všechny církevní služby, všechna charismata (1 Kor 12-14), každé ovoce Ducha (Gal 5,22). Všechny tyto projevy Ducha představují jakési červánky nové existence, k níž směřujeme kráčejíce v Kristových stopách. Ty nás vedou přes hlubinu utrpení a kříže k definitivnímu oslavení. Plnost daru Ducha se v nás uskuteční až při vzkříšení těla, to znamená, že vedle >>kristifikace<< pneuma Pavel zároveň tento nevýslovný Dar také eschatologizuje.[12]

     Z toho, co jsme řekli, vyplývá i jedna velmi důležitá skutečnost. Pavel totiž relativně často užívá protikladu duch - tělo (Gal 5,16-17). Tělem ovšem nemíní prostě a výhradně hmotnou stránku člověka, ta je přece jakožto dílo Stvořitele dobrá a Boží Syn na sebe toto naše tělo vzal, tělo je určeno ke spáse a k proměnění ve vzkříšení (1 Kor 15,44). O co tedy jde? Tělem se míní mentalita, která nepřijímá spásu jako Boží dar; mentalita, která odpovídá farizejskému smýšlení, jež se domnívá, že člověk zachraňuje sebe sama dodržováním skutků podle Zákona (Gal 3,2-5; 5,13-25).[13] Paradoxně tedy ten, kdo spoléhá na sebe sama, na skutky Zákona, může žít jako asketa, a přece smýšlí tělesně, protože nepřijímá Božího Ducha,[14] který je totálním sebedarováním Otce Synu a Syna Otci. S Bohem, jenž je od věčnosti naprostým sebedarováním Otce a Syna v Duchu se přece můžeme spodobit jedině tak, že se celí darujeme Tomu, který se bezvýhradně daruje nám[15] a který se v Kristu stal chudým, abychom tak mohli zbohatnout díky jeho chudobě (2 Kor 8,9). Tím bohatstvím je plnost Boží slávy, plnost působení oživujícího Ducha.

 

 

 

 

     C. V. Pospíšil OFM

         Nábřeží Přemyslovců 2

         772 00   Olomouc

         tel. 068/ 5233700